Americká Velká strategie dělá salto

Strategie globalizace, která byla zaváděna po studené válce a jejímž cílem bylo zajistit americkou nadvládu v rozvojovém světě, nakonec selhal. Koncept této strategie spočíval v pokusu dosáhnout reorientace východních zemí na USA prostřednictvím manipulace místními politickými režimy, aby otevřely své trhy soukromým investorům, zatímco byly vlády nuceny minimalizovat roli, kterou hrály v soukromém sektoru. Na konci tohoto procesu USA chtěly utvářet svět v souladu se svými politickými, ekonomickými, spirituálními a kulturními preferencemi, aby se vytvořil nový americký mezinárodní řád, ve kterém by byly USA uznávány za vůdce po další desítky let.

Nejlepší mozky Západu, od Hoffmana po Robertsona, spěšně vyvíjely různé koncepty globalizace, aby vypíchly pozitivní aspekty tohoto procesu. Avšak naprostá většina tohoto výzkumu zdůrazňovala nevyhnutelné vytlačení tradičních východních hodnot, aby byl řád přijat. Je obzvláště podivné, že globalizace byla líčena všemi jako přirozený proces, jako by si nikdo nevšiml, že z toho má prospěch pouze jedna mocnost. Mezinárodní měnový fond (MMF), Světová banka (SB) a Světová obchodní organizace (WTO) se staly hlavními nástroji tohoto procesu, ale aby hrály tuto hru, bylo po státech požadováno souhlasit s tak zvaným Washingtonským konsensem tím, že zahájí totální privatizaci a liberalizaci své ekonomiky. Nadvláda Spojených států tak měla být zajištěna nepřímými opatřeními – prostřednictvím kontroly hlavních finančních a hmotných zdrojů, a co je nejdůležitější – prostřednictvím kontroly „pravidel hry“ na mezinárodní scéně.

Asi v polovině prvního desetiletí 21. století se stalo jasným, že tato dobře koncipovaná strategie měla zpětný ráz a americká nadvláda nemohla být zachována dalším posilováním globalizace. V té době musely Spojené státy čelit vážným protivníkům, kteří se stávali stále odhodlanějšími vzepřít se americkému diktátu. Bylo praktickým způsobem zjištěno, že v globalizačním závodu země, které nehlásaly „demokratické hodnoty“, se dostaly mnohem dále, než ostatní. Autoritářské režimy se dostaly do vedení bez prosazování amerických hodnot nebo toho, aby poslouchaly elitu Washingtonu. Čína a Vietnam mohou sloužit jako dokonalý příklad. Dokonce i když se člověk podívá na Jižní Koreu, Japonsko a Singapur, jsou tam poměrně autoritářské režimy, třebaže fungují pod zástěrkou dodržování demokratických praktik. Východ vyhrál globalizační závod tím, že nahradil soukromou ekonomiku s minimálním státem novou – smíšenou veřejně-soukromou ekonomikou s dominantní rolí státu.

Co se týká šíření západních kulturních stereotypů, tak i když k tomu někde došlo, bylo to v omezených městských oblastech, zatímco většina populace východních států zůstala věrná svým tradičním názorům a hodnotám. Navíc v některých zemích aktivní šíření západní masové kultury zintenzivnilo tradicionalismus a náboženský extremismus. Proto místo aby společnostem dominovaly americké hodnoty, byl Východ svědkem vzestupu smíšeného modelu států, které se snažily vést nezávislou politiku a nechtěly se řídit příkazy Spojených států. Čínsko-americké soupeření o převahu ve východní a jihovýchodní Asii, politika tureckého prezidenta Erdogana, který usiluje o islamizaci a obrací se k Východu, neustálá kritika Spojených států ze strany thajských generálů – to je jen pár příkladů skutečných „plodů globalizace“.

Přirozeně, že takovéto události nepotěšily tvůrce americké politiky, což je důvod, proč se Washington evidentně rozhodl přepsat scénář tak, že radikálně změnil pravidla hry, a možná dokonce zahájil novou. Na rozdíl od projektu globalizace Západ žádný scénář světu nepředložil. Proto je obtížné říct, kdy přesně byla nová hra zahájena, a je nanejvýš pravděpodobné, že to bylo někdy v období 2005-2006, kdy po americké invazi do Iráku nenásledovaly pacifikační opatření a místo toho USA zintenzivnily destruktivní proces a usilovaly o rozdělení země na jednotlivé regiony. Washington velmi rád vyvolával střety mezi sunitskými a šíitskými sekcemi islámu a co je nejdůležitější, nedělal nic, aby zastavil nárůst extremismu a teroristických organizací v této zemi.

