Čínský syndrom

„Budoucí politika bude rozhodována v Asii, ne v Afghánistánu či Iráku, a Spojené státy budou přímo v centru dění.“ Bývalá ministryně zahraničí, Hillary Clinton, „Pacifické století Ameriky“, časopis Foreign Policy.

Meteorický vzestup Číny způsobil ve Washingtonu obavy, nikoliv kvůli tomu, že Čína je hrozbou pro své sousedy nebo americké národní zájmy, ale proto, že vliv Číny v regionu expanduje. Vytváří instituce, které potřebuje k financování vlastního rozvoje (AIIB a novou banku BRICS), buduje infrastrukturu potřebnou pro spojení kontinentů pomocí vysokorychlostní železnice (Nová hedvábná stezka) a přitahuje spojence a obchodní partnery, kteří se chtějí zúčastnit na jejím plánu na růst a prosperitu. To je důvod, proč je Washington znepokojen; to proto, že Čína se přeměnila v ekonomickou lokomotivu, která nevyhovuje neoliberálnímu modelu trestných úsporných opatření, zhoubné privatizace a ztřeštěné inflace aktiv. Čína se vysmekla z orbitu Říše a vydala se vlastní cestou, což je důvod, proč Washington chce vyprovokovat Peking ke konfliktu kvůli nárokům na zanedbatelné kousky země v Jihočínském moři. Washington si myslí, že může uspět vojensky tam, kde selhal ekonomicky a politicky. Názorný příklad; podívejte se na tyto zprávy Bloomberg:

„USA a Japonsko provádí vojenská cvičení s Filipínci poblíž sporné oblasti v Jihočínském moři… Každoroční společné cvičení CARAT Philippines začalo v pondělí u břehů ostrova Palawan a bude pokračovat do 26. června, podle mluvčího amerického námořnictva Arlo Abrahamsona. Filipínské a japonské námořnictvo pořádají cvičení u téhož ostrova do 27. června, uvedlo minulý týden japonské námořnictvo.

USA podporovaly země jihovýchodní Asie, včetně Filipín, kdy roste napětí s Čínou kvůli územním nárokům v Jihočínském moři, zatímco Japonsko poskytuje hlídkové lodě filipínské pobřežní stráži… Součástí cvičení je námořní fáze, s účastí pobřežní bojové americké lodi USS Fort Worth, potápěčské a záchranné lodě USNS Safeguard a průzkumného letounu P-3 Orion, a nejméně jedné filipínské fregaty, podle amerického námořnictva…

Cvičení Japonska s Filipínami se odehraje u Spratleyho ostrovů, kde Čína vytvořila v moři, na které si činí nárok také Filipíny, Vietnam, Brunej, Taiwan a Malajsie, více než 2,000 akrů země. Japonsko vyšle protiponorkový průzkumný letoun P-3C a 20 vojáků.“ („Společné cvičení USA, Japonska a Filipín v blízkosti Jihočínského moře“, Bloomberg).

„Ukázka síly“ má zastrašit Čínu. Jiný účel tato cvičení nemají. USA chtějí donutit Čínu podvolit se jejich diktátu, upustit od svého závazku vytvořit nové instituce, otevřít svůj trh pro americké korporace a Wall Street, a umožnit USA mít volnou ruku v psaní obchodních pravidel. To je to, co Washington chce opravdu, a je to důvod, proč byl umírněný Chuck Hagel vykopnut a nahrazen ve funkci ministra obrany bojechtivým Ashtonem Carterem. Američtí mocní chtěli posraného plniče příkazů, který rozbije Číně nos a ukáže ji, kdo je pánem. Carter to splňuje do puntíku, je to ledová byrokratická mlátička, libující si v představě, že je „nejchytřejším chlápkem v místnosti“. Peter Lee poskytuje zajímavý vhled ohledně Cartera ve svém nedávném příspěvku na China Matters. Říká:

„…příliš sebevědomý Ash Carter nehraje zlého poldu k hodnému poldovi Obamy/Kerryho; je to jen o něm a potěší fanoušky vojenské kontroly zahraniční politiky všude.“

Jsme rádi, že i jiní začínají vidět, že Pentagon převzal americkou zahraniční politiku. Carter zcela evidentně určuje hru v Asii a Evropě.

