Proč USA konečně mluví s Ruskem?

Vtip? Ach ne; to se skutečně stalo. Proč?

Začněme s oficiálními reakcemi. Karasin označil rozhovory za „plodné“, přičemž zdůraznil, že Moskva nesouhlasí, aby se Washington stal součástí vyjednávání v normandském stylu (Rusko, Ukrajina, Německo a Francie) o Ukrajině. Ne po neúnavné démonizaci, a to nejen Kremlu, ale také Ruska jako celku po majdanském puči.

Rjabkov dal ve známost, že stávající stav americko-ruských vztahů zůstává, no, narušený.

Je klíčové připomenout, že královna Nulandistanu jela do Moskvy až po setkání s potvrzenou loutkou Washingtonu, prezidentem Porošenkem, a s vlastnoručně vybraným premiérem „Jacem“; a to předtím, než doprovodila ministra zahraničí Johna Kerryho na oficiální misi ministerstva zahraničí v Soči, 12. května.

Do dohody Minsk-2 – nynějšího produktu vyjednávání v normandském stylu – byly zapojeny Berlín a Paříž, když konečně spatřily nápis reálpolitika na zdi a byly nuceny odchýlit se od úchylného antagonistického přístupu Washingtonu.

V EU zůstává chaos klíčovým námětem sankcí. Pobaltí a Polsko blábolí „Rusové přichází“ v rámci hysterie studené války 2.0, zatímco dospělí v Bruselu jsou zastoupeni Itálií, Řeckem, Španělskem a Maďarskem.

Takže Německo a Francie již mají velké problémy s udržením zaneřáděného domu EU pohromadě. Zároveň Berlín a Paříž vědí, že nic z „nedělej stupidní věci“, kterým se Obamova vláda ohání, neobměkčí Moskvu, aby upustila od svých precizních červených čar.

Sledujte ony červené linie

Je klíčovým poznamenat, že to nevypadá, že by Krym byl nadále na talíři; to je hotová věc. Ale pak jsou zde ti američtí „vojenští instruktoři“, kteří byli nasazeni na západní Ukrajinu jen na „šestiměsíční misi“ (historické memento – takto začala vietnamská válka). Pro Moskvu je rozšíření této „mise“ absolutní červenou linií.

A pak je zde konečná červená linie; expanze NATO, které se nakvartýrovalo do Pobaltí, Polska, Rumunska a Bulharska. Nezastaví se tam; je to součástí posedlosti NATO posílením nové železné opony, od Baltu k Černému moři.

Tudíž mimo všech těch řečí je dalším krokem, který je třeba sledovat, to, jestli se Obamova vláda skutečně zdrží vyzbrojení Kyjeva.

Ukrajina je nyní ze všech praktických důvodů masivně zadluženým zkrachovalým státem, přeměněným na kolonii MMF. EU ji nechce – ačkoliv NATO ano. Pro Moskvu tato – příšerná – show skončí až tehdy, kdy bude Ukrajina, s nebo bez lidových republik Doněck a Lugansk, neutrální a nebude součástí strategické hrozby NATO.

Zde jsem probíral možnost, že strategický posun Obamovy vlády k rozhovorům, místo proklínání/vyhrožování, může znamenat, že skuteční páni vesmíru konečně pochopili, že vynořující nový (hedvábný) světový řád je hodlá nechat za sebou.

Prezident Putin věděl, že po rozbití Jugoslávie, gruzínském dobrodružství, neustálé expanzi NATO za porušení všech těch prázdných slibů Gorbačovovi, směřuje k velké konfrontaci s USA.

Rozdílem nyní je – a Pentagon to ví – že Moskva nahromadila až 10,000 taktických jaderných zbraní. V – apokalyptickém – případě války mezi Ruskem a NATO, vlhkém to snu mnoha amerických neokonzervativců, vyřídí tyto taktické jaderné zbraně každé komerční a vojenské letiště v každé zemi NATO za dvacet minut. Takže by nezůstalo žádné letiště pro kombinované letecké operace NATO.

A pak je zde protiraketový obranný systém S-500, který může ochránit Rusko před jakoukoliv formou jaderné raketové odvety Pentagonu/NATO. Žádná americká útočná zbraň, včetně neviditelných bombardérů, přes S-500 neprojde, a Pentagon to také ví.

Strategie? Jaká strategie?

Strategií ve stylu dr. Zbiga „velká šachovnice“ Brzezinského vždy bylo vlákat Rusko do dalšího Afghánistánu na Ukrajině, což by vedlo ke kolapsu ruské ekonomiky, kdy velkou cenou pro Západ by bylo převzetí ruského ropného a plynového bohatství, a následně i bohatství střední Asie. Ukrajinci by byli použiti jako kanonfutr, stejně jako Afghánci v arabsko-afghánském džihádu po r. 1980.

Ano, Obamova vláda přechytračila sama sebe a reálpolitika nyní diktuje prohloubení rusko-čínského strategického partnerství na celé eurasijské pevnině; Eurasie coby perspektivní obrovské komerční tržiště rozkládající se od Pekingu po Berlín, nebo od Šanghaje po Petrohrad, a dále k Rotterdamu a Duisburgu.

Bez posedlosti výjimečností některých klíčových frakcí východního pobřeží by nebyl ve hře žádný z elementů studené války 2.0, protože Rusko je přirozeným spojencem USA na mnoha frontách. To samo o sobě odhaluje stav „strategického myšlení“ stávající americké vlády.

Moskva však nemůže být načapána současnou chabě maskovanou ofenzivou v nedbalkách, protože ruská rozvědka ví, že může taktiku stylu „velká šachovnice“zdolat a dva kroky zpět využít k přeskupení pro pozdější masivní postup vpřed.

Navíc se v podstatě nic oproti původní éře studené války a její odrazující doktríně MAD – vzájemně zaručeného zničení – nezměnilo.

USA si stále zachovaly schopnost PGS (bleskového globálního úderu). Ukrajina je jen detail. Ke skutečné změně hry dojde, až bude Rusko schopno zapečetit celé své území, pomocí S-500, proti PGS. K tomu dojde dříve, než si všichni myslí. A to je důvod, proč skuteční páni vesmíru – prostřednictvím svých emisarů – se cítí nuceni začít jednat.