Obecné rysy této velké strategie se staly víceméně jasnými v r. 2011, s počátkem tak zvaného „arabského jara“. Všichni se ptali: proč Američané usilovali o svržení relativně stabilních režimů v Tunisu, Libyi, Egyptě, Sýrii, a proč připravují cestu pro ty nejextrémnější síly či náboženské fanatiky, kteří nenávidí Spojené státy. – Odpověď lze dnes jasně vidět, kdy se nová strategie projevuje nejen na Středním východě, ale všude, kde se nachází „americké zájmy“. Objevení se a šíření tak zvaného Islámského státu (ISIL) uvrhlo celý Střední východ do stavu nejistoty a chaosu, došlo ke znepokojivým událostem na Ukrajině a v Afghánistánu, k pokusům podkopat moc vojenských kruhů v Thajsku, vládu Najiba Razaka v Malajsii, stavění se proti jakýmkoliv pokusům dosáhnout mezikorejského urovnání a vyvolávání konfliktů na celém světě – to jsou charakteristické rysy nové americké strategie, kterou lze definovat jako prosazování globální nestability.

Podstatou této strategie je, že prosazováním konfliktu bude Amerika schopná podkopat udržitelné národní a regionální svazky, které baží po nezávislosti a také narušují americké ambice. Washington doufá, že na jedné straně konflikty oslabí potenciální konkurenty, a na druhé, že umožní Spojeným státům manipulovat s různými hráči v konfliktech.

V jihovýchodní Asii, například, budují celý řetězec protičínských vlád. Pokouší se zvítězit nad Vietnamem, zatímco připravují „barevnou revoluci“ v této zemi. USA se snaží odstranit thajskou vojenskou vládu a nahradit ji mnohem více pro-americky orientovanými politiky. V Kambodže probíhají přípravy s cílem zajistit, aby v příštích volbách vyhrály pro-americké síly a byl sesazen premiér Hun Sen, který přeměnil svoji zemi na dalšího velkého partnera Číny v rámci ASEAN. V Burmě, kterou prezident Obama navštívil dvakrát, tlačí Washington na místní generály, aby začali nový vojenský konflikt s Čínou, zatímco se vrší napětí v Kokangu, avšak tam prosazují „svého šampiona“ – lidsko-právní aktivistku a nositelku Nobelovy ceny Aung San Suu Kyi – na klíčovou pozici ve státě. Když k tomu přidáme dlouhý seznam zapálených protičínských politiků na Filipínách, kam se americké jednotky již vrátily, lze s jistotou tvrdit, že USA formují celý řetězec zemí, připravovaných na zahájení konfliktu s Čínou, aby se podkopala její image a aby se potenciální energie absorbovala v konfliktu. V tomto scénáři není pochyb, že celý region namísto aby se těšil úspěšnému a udržitelnému pokroku, bude ve válečném rozpoložení a obrovsky závislý na USA.

Svět plný vnitřních a vnějších konfliktů, závislý na vůli amerických loutkářů a tím napospas převzetí Spojenými státy – to jsou vyhlídky u dalšího zavádění nové americké zahraničně-politické strategie. Nyní se již nemusíme divit, proč Američané podkopávají stabilitu dokonce i loajálních politických režimů, jako v Malajsii, proč usilují o zbavení moci premiéra Najiba Razaka a hlavní politické síly v zemi Sjednocené malajské národní organizace (UMNO). Nakonec to byl americký Wall Street Journal, kdo ho obvinil z krádeže 700 milionů dolarů z veřejných financí, což vydláždilo cestu masivním protivládním nepokojům. Zdá se, že politická elita v mnoha zemích, včetně těch úzce napojených na Spojené státy, by se měla připravit na sociální nepokoje a „barevnou revoluci“. Prozatím je jediným zájmem, na kterém záleží, ten americký, a pouze tolik pravidel, kolik jich je Washington ochoten dodržovat.