Špinavá role Západu v Sýrii

Ačkoliv se toho spousta namluvilo o počtech a podílu uprchlíků, který každá země může či nemůže přijmout, nezapomeňme na to, že za těmito čísly a okázalým emocionalismem politiků se ukrývá ošklivá stránka světové politiky.

Plány na svržení „otravných“ režimů na Středním východě byly zahájeny v době, kdy váleční jestřábi Washingtonu a jejich evropští spojenci připravovali první iráckou válku.

V projevu v r. 2007 americký generál Wesley Clark vzpomněl konverzaci, kterou vedl v r. 1991 s tehdejším náměstkem ministra obrany Paulem Wolfowitzem.

Během onoho rozhovoru náměstek generálovi řekl, že Pentagon již připravil plány na změnu režimu v Iráku, Sýrii a Íránu. „…Dostali jsme asi 5 či 10 let na vyčištění těchto starých sovětských režimů – Sýrie, Írán, Irák – dříve, než se nám postaví další super velmoc.

Generál Clark pak odhalil, že šest týdnů po útoku na dvojčata v r. 2001 mu představitel ministerstva obrany řekl, že Pentagon vydal tajný dokument popisující strategii USA na svržení režimů sedmi zemí v příštích pěti letech.

Začít se mělo s Irákem, pak měla přijít Sýrie a Libanon, pak Libye, Somálsko, Súdán a nakonec Írán.

Tato tvrzení byla potvrzena bývalým francouzským ministrem zahraničí Rolandem Dumasem, když řekl francouzské televizi, že Británie cvičila a podporovala syrské vzbouřence nejméně dva roky předtím, než začala vzpoura s cílem svrhnout Assada.

Peníze, které živí válku

V letech 2006 až 2010 utratily USA 12 milionů dolarů na podporu a vyvolání demonstrací a na propagandu proti syrské vládě. Wikileaks uveřejnila přes 7000 tajných diplomatických telegramů, které toto zjištění dokumentují.

Telegramy odhalily, že až 6,3 milionu dolarů bylo předáno Hnutí za spravedlnost a rozvoj, syrské disidentské organizaci se sídlem v Londýně. Hnutí provozovalo satelitní kanál Barada, který vysílal do Sýrie protivládní propagandu a který hrál důležitou roli za protestů proti Assadovi v letech 2010-2011.

Zbývajících 6 milionů bylo USA utraceno za podporu vzbouřenců a aktivistů a vzdělávání novinářů ve způsobech manipulace se zpravodajstvím o syrské krizi tak, aby z toho měli prospěch ozbrojenci.

V dubnu 2011 mluvčí ministerstva zahraničí, Mark Toner, připustil, že dokumenty Wikileaks jsou autentické a tvrdil, že USA podporovaly několik „občanských hnutí v Sýrii“, s „cílem posílit svobodu projevu“.

V r. 2012 francouzský ministra zahraničí, Laurent Fabius, spolu s Británií, tlačil na zmírnění zbrojního embarga EU vůči Sýrii, aby se umožnil přísun „obranných zbraní bojovníkům opozice“.

Francie byla první evropskou mocností, která uznala Syrskou národní koalici jako opoziční a revoluční sílu, koalici tvořenou několika skupinami ozbrojenců vytvořenou v Doha, která podle francouzského prezidenta Francoise Hollanda byla „jediným zástupcem Syřanů“.

Koalice byla také uznána sousedním Tureckem a Arabskou ligou, jako „legitimní zástupce aspirací Syřanů“.

V prosinci 2012 na setkání konaném v Marakéši podpořily Spojené státy Národní koalici, coby nadnárodní syrskou vládu.

V té době uznalo syrskou opozici více než 100 zemí, včetně Evropské unie, navzdory obavám, že může být napojena na skupiny Al-Kajdy.

Podle francouzského ministra zahraničí Laurenta Fabiuse byly na setkání oznámeny „důležité“ finanční příspěvky: Saudská Arábie nabídla 100 milionů dolarů, USA přislíbily dalších 14 milionů v rámci lékařské pomoci, mimo té nabídnuté Německem ve výši 29 milionů dolarů.

O dva roky později, v r. 2014, francouzský prezident Hollande cynicky řekl francouzským médiím, že Francie vyzbrojovala a cvičila syrské ozbrojence, po nespecifikované časové období, protože „jsou jedinými, kteří se účastní demokratického procesu“.

V rozhovoru pro francouzský deník Le Monde připustil, že Francie to nemůže „nechat být“ a že v tomto panuje „dobrá shoda s Evropou a Američany“.

A skutečně panovala.

Libyjská spojka

V září 2012 americký konzulát v Benghází a základna CIA nacházející se míli od konzulátu byly napadeny místními bojůvkami. Při útoku zemřeli čtyři lidé, včetně amerického velvyslance v Libyi Christophera Stevense.

