Kolaps finančního systému: Tragédie nebo vykoupení?

Neomezená moc nadnárodních bank a finančních parazitů stojí na třech pilířích charakterizujících současný sociálně ekonomický systém:

1. Volný trh,
2. nedotknutelné soukromé vlastnictví kapitálu a
3. bezohledná vymahatelnost dluhů hraničící s terorismem.

Všechny tři pilíře jsou ukotveny v ideologických přeludech vytvářených mozkovými trusty a šířených veřejnými sdělovacími prostředky. Obě tyto ideologické instituce se nacházejí v rukách stejných parazitů a darmojedů podporovaných západními politiky a celým podvodným parlamentním systémem vlády.

Ideje volného a ničím neomezeného trhu slouží k podpoře nestoudné kumulace kapitálu v rukách zbohatlických klanů a k vydírání všech tvůrčích a ekonomicky aktivních sil, jimž tyto bezduché a sociálně retardované vrstvy lidských hyen korigují příděl vstupních zdrojů a následný výtěžek tak, aby je udržovaly v trvalém nedostatku a samy z toho měly bezpracný zisk.

Nedotknutelnost soukromého vlastnictví kapitálu, kteréžto vlastnictví je v právním ohledu zahrnuto pod zcela obecný a nerozlišený pojem soukromého vlastnictví čehokoliv, umožňuje kapitalistům, podobně jako otrokářským pánům, bez postihu i bez jakéhokoliv mravního imperativu těžit z práce a úsilí poddaných otroků v jejich údělu námezdních sil, což je historicky nejnižší a nejméně vážené sociální postavení, jakého lze v rozumné společnosti dosáhnout. Záměrné matení lidu doktrínou, že ochrana soukromého vlastnictví nemůže rozlišovat, o jaký majetek jde a jakým způsobem byl nabyt, pokud se tak nestalo v rozporu se zákonem, patří ke stejnému typu ideologických dogmat, s jakými operovali komunističtí ideologové, pro něž naopak soukromé vlastnictví znamenalo obecné zlo vykázané na pranýř. Pokud tuto záměrně černobílou ideologickou generalizaci soukromého vlastnictví dosud někdo nechápe jako dvě podoby jedné a téže zlomyslné liberální doktríny, připomíná onu blondýnu, která provokuje svým sebevědomím získaným pohledem na vlastní obraz v zrcadle.

Nejdůležitější a zároveň nejméně pevný pilíř moci globálních plutokratů je vymahatelnost dluhů spojovaná s vymahatelností práva. Podražením tohoto pilíře se zhroutí celý současný sociálně ekonomický model, v němž bohatství a moc oligarchů, včetně jejich početných přisluhovačů, spočívá na ekonomice postavené na dluhu. Pokud by k něčemu takovému došlo, nezhroutila by se reálná společenská reprodukce, nýbrž došlo by k přesměrování finančního toku od bohatých parazitů ke skutečně tvůrčím a potřebným vrstvám společnosti. Nicméně tito naši vládci a vykořisťovatelé manipulují veřejné mínění a živí v srdcích lidí děsivý pocit, že s kolapsem finančního systému se zhroutí celá ekonomika a nastane bída, chaos a rabování. Jde o kardinální lež, která bohužel z nezasvěceného pohledu vypadá velmi skutečně a pravděpodobně.

Dluhy se musí platit, i kdyby na Zem dopadl celý roj asteroidů a zničil většinu infrastruktury společně s lidmi. Tomu odpovídá i despotický a krutý právní systém vymáhání dluhů a exekutorských nástrojů vyvlastnění všeho, co je ještě k užitku v rukách nebohých obětí. Pokud mají vládnoucí globální elity z něčeho opravdu strach, tak je to právě zpochybnění jejich věřitelských práv. Oni dosud mohou neomezeně vytvářet peníze ze vzduchu na účtech svých bank a posílat je ve formě půjček do oběhu. Tak řídí směr i vývoj globální ekonomiky čistě ve svůj prospěch. Veškerá jejich moc a bohatství se však rozplynou jako pára nad hrncem v okamžiku, kdy tyto peníze nebudou muset být i s úrokem vráceny. V ten okamžik dojde ke znehodnocení peněz na účtech korporací, kapitalistů, podnikatelů i drobných střadatelů. Tím celý dopad finančního kolapsu skončí, přičemž hrubě se dotkne právě jen těch drobných střadatelů. V případě ostatních dotčených subjektů půjde o pozitivní výzvu k tomu, aby začaly konečně rozumně hospodařit s uvážením sociálního, morálního i celospolečenského dopadu svého počínání.

Vraťme se ale k otázce Řecka. Následný vývoj řeckého emancipačního procesu bude mít z výše uvedených důvodů poměrně čitelný průběh: Výsledná dohoda mezi politickým vedením Řecka a evropskými věřiteli nesmí příliš ulehčit současnému utrpení řeckého lidu. Jinak by se z Řecka stal lákavý příklad pro další státy EU a kolaps finančního systému by byl nevyhnutelný. Uvolnění splátkového kalendáře, restrukturalizace dluhu Řecka ani případný odchod Řecka z měnové unie navíc nesmí ohrozit ekonomickou nadřazenost Francie a především Německa nad slabšími státy EU a velkopanský status jejich obyvatel. Pro Německo i Francii by bylo nejlépe, kdyby Řecko vyplatily ruské nebo čínské banky. Nebyl by tak zpochybněn třetí pilíř moci finančních elit a Řecko by dostalo své. Jenomže to by ve hře nesměly být válečné geopolitické ambice USA.

Němci dnes nenávidí Řeky za to, že by měli doplácet na jejich domnělou neschopnost a rozhazovačnost. Ani ve snu totiž netuší, že jejich snění o stále větších autech, sídlech a vysoké životní úrovni si mohou dovolit jen díky tomu, že německý kapitál léta plundruje nejen Řecko, ale v poslední době především východní slovanské státy, jimž přisuzuje roli podřadných kolonií. Jakékoliv utažení opasků na straně Německa bez totálního kolapsu finančního systému proto bude mít ve výsledku největší dopad na nás, na Českou republiku.

My budeme nakonec muset přispět i řeckým plačícím důchodcům, přestože jejich zkrácený důchod je stále vyšší, než průměrný důchod našich seniorů. Pro nás by proto kolaps západního finančního systému měl být vykoupením a představa o něm by měla vyvolávat netrpělivé očekávání vyjádřené slovy: Už aby to tu bylo. Čím hůře pro finanční systém Západu a jednotu EU, tím lépe pro nás.

Poznámka editora

K žádnému kolapsu finančního systému samozřejmě nedojde. Banksteři moc dobře vědí, co dělají a kam až mohou zajít. Mají to plně pod kontrolou od doby, kdy získali právo tisknout peníze a tzv. fiat money bez krytí jsou jediným povoleným platidlem.