Zdá se, že Lee věří, že Carter přečká v úřadu Obamu, pokud bude prezidentkou zvolena paní Clinton. Což není překvapivé, protože to byla Clinton, kdo jako první přispěla do strategického slovníku slovem „ukotvování“, v projevu v r. 2010 s názvem „Pacifické století Ameriky“. Prezentace Clinton předložila základní témata, která se později stala „hlavními prioritami“ Ameriky, včetně přebilancování americké moci v Asii a Pacifiku. Zde je výňatek z projevu, který se objevil v časopisu Foreign Policy:

„Protože válka v Iráku dobíhá a Amerika začíná stahovat své jednotky z Afghánistánu, stojí Spojené státy v centru osy. V posledních 10 letech jsme věnovaly obrovské zdroje na tato dvě bojiště. V příštích 10 letech musíme být chytří a systematičtí, co se týká toho, kam investujeme čas a energii, abychom se dostali do nejlepší pozice pro udržení našeho vedení, zajištění našich zájmů a prosazení našich hodnot. Jedním z nejdůležitějších úkolů amerického státnictví v příštím desetiletí bude proto výrazné navýšení investic – diplomatických, ekonomických, strategických a jiných – do regionu Asie a Pacifiku…

Zapojení a využití růstu a dynamiky Asie do americké ekonomiky a strategických zájmů je klíčovou prioritou prezidenta Obamy. Otevření trhů v Asii poskytuje Spojeným státům bezprecedentní příležitosti pro investice, obchod a přístup k moderním technologiím… Americké firmy se musí napojit na rozsáhlou a rostoucí spotřebitelskou základnu Asie…

Tento region již vytváří více než polovinu globálního výstupu a téměř polovinu globálního obchodu. Jak se snažíme vyplnit cíl prezidenta Obamy zdvojnásobit do r. 2015 vývoz, těšíme se na příležitosti, že v Asii budeme mít ještě více obchodů… a na naše investiční příležitosti do dynamických trhů Asie.“ (Pacifické století Ameriky“, ministryně zahraničí Hillary Clinton, časopis Foreign Policy, 2011).

Opakuji: „Zapojení a využití růstu a dynamiky Asie do americké ekonomiky a strategických zájmů… Otevření trhů v Asii poskytuje Spojeným státům bezprecedentní příležitosti pro investice, obchod a přístup k moderní technologii… Americké firmy se musí napojit na rozsáhlou a rostoucí spotřebitelskou základnu Asie.“

Tolik v kostce. Po zredukování americké střední třídy na mrtvé hnijící tělo bez života, neschopné udržet ani chabou poptávku či růst, si americká elita balí kufry a sedá na loď směr Čína, zářná korporátní Valhalla na kopci. Zdá se, že si Clinton myslí, že by mělo být dost snadné proniknout na tyto uspěchané asijské trhy, za předpokladu, že podpoříme své potrhlé aspirace silnou dávkou dělové diplomacie – což je oblast, kam nastupuje šéfík Carter.

Stojí za zmínku, že Clinton si ukotvování nevymyslela sama, ale byla o něm informována v teorii duchovního otce Kurta M. Campbella. Campbell je spoluzakladatelem a bývalým generálním ředitelem Střediska pro novou americkou bezpečnost. Podle internetové stránky Střediska pro novou americkou bezpečnost: „Od r. 2009 do r. 2013 působil jako náměstek minstra zahraničí pro záležitosti východní Asie a Pacifiku, kde je mu široce přisuzována role klíčového architekta „ukotvování se v Asii“. V této funkci dr. Campbell prosazoval komplexní americkou strategii, která ho přivedla do všech koutů regionu Asie a Pacifiku, kde byl neúnavným obhájcem amerických zájmů, obzvláštně prosazování obchodu a investic.“

V nedávném videorozhovoru s neokonzervativcem Robertem Kaganem Campbell opakuje stejnou rétoriku, která se objevuje v projevu Clinton. Říká: „Většina historie 21. století bude v regionu Asie a Pacifiku… Je v našem nejlepším národním zájmu ukázat, že budeme hrát ústřední roli v tomto dramatu, stejně jako jsme ji hráli ve 20. století… (Existuje oboustranické) uznání, že naše vojenská přítomnost je vstupenkou na velkou hru v Asii a Pacifiku.“ (viz celý rozhovor zde).

