Kobercové bombardování historie

Curtis popisoval Babylon roku 2004, pod americkou okupací. Ale komentáře o ISIS ignorují odkaz Washingtonu ohledně kulturních ruin, a předpokládají, že Islámský stát je jako jediný schopen ničit artefakty. „Zahlazovači“ této skupiny, jak je označil historik Simon Schama, „jednají ze stejného instinktu kulturní paniky, v obavách, že vynikající díla minulosti budou odvádět lidi od slepé a naprosté poslušnosti“. „Ničení v Palmyře odhalilo „malost Isis“, tvrdil kritik architektury Rowan Moore, a ptal se, „jak může být někdo tak vyděšen starobylými ruinami, tedy pokud nevěří, že je schopen vytvořit něco sám?“

„Palmyra“, zdůraznil Moore, „je starodávná římská lokalita, jejíž význam a hodnota nemá až na pár dalších obdoby; překonávají ji pouze památky v samotném Římě, Pompeje, možná Petra v Jordánsku.“ Takže podle jeho názoru „malost“ rovnající se té Islámského státu by v našich podmínkách znamenala, řekněme, bombardování Pompejí – které americké a britské letectvo provedlo v r. 1943. První nálet proběhl 24. srpna, „ironicky na výročí výbuchu Vesuvu“, podle Kennetha Lapatina z muzea Getty. „Škody byly způsobeny na mnoha místech po celém archeologickém nalezišti (zaznamenáno bylo přes 160 zásahů), a byly zasaženy některé z nejslavnějších památek, kdy desítky byly zcela zničeny,“ vysvětluje.

Spojenci bombardovali katedrálu Benevento tentýž měsíc. „Po 1,100 let tento středověký kostel byl malou, ale cennou památkou,“ uvedl LIFE, ačkoliv po náletu zůstaly stát „jen zvonice, části průčelí a jedna strana zdi“. Požár, který katedrálu zachvátil, spálil vzácné langobardské rukopisy ze šestého století,“ i když možná „ztráta slavných bronzových vrat katedrály z 12. století byla horší“.

O šest měsíců později, v únoru 1944, spojenecké bombardéry zničily chrám Monte Casino, kde „jedinými zabitými,“ objasňuje David Hapgood a David Richardson, „byli civilisté.“ Pocházeje ze 6. století byl chrám „místem, kde sám sv. Benedikt založil proslavený Benediktýnský řád,“ poznamenal John S. D. Eisenhower. Poukázal na to, že představitelé nacistů nařídili opatovi Monte Casina, Gregorio Diamare – který „nemohl uvěřit, že spojenci by zničili tak uctívanou stavbu, jako chrám“ – aby odeslal umělecká díla a archivy na bezpečné místo.

Spojenecké bombardéry brutálně likvidovaly německá historická místa po zbytek války. „Centrum Trier, například, bylo vystaveno mezi 14. srpnem a 24. prosincem 1944 dvaceti náletům, které způsobily závažné poškození basilice ze čtvrtého století a Liebfrauenkirche, jednomu z nejstarších gotických kostelů v Německu,“ píše Nicola Lambourne. Po lednu 1945, při náletu na Norimberk, byla „zničena převážná část historického centra, včetně domu Albrechta Dürera a budovy z 19. století, ve které bylo Německé národní muzeum“. Sönke Neitzel vysvětluje, že nálet na Drážďany v únoru 1945 silně poškodil devatenáct ze třiceti nejvýznamnějších kulturních objektů a zbývajících jedenáct bylo srovnáno se zemí.

A americké letectvo, při bombardování Japonska, srovnalo se zemí 700 let starý chrám Yakusenji v Kobe, hrad ze 17. století v Nagoya a tokijské mauzoleum Taitokuin – „velkolepý komplex“, jak potvrzuje historik William H. Coaldrake – postavený v r. 1632. Mark Michael Rowe píše, že „Isshinji, mimořádně populární chrám Jodo v Osace, začal shromažďovat anonymní ostatky v r. 1887. Popel byl rozmělněn, smíchán s betonem a vytvarován do soch Buddhy Bone v životní velikosti. „Když ho američtí žháři srovnali se zemí, „ostatky téměř jednoho milionu lidí, opuštěných či dalších, byly svěřeny chrámu“. Kampaň Washingtonu s cílem vypálit tato města je „také přímo či nepřímo zodpovědná za zničení 50% všech knih v japonských knihovnách,“ píše Rebecca Knuth.

