Jihočínské moře a geopolitika ostrovů

V komentáři této události Xu Liping, expert na záležitosti jihovýchodní Asie Čínské akademie sociálních věd, poznamenal, že Čína provádí cvičení legitimně v rámci svého území a že nemají „nic společného s napětím v Jihočínském moři. Jde o normální výkon suverenity. Čína chce modernizovat své námořnictvo, aby zajistila, že bude schopné bránit její ostrovy a vodní cesty“.

Krátce před cvičením vykonal nový velitel americké Tichomořské flotily, admirál Scott Swift, sedmihodinový průzkumný let nad Jihočínským mořem. V pondělí 20. července čínské ministerstvo obrany vyjádřilo své námitky vůči častým americkým průzkumným misím, o kterých věří, že jsou prováděny příliš blízko hranic Číny a že závažně podkopávají čínsko-americkou důvěru. Stará debata o tom, komu patří ostrovy v regionu, se opět stala žhavým tématem v mnoha politických publikacích, obzvláště v USA.

Proč je problematika, která je tak velmi citlivá pro mnoho zemí jihovýchodní Asie, opět rozviřována a situace rozdmýchávána, primárně prostřednictvím vojenské přítomnosti země vzdálené tisíce kilometrů? USA provedly v r. 2015 v regionu řadu námořních cvičení a mají v úmyslu provést brzy několik dalších, Obamova „tichomořská osa“, která vedla k opětovnému nasazení významné části amerického námořnictva v regionu, jakož i sil námořní pěchoty a letectva rozmístěných na základnách v zemích, které jsou spojenci Washingtonu, rovněž přímo souvisí s čínskou námořní strategií a vytvořením logistických bodů na dříve pustých útesech a skalistých ostrůvcích.

V podstatě v dubnu 2015 Peking úspěšně dokončil výstavbu infrastruktury na umělém ostrovu na Spratlyho ostrovech, čímž prakticky přičlenil tuto dříve neobývanou oblast ke své suverénní zóně. Čína proklamovala své právo na tyto ostrovy v oficiálním přípisu generálnímu tajemníkovi OSN již v květnu 2009, a záměry jsou zjevné. S rostoucí ekonomikou a zvyšující se energií a za situace, kdy je Malackou úžinou přepravováno a dováženo stále více surovin, potřebuje Peking vytvořit bašty v moři, aby se zajistil proti možným rizikům. Strategie „Pás perel“, označovaná též za vodní alternativu velké Hedvábné stezky, má vyřešit problém tím, že se zopakují historické zkušenosti mnoha dalších zemí, včetně Velké Británie a Spojených států.

Ohledně vlastnictví ostrovů Peking, spolu s dalšími regionálními hráči, využil při asimilaci těchto území starodávného zákona Terra Incognita.

Například na útesu Gaven vyrostl, doslova, z vody za poslední zhruba rok a půl ostrov.

I na dalších útesech se objevila moderní technologická infrastruktura odpovídající potřebám tak velké země, jako Čína.

Nicméně je zjevné, že USA nemají v úmyslu umožnit Číně posílit své bašty a připravují se postavit se tomu vojenskou silou. Její součástí nemá být podle očekávání pouze americké námořnictvo a letectvo (v souladu se schválenou strategií pro možnou válku s Čínou s názvem „Bitva moře-vzduch“), ale také americká armáda. V direktivách pro strategii americké armády v Asii na roky 2030-2040, uveřejněných v r. 2014 RAND Corporation, se uvádí, že vojenská strategie Ameriky by měla být cílena na komplexní zadržování Číny, včetně zapojení regionálních partnerů Ameriky.

Pentagon načrtl zvláštní Iniciativu pro námořní bezpečnost jihovýchodní Asie, za kterou plánuje utratit 425 milionů dolarů. Washington také vybízí k rozvoji bilaterálních vztahů mezi svými satelity, za účelem postavení se Číně. Příkladem je společné prohlášení a řada dalších dokumentů, podepsaných mezi Filipínami a Japonskem 4. června 2015, odrážejících nejen záměr obou stran spojit své síly tváří v tvář novým výzvám, ale také pomoct USA všemožným způsobem, včetně poskytnutí přístupu na své základny a zajištění patřičné bezpečnosti.

