Privatizace je jádrem fašismu

Právní systém vyhovuje legálním vlastníkům, v jakékoliv fašistické zemi. A ve fašismu je legálním vlastníkem aristokracie, což jsou lidé, kteří dopomohli systému vzniknout. Typicky jde o aristokracii, která již v dané zemi existuje, pokud to byla předtím demokracie (aristokraté mají tendenci demokracii nenávidět, takže vytváří fašismus, aby ji nahradil), ale může jít také o skupinu, která je částečně nová a částečně je složena z vítězného segmentu staré aristokracie – z toho segmentu staré aristokracie, který zvítězil ve vnitroaristokratickém konfliktu, který v aristokracii existuje vždy. Zatímco jakákoliv aristokracie vždy válčí proti veřejnosti, existuje také konkurence v rámci aristokracie, aby se určilo, kteří aristokraté budou dominantními.

Fašismus je řízen národní aristokracií a slouží těmto lidem – nikoliv veřejnosti, která nedostává od aristokratického režimu nic, než propagandu. Dokonce i v diktatuře, nejen v demokracii, je potřeba tisk nebo média, aby se udala vládní politika veřejnosti. Je-li tisk privatizován, je vlastněn členy aristokracie. Je-li tisk vlastněn přímo vládou, je to i tak propaganda. Velká většina veřejnosti se nemůže propagandě vyhnout. Pokud jsou u vesla aristokraté, jen málo lidí ví, že tomu tak je.

Privatizace tudíž nahrazuje veřejná, vládou vlastněná, aktiva soukromě vlastněnými aktivy, čímž převádí řízení z veřejně volených vůdců (vlády), kteří jsou zodpovědní všem u volebních uren, na soukromé akcionáře, kteří rozhodují o tom, jak budou aktiva použita – bez ohledu na to, jestli jsou těmito aktivy školy či nemocnice, nebo půda či přírodní zdroje, silnice, cokoliv. Zprivatizovat lze vše. Elita může řídit vše, jako „vlastník“. Fašismus se to pokouší maximalizovat: tedy soukromé vlastnění toho, co bylo dříve veřejným majetkem.

K první vlně privatizace došlo v první fašistické zemi, Itálii, ve 20. letech m.s. a k druhé vlně privatizace došlo v druhé fašistické zemi, Německu, v 30. letech m.s.. Privatizace začala za Mussoliniho a pak byla zavedena Hitlerem. To uvedlo do pohybu kouli fašismu; a po pár desetiletích pauzy po údajné porážce fašismu ve druhé světové válce se vynořil a posílil znovu v 70. letech, kdy fašistické síly v globální aristokracii, prostřednictvím CIA, MMF, skupiny Bilderberg a Trilaterální komise, vnutily globální vládu hlavních světových soukromých držitelů dluhopisů a akcií: aristokraté světa se zmocňují stále více toho, co bylo dříve veřejnými aktivy.

Privatizace, poté, co byla zahájena za fašismu v letech před druhou světovou válkou, byla obnovena opět v 70. letech za fašistického chilského vůdce Augusto Pinocheta; a v 80. letech za fašistické britské vůdkyně Margaret Thatcher (oddané stoupenkyně apartheidu v Jižní Africe) a také za usmívajícího se fašistického amerického vůdce Ronalda Reagana (který pokračoval v předešlém úspěchu „Jižní strategie“ nadvlády bílých Richarda Nixona, kdy jde dokonce říct, že to byl první americký skutečně fašistický prezident); a v 90. letech za několika fašistických (dříve komunistických) vůdců v bývalém sovětském bloku, pod vedením fašistické sekce univerzity Harvard, která převedla řízení z rukou bývalé nomenklatury do rukou nových (na Západě závislých) „oligarchů“.

A privatizace nyní zuří po celém světě, jako v dnešních fašistických Spojených státech a Británii.

Mussolini byl mužem budoucnosti, ale – po smrti Franklina Delano Roosevelta a pak Thatcherové a Reagana a dalších „volnotrhařů“ – se Mussoliniho „budoucnost“ stala naším „dneškem“: ideologie mocností Osy v poválečném světě zvítězila. Jen tentokrát se tomu říká „libertarianismus“ či „neoliberalismus“, a ne „fašismus“, takže jen pravověrní fašisté, aristokraté, vědí, že jde ve skutečnosti o fašismus. Je to jejich velký podfuk. Jejich velká lež. Pouhé přejmenování fašismu na „libertarianismus“ či „neoliberalismus“ oblblo masy, které si začaly myslet, že jde o demokratický „kapitalismus“, přestože jde o aristokracií řízenou formu kapitalismu: fašismus. Ideologická bitva byla tedy evidentně vyhrána pomocí laciného terminologického podvodu. To diktatuře k vítězství stačí.

Demokraticky řízená forma kapitalismu, jako v zemích severní Evropy, byla běžně nazývána „socialismus“; a samozřejmě stojí proti všem formám diktatury, jak komunistické, tak fašistické. Socialismus je demokratická forma kapitalismu. Je to forma kapitalismu, který slouží veřejnosti, místo aristokracii, kdykoliv mají tyto dvě skupiny konfliktní zájmy. Podřizuje aristokracii veřejnosti. Fašismus místo toho podřizuje veřejnost aristokracii, což je přirozená tendence (protože „nejbohatších 0,7% světa vlastní 13,67krát více, než 68,7% nejchudších světa a „nejbohatších 80 lidí světa vlastní stejně, jako dolních 50%“).