Stejně velká destrukce byla i v Severní Koreji o několik let později. „Pyongyang je obvykle předkládán jako starodávné město,“ poznamenává Andrej Lankov. „V této oblasti bylo velké osídlení po téměř dva tisíce let,“ říká, ale dodává, že „současný Pyongyang byl vybudován prakticky z ruin v polovině 50 let“ – hlavně jako důsledek „velkých amerických náletů, které dosáhly svého vrcholu v r. 1952“ a vymazaly „zhruba 90% města z povrchu zemského“ a vymazaly velkou část historie. Justin Corfield, ve svém Historickém slovníku Pyongyangu, uvádí co bylo ztraceno. Buddhistický chrám Kwangbop z r. 392; brána Potong „byla jednou z nejstarších městských bran obezděného města Pyongyang, vybudovaného v polovině šestého století“; sídlo Sungryong, chrám, „byl postaven v r. 1429“; a stejně jako další objekty „byl zničen během korejské války“, uzavírá Corfield.

Nebo si vezměme svatyni My Son. Global Heritage Fund vysvětluje, že „je to jediné vietnamské archeologické místo, které je zapsáno na seznamu UNESCO a které bylo obýváno od 4. století do 15. století,“ kdy vzkvétalo království Champa. Ale „převážná část nádherné architektury My Son byla zničena nálety během jediného týdne vietnamské války“. Tým učenců, zapojených do „konzervačních prací“, připouští, že jejich práce „nemůže změnit smutnou pravdu: jedna z věží, kterou posádka bombardéru B-52 toho dne (v srpnu 1969) viděla, chrám popisovaný jako „nejdokonalejší projev chámské architektury“, je pryč navždy“.

Antropoložka Christina Schwenkel odkryla „další pohřbenou historii amerického bombardování ve Vietnamu: zničené město Vinh, provinční hlavní město Nghe An. „V letech 1964-1973 bylo toto město vystaveno více než 4,700 náletům,“ během kterých „zmizelo historické a kulturní dědictví“ – včetně pagody Diec z 18. století a imperiální citadely z 19 století. Mervyn Brown, když ve svých vzpomínkách vzpomínal na léta strávená v Laosu, popisuje podobné americké bombardování. „Zničení Xieng Khouang, bývalého královského hlavního města s mnoha nádhernými chrámy a dalšími budovami historického a uměleckého zájmu, bylo obzvláštním aktem kulturního vandalismu. „Srovnání se zemí bylo tak naprosté, že nebylo možné město opět vybudovat,“ běduje.

Jinými slovy, pro to, co Curtis z Britského muzea viděl v USA okupovaném Babylonu, existovaly precedenty. A poškození města pramenilo z politiky ke starodávným památkám Washingtonu. „Během příprav na válku v Iráku v r. 2003,“ píše novinář Robert Bevan, „američtí vojenští plánovači identifikovali 150 důležitých archeologických míst, která měla být ušetřena. Američtí archeologové odpověděli seznamem 4,000 klíčových míst – což byl stupeň „povinné ochrany“, který Pentagon odmítl, navzdory tomu, že to mezinárodní právo vyžadovalo. Následovaly známé výsledky. Vandalové vypálili Národní knihovnu a archivy a koránskou knihovnu ministerstva kultury a náboženství. Vykradači vtrhli do muzea archeologie. „Americké jednotky se nesnažily zabránit destrukci ani zde, ani jinde,“ říká Bevan, „navzdory tomu že o to byly žádány.“

„Proč jsou nihilistické snahy vymazat stopy po starodávné civilizaci tak silné?“, ptal se Thanassis Cambanis v Boston Globe. Psal o ISIS, s ospravedlnitelným hněvem. Ale měli bychom klást jinou otázku: Proč nenachází odezvu globální bombardování kulturních památek Washingtonem – doprovázené masakry?