Někteří experti věří, že USA jsou slabé a jednají reaktivně, zatímco Čína využívá okno příležitosti a údajně se chová agresivně tím, že provádí vlastní expanzivní politiku. Vyzývají USA, aby naverbovaly Japonsko, Indonésii, Austrálii a Indii, aby se postavily Číně. Ačkoliv nemají se spory v Jihočínském moři nic společného, obkličují region zvenčí a jsou hlavními hráči z vlastní libovůle. Pentagon také navyšuje svoji přítomnost na územích všech svých partnerů v regionu – v Singapuru, Austrálii, Jižní Koreji, Japonsku, Filipínách, Indonésii, Taiwanu a na ostrově Guam (existuje rovněž britská základna v Bruneji).

Objektivní fakta však ukazují, že Čína je pouhým „obětním beránkem“, což je role, kterou dostala za pomoci Západu a světových médií. Podle publikace specializující se na mezinárodní vztahy v regionu Asie a Pacifiku není Čína zdaleka jedinou zemí, která si jednostranně označila své území mezi Spratlyho ostrovy.

Vietnam okupuje 21 útvarů, z nichž pět jsou přirozené ostrovy a zbytek tvoří skaliska nebo písčiny. 17 z nich má teritoriální statut. Tak zvaný Jihozápadní ostrůvek byl zabrán Filipínami v r. 1975 a Filipíny jich nyní vlastní devět, z nichž jeden je podvodním útesem. Existovaly také plány na modernizaci přistávací plochy na ostrově Thitu. V r. 2014, když viděly, jak rychle Čína vytváří řadu zařízení, volaly Filipíny po moratoriu na výstavbu v Jihočínském moři. V r. 1983 se Malajsie zmocnila pěti ostrovů, zatímco Taiwan pouze jednoho – Itu Aba – kde investoval 100 milionů dolarů do obnovy infrastruktury přístavu a přistávací plochy a do rozmístění ozbrojených sil tamtéž. Práce na ostrově byly zcela dokončeny v únoru 2015. Je zde také Brunej, ale, podle oficiálních údajů, je používán pouze jako platforma pro těžbu ropy a plynu v šelfu Jihočínského moře.

Extrémně výmluvným je, že před r. 2014, kdy Čína zahájila výstavbu 3 km přistávací plochy na útesu Fiery Cross v jižní části Spratlyho ostrovů, neměl Peking na ostrovech vůbec žádné letiště. V r. 2014 byla rovněž zahájena výstavba na jižním Johnsonově jižním útesu. Takže Číňané jen opakují to, co již udělaly jiné země, země, jejichž činy nevyvolaly rozhořčení USA.

Mimochodem Číňané vždy zdůrazňovali, že nemají v úmyslu provádět v Jihočínském moři žádné agresivní akce a doufají, že ani Obama neplánuje žádné provokativní akce.

Nicméně USA neustále přilévají olej do ohně, a to nejen prostřednictvím svých vojenských a výzvědných operací, ale i rétoricky. Takže americké ministerstvo zahraničí, zastupované ministrem zahraničí a dalšími představiteli, opakovaně uvedlo, že svoboda plavby v Jihočínském moři je v národním zájmu USA, což je výrok, který bolestivě připomíná prohlášení bývalého amerického prezidenta Jimmyho Cartera ohledně Perského zálivu z r. 1980, kdy vyhrožoval použitím vojenské síly, pokud budou ohroženy americké zájmy.

Zároveň, a s cynismem typickým pro americké politiky, USA prohlašují, že nepotřebují ratifikovat konvenci OSN o Zákonu moře, aby bránily své národní zájmy v Jihočínském moři. A podle svého akčního plánu pro tento region bude Washington podporovat jakékoliv žaloby na Čínu u arbitrážních soudů.

Za vědomí, že tímto regionem prochází přes 60% světového obchodního provozu, jakož i u vědomí toho, že Washington se nadále pokouší prosazovat svůj projekt Transatlantického partnerství, je pak nepravděpodobným, že USA přestanou se svými provokacemi a že Čína pak nebude mít na výběr, než posílit svoji bezpečnost.