(Takže základní rozhodnutí pro budoucnost světa bude ve skutečnosti činit zhruba jen několik set lidí, jejichž zástupci na fórech jako Bilderberg koordinují věci v soukromí, takže může existovat jakási světová super vláda, jejíž zástupci působí jako ministři pro své páníčky a budou samozřejmě do puntíku provádět vše, co bylo dohodnuto mezi jejich pány a v jejich prospěch. Platby lze provádět normálním způsobem, mezi jejich korporacemi, a součástí mohou být i platby lobbistickým firmám a dalším, mediálním společnostem za reklamu, jak komerční, tak politickou, aby se vše udrželo v lajně v souladu se vzájemně odsouhlaseným plánem světové aristokracie.)

V posledních desetiletích mezinárodní aristokracie, v čele s americkou, uvedla do pohybu plán na privatizaci vynořující se světové vlády, aby se zabránilo, aby byla demokratická: místo o socialistickou půjde o fašistickou světovou vládu. Její původ lze najít v textech samotného Mussoliniho. (Pokud by měl mít plán B, tak by jím byl tento, a konečné přijetí tohoto plánu je nyní, zdá se, jen záležitostí času. Současný neformální fašistický systém, prostřednictvím setkání Bilderberg atd., pak bude fungovat ve všech oblastech formálního systému, který zničí národní suverenitu a jakékoliv známky demokracie, včetně v současnosti vládou regulovaných záležitostí, jako životní prostředí a bezpečnost výrobků. Prakticky celý svět pak bude vězením pro veřejnost a pouze aristokraté k němu budou mít klíče, a do svého malého luxusního svobodného světa pustí jen toho, koho budou chtít a kdy budou chtít.)

Mussolini mimochodem fašismus nevytvořil; dozvěděl se o něm od svého osobního učitele Vilfredo Pareto, který byl jedním ze zakladatelů mikroekonomické teorie, která existuje dodnes a je součástí všech analýz nákladů a výnosů v kapitalistické ekonomice. (Vlastně jde o fašistickou ekonomiku, nikoliv o socialistickou nebo komunistickou. Žádná mikroekonomická teorie pro demokracii – žádná socialistická mikroekonomika – zatím předložena nebyla, nebo pokud, tak nepřežila). Aristokratům se Paretova teorie líbila, takže byla začleněna do toho, čemu se říká „ekonomika blahobytu“, která je navržena tak, aby vyhovovala jeho politické teorii, fašismu. Pareto byl dokonce právem nazýván „Karlem Marxem fašismu“. Například: podle Pareta by dání svobody otrokovi jeho pánem bylo špatné, pokud by to pán neakceptoval jako součást transakce, ve které je otrok prodán a pán je spokojen s nabízenou platbou. Pokud pán spokojen není, pak je transakce „neefektivní“ (v terminologii fašistické mikroekonomické teorie, která je základem existujícího typu kapitalistické ekonomiky – toho typu ekonomiky, která se učí po celém světě).

První americký prezident Abraham Lincoln byl jedním z prvních lidí, kteří obhajovali socialismus. Zatímco u Pareta je na prvním místě majetek, u Lincolna jsou to lidé. Pro Pareta jsou majetková práva nadřazená. Pro Lincolna jsou na prvním místě lidská práva.

Lincoln byl tragicky zastřelen konzervativcem a politická strana, kterou pomáhal zakládat (Republikánská strana) byla pak rychle převzata americkými aristokraty (a i to je popsáno v posledním odkazu, což činí jasným, že Lincoln by Republikánskou stranou po své smrti pohrdal, zapudil by ji).

Ačkoliv Amerika dneška se staví proti socialismu, dva největší američtí prezidenti, Lincoln a Franklin Delano Roosevelt, byli socialisty: oba upřednostňovali lidská práva před majetkovými právy; oba upřednostňovali demokratický kapitalismus. Na rozdíl od FDR žil Lincoln před vznikem fašismu; takže v jeho éře byl ekvivalentem feudalismus, a on byl odhodlán s ním na americkém jihu skoncovat – proto došlo k občanské válce (naivňoučký názor – p.p.).

Dokonce i normální americký učenec by tvrdil, že Lincoln a FDR byli socialisty, a v případě Lincolna by považoval prezidentovy činy za důvody opravňující k tomu, aby byl nazýván „socialistou“. Lincoln nebyl pouhým socialistickým průkopníkem; byl skutečně vehementním průkopníkem.

Amerika se stala fašistickou až v posledních desetiletích. Na konci analýzy dat z průzkumu mínění z r. 2012 jsem uvedl: „Nebezpečí, že do Washingtonu brzy dorazí otevřený fašismus, je skutečné. Ukazují to nejen údaje průzkumu, ale i každodenní zprávy, obzvláště když se na ně člověk dívá ve světle historie. Všichni by si toho měli být vědomi.“ Nyní bych však řekl: už je to tu.

A poslední americký prezident před Ronaldem Reaganem, Jimmy Carter, nedávno v překvapivém návalu upřímnosti, kdy se zamýšlel nad tím, co se dělo poté, co opustil funkci, řekl:

Nyní je základem všeho oligarchie a neomezené politické úplatkářství, bez toho nelze získat nominaci nebo být zvolen prezidentem. Totéž platí pro guvernéry, americké senátory a kongresmany. Takže právě nyní jsme viděli rozvrácení našeho politického systému, kdy se vyhovuje velkým přispěvatelům, kteří chtějí a očekávají, a někdy dostávají, ústupky ve svůj prospěch poté, co volby skončí.

Tím popsal fašismus: privatizaci samotné vlády.