Sýrie 2.0

Položme si otázku: Proč 7 států tak kategoricky vystoupilo proti zásahu Ruska krátce na to, jak začaly bojové akce ruského letectva dislokovaného v Sýrii? Jedná se o USA, Německo, Velkou Británii, Francii, Turecko, Katar a Saúdskou Arábii. Povšimněme si, že ve výčtu chybí kupodivu Izrael, kterého se vývoj v arabském světě a v Sýrii zejména nejvíce dotýká, vzhledem k blízkému sousedství se Sýrií a komplikovanými vztahy mezi ním a arabskými sousedy prakticky od jeho založení. Izrael na rozdíl od těchto 7 států vidí tedy ruskou účast v konfliktu úplně jinak, nikoliv jako faktor situaci zhoršující. Je také známo, že vztahy Izraele s Ruskem jsou v posledních letech lepší, než vztahy Ruska a USA.

Pokud jde Německo a Francii, tyto dva největší státy kontinentální západní Evropy jsou v pozici naprosté podřízenosti vůči USA po dlouhá desetiletí. Německo je doposud okupovanou zemí od konce 2. světové války, poslední v Evropě. Německé manévrování a snaha o emancipovanější politiku vůči USA dosud nepřineslo podstatnější výsledky, ačkoliv pokud jde o jednání ve vztahu k ukrajinským záležitostem, jistý pokrok snad už bylo možné kdesi na horizontu zahlédnout. Neschopnost čelit přílivu uprchlíků, který má přímou souvislost s americkou politikou na Blízkém východě a v severní Africe, dokonce takříkajíc sebevražedný postoj německé kancléřsky v tomto směru, však ukazují, že Německo se plánům USA stavět neodvažuje. Podobné je to s Francií, která byla ochotná se také angažovat před nedávnem účastí svých leteckých sil na událostech v Libyi a aktuálně poslušně sehrává roli oddanného spojence, když se podílí na jakýchsi náletech při zvláštním již rok trvajícím marném boji s Islámským státem (dále IS). Velká Británie pak v zahraniční politice byla vždy věrným spojencem USA, protože zájmy Albionu a Washingtonu jsou provázanější, než by se leckdy mohlo zdát.

Zbývá ještě několik protestujících přímo z oblasti ze seznamu 7 států. Tito všichni jsou přímo zapojení do událostí v Sýrii a do podporování konfliktu zvnějšku.

Je třeba si přiznat, že s IS a Al-Kaidou v  Sýrii a severní části Iráku doposud nikdo nezačal seriózně bojovat. Údajné již rok trvající nálety USA a spojenců na pozice těchto uskupení jsou vzhledem k jejich bezvýslednosti spíše parodií s nejasným pozadím, než skutečným vojenským zákrokem. Objevily se dokonce informace, že americká dopravní letadla v oblastech ovládaných IS přistávala, nebo že „omylem“ shazovala zásobovací materiál do oblastí ovládaných IS.. Za rok údajné války proti IS tento postupně zesílil a proměnil se v mohutné dobře vyzbrojené uskupení. Srovnejme to například s účinnosti obou úvodních leteckých kampaní USA a spojenců v obou válkách proti Saddámovu Iráku. Proti vyzbrojené pravidelné armádě čítající k 1 milionu příslušníků byly vedeny velice účinné a přesné údery, které přinesly zásadní výsledky v řádu týdnů, či téměř dnů…

Proti IS je podle všeho postupováno jinak. Přinejmenším se nálety vyhýbají infrastruktuře, zásobovacím trasám, velitelským stanovištím, muničním skladům a pod. Západními médii jsme byli informováni nepřímo v tom smyslu, jako by se snad desetitisíce bojovníků IS vylouply náhle se vší výzbrojí a logistikou někde v pustinách a pouštích Iráku a Sýrie skoro jako by zázrakem z ničeho a od té doby si s nimi nikdo včetně USA nedokáže poradit.