Zdá se, že roste konsensus, že americké ozbrojené síly jsou správným nástrojem pro přesvědčování Číny, aby se podvolila, ale je tomu opravdu tak?

Poslední věcí, kterou Obamova vláda chce, je horká válka s Čínou, hlavně proto, že Čína je schopna úder vrátit, a nejen vojensky. Dovolte mi to vysvětlit: Podle politologa Pang Zhongyinga „je současný vztah mezi Čínou a USA vztahem, který nikdy neexistoval v historii mezinárodních vztahů… Míra vzájemné závislosti mezi Čínou a USA je bezprecedentní v historii. Před 70. léty m. s. si nikdo nedovedl představit, nebo předvídat, že tyto dvě země budou vzájemně závislé do té míry, do jaké dnes jsou. V té době existovala vzájemná závislost jen mezi USA a Evropou, nebo nanejvýš mezi zeměmi G-7. Míra dnešní vzájemné závislosti mezi USA a Čínou neexistovala.“

Jinými slovy, tyto dvě země se vzájemně potřebují a jsou spolu svázány komplexní pavučinou ekonomických a finančních vztahů, včetně obrovské sumy amerického dluhu drženého Čínou, která činí 1,3 bilionu dolarů. Tato vzájemná závislost znamená, že USA nemohou štvát Čínu stejným způsobem, jakým štvou Rusko, aniž by se nevystavovaly riziku. Takže zatímco USA si stále udržují dominantní pozici ekonomicky a vojensky, nemohou si dovolit odhodit opatrnost a uvalit sankce nebo eskalovat nepřátelství mimo jistou mez, aniž by ohrozily vlastní bezpečnost. Čína to ví, což je důvod, proč bude pokračovat v prosazování vlastní agendy agresivně, zatímco bude odrážet válkychtivost USA a nepřátelství jak nejlépe umí.

Čínská lidová republika je stále oddána „mírovému rozvoji“. Americký antagonismus je jen jednou z mnoha překážek, které musí Čína překonat, aby zrealizovala svůj plán na integraci eurasijské pevniny do největšího a nejvíce prosperujícího světového obchodního bloku. Podívejte se na tento výňatek z klíčové práce Alfreda McCoye „Geopolitika amerického globálního úpadku“:

„Čínské vedení začalo spolupracovat s okolními státy na masivním projektu, aby integrovalo státní železnice země do transkontinentální sítě. Počínaje rokem 2008 se k Číňanům připojili i Němci a Rusové a zahájili budování „eurasijského pozemního mostu“. Dvě trasy východ-západ, stará Transsibiřská magistrála na severu a nová jižní trasa podél starodávné Hedvábné stezky, přes Kazachstán, mají propojit celou Eurasii…

V dubnu prezident Xi Jinping oznámil výstavbu tohoto obrovského silničně-železničně-produktovodového koridoru ze západní Číny do nového přístavu v Gwadar v Pákistánu, což vytvoří logistiku pro budoucí námořní projekty v na energii bohatém Arabském moři… Vybudováním infrastruktury pro vojenské základny v Jihočínském a Arabském moři vytváří Peking základy pro budoucí schopnost chirurgicky a strategicky rozrušit americké vojenské zadržování. …

Do deseti či dvaceti let… bude Čína připravena se chirurgicky prodrat kontinentálním obklíčením ze strany Washingtonu na několika strategických bodech, aniž by se musela konfrontovat s plnou globální silou amerických ozbrojených sil, což potenciálně učiní obrovskou americkou armádu letadlových lodí, křižníků, bezpilotních letounů, vojenských letadel a ponorek zbytečnou. … Pokud Čína uspěje s napojením svého průmyslu na rozsáhlé přírodní zdroje eurasijské pevniny, pak bude zřejmě… „vláda nad světem na dohled“ („Geopolitika globálního úpadku Ameriky“, Alfred McCoy).

Takže to by bylo, ne? Konec jedné říše a začátek další.

Čínští vůdci nezničí svoji velkou příležitost tím, že se nechají zatáhnout do nákladné a nesmyslné války se Spojenými státy. To je absurdní. Budou se nadále pachtit, dokud se Hedvábná stezka nestane realitou.