Prezident Obama a Hillary Clinton byli silně kritizováni za nedostatečnou bezpečnost konzulátu a opožděnou reakci.

Ale oficiální historka nezmiňovala jisté klíčové záležitosti: proč byla napadena základna CIA a jaká byla přesná role konzulátu v oblasti částečné kontrolované místními ozbrojenci?

Oficiálně bylo rolí velvyslanectví vytvoření kulturního střediska a knihovny v Benghází. Ale zprávy médií uvádí, že konzulát měl mnohem obskurnější roli.

Brzy poté, co válka za svržení Muammara Kaddáfího v Libyi začala, v únoru 2011, zřídila CIA základnu pro své špionážní operace v Benghází. Základna CIA byla známá jako Annex a podle Wall Street Journal bylo jediným cílem konzulátu „poskytování diplomatického krytí Annexu“.

Londýnské Sunday Times uvedly, že Spojené státy tajně nakupovaly zbraně ze skladů Kaddáfího – včetně protiletadlových raket SA-7, protitankových nábojů, reaktivních granátů a minometů.

Přes spojení v zemích na Středním východě, které již podporovaly různé opoziční skupiny v Sýrii, byly některé tyto zbraně předány ozbrojencům.

Držitel Pulitzerovy ceny, investigativní novinář Seymour Hersh, také odhalil, že prezident Obama a turecký premiér Erdogan uzavřeli tajnou dohodu na počátku r. 2012.

Obsahem dohody bylo, že CIA a britská MI6 přemístí těžké Kaddáfího zbraně z Libye a dodají je Svobodné syrské armádě; Turecko, Saúdská Arábie a Katar měly poskytnout na tuto operaci peníze, kdy operace byla zastřešena australským subjektem.

Je velmi pravděpodobné, že většina těchto zbraní skončila v rukách fronty Al-Nusra – extremistické skupiny, které je napojena na Al-Kajdu v Sýrii. Když USA a jejich evropští a středovýchodní spojenci dodávali těžké zbraně ozbrojencům v Sýrii, až 9% bojovníků Svobodné syrské armády bylo součástí fronty Al-Nusra.

V r. 2012 Washington Post uvedl, že džihádistická skupina se rychle rozrůstá, „částečně proto, že byla nejagresivnější a nejúspěšnější odnoží sil ozbrojenců“.

Skutečně, v r. 2013 prakticky všechny oblasti ovládané ozbrojenci v Sýrii byly vedeny džihádisty.

Masakr v Ghouta

V srpnu 2013 se nad ozbrojenci ovládaným předměstím Ghouta poblíž Damašku vznášel žlutý kouř. O několik hodin později leželo na ulici 1000 mrtvých těl, včetně 300 dětí. Byl to jeden z nejhorších sarinových útoků v historii syrské občanské války.

Prezident Obama obvinil syrský režim z údajného překročení „červené čáry“, kterou vytyčil v r. 2012, použitím chemických zbraní a oznámil americkou vojenskou intervenci v Sýrii.

Nicméně dva dny před plánovaným útokem Obama řekl, že bude usilovat o schválení intervence kongresem.

Takže co přimělo amerického prezidenta změnit názor?

Seymour Hersh předkládá alternativní sled událostí: americká rozvědka se bála, že Turecko dodávalo plyn sarin ozbrojencům několik měsíců předtím, než k útoku došlo. Tato informace nebyla nikdy uveřejněna.

Hersh píše, že „americká vojenská rozvědka vydala 19. června vysoce utajené pětistránkové „diskusní body“, kde se uvádělo, že syrská skupina ozbrojenců Al-Nusra provozuje zařízení na výrobu sarinu“.

Podle tohoto dokumentu „v Turecku a Saúdské Arábii sídlící zprostředkovatelé se pokoušeli získat látky pro výrobu sarinu ve velkém, desítky kilogramů, pravděpodobně pro předjímanou velkou výrobu v Sýrii“.

Podle Hershova exposé v r. 2012 americké tajné služby věřily, že ozbrojenci válku prohrají.

To přimělo tureckou tajnou službu a žandarmerii, polovojenskou jednotku pro vynucování práva, spolupracovat s Al-Nusra v Sýrii a pomoct ji vytvořit chemickou výrobu.

Erdogan údajně doufal, že použití chemických zbraní proti syrským civilistům povede k vojenské reakci Spojených států proti Assadovi.

Hershova zpráva vedla ke sporům a New Yorker a Washington Post ji odmítly uveřejnit.

Trvalo by roky, než by politické hrátky kolem syrského konfliktu vyplavaly na světlo.

Mezitím byly 4 miliony Syřanů nuceny před konfliktem utéct a přes 250,000 lidí se pokusilo dostat v srpnu 2015 do Evropy. Západní země jsou ochotny poskytnout azyl, ale nejsou ochotny zastavit akce, které válku pohání.

Zdá se, že těla utopených syrských dětí šokovala spoustu lidí, ale nevedla ke změnám v politice.