O jaké síly se vlastně jedná? Podle ruských zdrojů bojuje v řadách IS až 200.000 bojovníků, k tomu islámská fronta An Nusra čítá až 100.000 bojovníků a dalších 60.000 jich bojuje v řadách tzv. Svobodné syrské armády. Na rozdíl od výše uvedených uskupení Svobodná syrská armáda je primárně nenáboženská, tedy jakési želízko v ohni možného budoucího pseudoliberálního režimu podporované ze strany USA. Svobodnou syrskou armádu USA označují jako protiassadovskou umírněnou opozici, oddělují ji mediálně od IS a dalších radikálních islamistických struktur a přiznávají, že se podílejí na jejím výcviku a logistickém zajištění skrze své spojence v oblasti – již zmiňované Turecko, Saúdskou Arábii a Katar. „Sedmička“ je pohromadě.

Pokud jde o Svobodnou syrskou armádu, ještě můžeme doplnit, že v září 2014 uzavřela na bojišti na předměstí Damašku dohodu s IS za účelem společného boje proti syrské vládě. Jak se ostatně uvádí i na běžně dostupné wikipedii, k IS přeběhlo následně „mnoho bojovníků Svobodné syrské armády, které cvičila a vyzbrojovala americká CIA.“

K „opozici“ USA ovšem počítají také různé vyloženě zločinecké gangy působící ve městech neovládaných Assadem a to jen proto, že jsou neloajální Damašku.

Je přiznáváno i v západních médiích, že Svobodná syrská armáda resp. skupiny cvičené a vyzbrojované v Turecku i prostřednictvím dalších amerických spojenců, s IS a jinými radikálními islamistickými strukturami v řadě případů spolupracují nebo dokonce se takto vytvořené oddíly bojovníků k IS přímo přidaly, popřípadě „kolegům“ z IS předaly svoji výzbroj. A to je problém. Ze společného syrského, ruského i íránského pohledu jsou všechny skupiny bojující proti mezinárodně uznávané syrské vládě v Damašku teroristy a nebezpečným zdrojem nestability nejen pro tyto tři státy. Víme však, že válečné události v této oblasti jsou také významným zdrojem uprchlické vlny do Evropy. Stejně jako je fakt, že většina syrských utečenců nepochází z území, kde zůstala konsolidovaná moc oficiálního režimu, ale z „osvobozených“ zpod Assadovy moci území ovládaných islamisty a „umírněnou“ opozicí.

V případě dalšího posílení a rozšíření IS hrozí např. Rusku riziko, že se obnoví přes Kavkaz a z Kavkazu k němu proudící nebezpečí destabilizace v podobě islamistických uskupení, kteří zde opakovaně útočí prakticky od rozpadu Sovětského svazu na počátku 90. let. Dagestán, Tádžikistán, Čečensko – zde uskupení islamistů v soudobé historii, vlastně takříkajíc v současnosti, opakovaně pronikala na území Ruské federace. Není tedy nelogické, že pokud syrská legitimní vlády s souladu s mezinárodním právem požádala Rusko o pomoc (jak uvedl Vladimír Putin, v tomto ohledu pouze ruské ozbrojené síly působí na území Sýrie legálně, v souladu s mezinárodním právem), Moskva má zásadní motivaci všechna tato nebezpečná a rozvrat působící uskupení důsledně eliminovat a nerozlišovat podle amerických plánů – na tyhle smíš, na tyhle už ne!

Na straně oficiálního Damašku stojí syrská armáda (Syrská arabská armáda) čítající asi 150.000 příslušníků, dále milice z řad domácího obyvatelstva, organizované mimo rámec pravidelné armády v jejichž řadách bojuje asi 120.000 loajálních občanů a na severozápadě pak zasahují do bojů milice hnutí Hizballáh s 30.000 příslušníky (podle ruskojazyčných zdrojů).

Co tedy před našima očima právě začalo probíhat?

