70 let od svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki
6. srpna uplynulo 70 let od svržení atomové bomby na Hirošimu. Tehdy na následky výbuchu a ozáření zemřelo 140 tisíc lidí. O dva dny později byla svržena druhá bomba na Nagasaki. Zahynulo dalších 70 tisíc lidí. O tom, že bomby byly zbytečné, že neuspíšily konec války, ani neušetřily další životy se ví. (Zabijeme 210 tisíc lidí, abychom ušetřili životy – cítíte v tom ten oxymóron? Je ze stejné dílny, jako o desítky let později humanitární bombardování Václava Havla.)
Připomeňme si tu událost souborem dosud nepublikovaných fotografií ze serveru refreshingnews99.blogspot.in.
O skutečných důvodech svržení atomových bomb si můžete přečíst v článku The Real Reason America Used Nuclear Weapons Against Japan. It Was Not To End the War Or Save Lives na Global Research. Ale o tom hovořit nechci. Chci se krátce zmínit o tom, jaké následky měly bomby na mentalitu japonského národa. O tom se málo mluví a málo přemýšlí. Po stránce hospodářské se Japonsko brzy po válce vzpamatovalo. Dnes jsou Hirošima i Nagasaki nádherná města vybudována znovu.
Ale jako lidé, jako lidé jsou dnes Japonci smutný národ. Jsou pevnou a spolehlivou součástí americké říše. Nemají vlastní politiku. Nemají vlastní přání. Kdysi hrdý národ samurajů plní dnes bez odmlouvání a servilně to, co jim jejich americký agresor přikazuje. 70 let po válce. Japonsko bývalo hrdá země statečných a schopných lidí. Schopnosti jim zůstaly. Statečnost a vědomí vlastní vůle jsou pryč. Národ je do dneška zlomen. Tak nějak mentálně. Vnitřně zmrzačen. Kdybyste se některého Japonce zeptali, asi by ostře nesouhlasil. Ale v jejich skutcích, či spíše neskutcích to je. Domnívám se, že škody, které bomby způsobily na duši národa, jsou větší než ty hospodářské a horší než ztráty na životech.