Zapojením Ruska do bojů v Sýrii formou letecké podpory Assadovu režimu nastal patrně přelom v dosavadním vývoji na Blízkém východě. Damašek díky této podpoře dostal možnost svými silami, s podporou Hizballáhu a s případným rozsáhlejším zapojením íránských milicí než doposud, o jejichž přípravách na rozsáhlejší vstup do konfliktu probleskují zatím neurčité zprávy, obrátit vývoj pozemní války ve svůj prospěch. Ruské letecké útoky přesně cílené na velitelská centra, muniční sklady, komunikace, ale i letiště a další infrastrukturu IS v oblastech dotykových linií i v hlubokém zázemí, umožní syrské armádě ofenzívu do severních oblastí, tj. směrem k hranicím s Tureckem. Zde na severu se nacházejí hlavní uskupení Svobodné syrské armády a stoupenců Al Kaidy a An Nusry a dalších skupin podporovaných Saúdskou Arábií a Katarem, které jsou zásobované fyzicky z tureckého území (IS působí v oblastech východněji). Odříznutím od turecké hranice budou tyto síly izolovány a už nebude možné je dále doplňovat a podporovat novými bojovníky, zbraněmi a penězi.

Pokud dojde k takové operaci a k jejímu úspěšnému provedení syrskou vládní armádou s podporou ruských leteckých sil, způsobí to rychlý kolaps těchto struktur a to i ve vzdálenějších více na jihu se nacházejících oblastech, protože i tam budou rovněž konečně zcela zbaveny přísunu zásob a posil ze severního směru.

Působení ruského letectva způsobí, že v tomto vzdušném prostoru, nyní nekontrolovaném Damaškem, už nebude moci operovat americké, turecké nebo francouzské letectvo. Tím padá americká hrozba Assadovi, že pokud bude útočit na ta uskupení, která Američané hájí, budou terčem bombardování jeho jednotky, jak uvedl Jakov Kedmi, bývalý šéf izraelské služby Nativ. Tato dosud skrytě realizovaná hrozba plus skutečnost, že turecká protivzdušná obrana v rámci svého dosahu nad území Sýrie neoficiálně vytvořila bezletovou zónu pro syrské letectvo v příhraničních oblastech, až dosud bránila účinnému postupu samotných pozemních syrských jednotek proti „opozici“ v severních oblastech, což přivedlo syrské síly postupně do defenzívy a k ztrátě ovládaného území.

Velkým Assadovým úspěchem v nastalé situaci by bylo domluvit se s Kurdy například na rozsáhlé autonomii výměnou za aktivní vstup do konfliktu proti islamistům, neboť Kurdové dosud zaujímali v podstatě neutrální pozici spočívající v obraně území, které nyní kontrolují.

Vše výše uvedené, pokud se podaří, přivede vniveč plány na likvidaci Sýrie i kurdského „problému“ a vytvoření podmínek pro další expanzi IS ze strany americké koalice.

V případě realizace a úspěchu operace na severu Sýrie bude s ruskou leteckou podporou možný další postup, tentokrát přímo proti IS na územích, která ovládá v rozsáhlém, i když řídce osídleném prostoru mezi syrskou Palmýrou a oblastmi severně od iráckého Bagdádu, zejména pokud se připojí irácké a íránské ozbrojené síly. Spolupráce s Íránem je ze strany Ruské federace dlouhodobá a iráčtí představitelé se již dali slyšet, že Irák má zájem o rozšíření ruské vojenské aktivity formou leteckých úderů i na svém území ovládaném IS. Vzdušný koridor v severním Iráku mělo Rusko k dispozici již před zahájením současných bojových leteckých operací.

Jak rovněž uvedl J. Kedmi, plány USA, Saúdské Arábie a Kataru na vytvoření nového pořádku na Blízkém východě otevřeným vstupem Ruska do událostí padly. To také vysvětluje příslušnou vlnu hysterie na politické a mediální scéně na Západě, která se opětovně zvedla po 30. září tohoto roku.

Z těch zemí, kterých se dotýká bezprostřední ohrožení ze strany IS a dalších teroristických uskupení působících v oblasti, nikdo už nevěří v ochotu USA a jejich spojenců účinně se vypořádat s touto hrozbou. Proto se obracejí na někoho jiného, kdo má ostatně v tomto ohledu stejný zájem – na Rusko. Jaký další vývoj v aktuální situaci je skutečně v zájmu Evropy?