Vojáci poslední bitvy

Studium archívů ani články renomovaných badatelů nám nedokážou přiblížit pocity a myšlenky vojáků, kteří před sedmdesáti lety osvobozovali Evropu a zachraňovali nejen životy, ale i smysl životů našich rodičů a prarodičů. Proto jsou vzpomínky pamětníků, literární díla sepsaná tehdejšími autory, odhodlaný rytmus vojenských písní a dobové filmové záznamy autentičtější cestou, která nás provede labyrintem hrůz až k 9. květnu roku 1945.

Není to snadná a příjemná cesta, je lemována hroby. Kdo ji ale prošel krokem pokorného poutníka, mohl odhalil skutečný zdroj energie, z něhož čerpala Rudá armáda, západní spojenci a dobrovolníci. Tím společným zdrojem síly bylo pro postupující vojáky přesvědčení, že jsou účastníky poslední bitvy. Poslední bitvy, která už navždy měla zachránit člověka před ne lidmi. Síla společné víry vojáků východní i západní fronty stvořila étos oné epochy.

Étos neboli mravnost je ovšem něco jiného než morálka. Někdy jsou dokonce v protikladu. Zatímco mravnost své zásady nemění, morálka se

přizpůsobuje dobovým trendům. Dobová morálka mnohdy funguje jako falešné alibi, když kryje nemravné účely a posvěcuje jejich prostředky.

Jakému účelu slouží dnešní trend přepisovat historii a slovník druhé světové války a z osvoboditelů dělat okupanty? Jde o snahu přeformátovat kolektivní paměť. A proč dnešní kazatelé „správné“ morálky usilují o to, aby étos statečnosti vojáků Rudé armády zanikl? Odpověď je prostá. Ve stínu jejich pomníků se obtížně bubnuje k válce proti Rusku. Nejdřív se musí změnit úhel pohledu. To je ten důvod, proč dnešní moralisté špiní aureolu vítězů blátem. Kyjevská nelegální vláda je jim v tomto úsilí velikým vzorem, když boří pomníky vítězů a oprašuje symboly poraženého nacismu. Ani fašistické praktiky už nejsou tabu. Stávají se rehabilitovaným manuálem, tedy návodem, jak zastrašovat lidi.

Zkusme se ale vžít do pocitů veteránů, kteří za mlada prošli ohněm světové války a dnes vidí, že přízraky, které tehdy pokořili a zahnali do pekla, se objevují znovu. Sedmdesát let po bitvě, která měla být tou poslední, zdecimované přízraky ožívají a vylézají z děr. Veteráni, dnes zkřehlí věkem, tak jako staří andělé, to vnímají s hrůzou, protože jsou citlivější a ostražitější než jsme my. Válka je navždy proměnila. Je jich ale už jenom hrstka, těch strážců, kteří jako seismograf zachycují vzdálené otřesy. Zkusme se vžít do jejich bezmoci, když je jim na minutu přistrčen mikrofon, aby něco řekli o svých zážitcích z války. Oni přece nejsou herci, kteří se bohorovně podělují o historky z natáčení. Jsou svědci pekla na zemi! Poslední generace svědků. Poslední strážci smyslu života, který kdysi zachránili a který je dnes, po 70 letech, znovu v nebezpečí zmaru. Země se chvěje, otřesy se blíží...

Proto se neptejme veteránů na zážitky z války. Za šedesát vteřin nestihnou do mikrofonu vyjmenovat ani místa osudových bitev, natož jména svých zabitých kamarádů. Raději jim pohleďme do očí. Pohled do očí veteránů nám dá pravdivější zprávu o stavu současného světa než četba novin a sledování televize. Z jejich pohledu vytušíme úzkost.

Co ale odezírají veteráni z našich očí? Naleznou tam to, v co doufají? Uvidí v našem pohledu odvahu a odhodlání zahnat přízraky, dychtící po nové válce, zpět do pekla, kam patří? Nebo uvidí jen tupý pohled davového člověka, který už rezignoval na vlastní názor i osud a místo mravnosti, která je hlasem duše, poslouchá jen politická hesla „moralistů“?

Neuhýbejme očima před zkoumavým zrakem veteránů. Vydržme ten okamžik pravdy bez mrknutí. Upřený pohled z očí do očí v nás může zlomit zlé kouzlo a osvobodit nás ze zakletí lži, v které se topíme, jeden za druhým, jako v odpadové jímce. Pohled do očí veteránů nás může proměnit, necouvejme před ním a projděme tím zasvěcením. Převezměme od vítězů poslední bitvy jejich úhel pohledu a slibme jim, že nedovolíme rozpoutat na planetě nová jatka. Pohledem do očí starých veteránů získáme i jejich někdejší mladou sílu, i sílu jejich mrtvých spolubojovníků, všech lidí, kteří společně před 70 lety zvítězili v poslední bitvě.

Jsme ze stejného lidského rodu jako oni. I nás může spojit universální myšlenka, která kdysi propojila je. Ta myšlenka je vyjádřena jedním slovem. MÍR. Oni tu myšlenku, která má sílu sjednotit všechny lidi na světě, prosadili se zbraní v ruce. Dnes, když se země znovu chvěje předzvěstí velké války, musíme mír ubránit my. Nečekali jsme to a připadáme si bezmocní proti válečnému bubnování. Zabránit válce nám připadá jako příliš velký úkol. Raději bychom jej přenechali politikům a počkali si, jak to vyřeší. Ostatně, jsme přece v obranném paktu NATO, tak co nám hrozí? uklidňují se mnozí. Ve své důvěřivosti se ani nenamáhají přečíst si novelu branného zákona, kterou má podle příkazu verbířů schválit Parlament ČR. Kdyby důvěřiví občané tuto novelu četli, stáli by tu dnes s námi! A varovali by v den výročí konce veliké války před tou, která nás hrozí převálcovat. Stejně jako my by tiskli letáky, kreslili transparenty a psali články. Stejně jako my a sta tisíce lidí po celé Evropě by svolávali demonstrace pod okna vládních budov.

Kdybychom své dnešní naléhavé projevy směli přečíst ve veřejnoprávní televizi, jsem si jista, že by zneklidnily mnoho doposud důvěřivých občanů. Tu možnost ale nemáme. Ocitli jsme se v klatbě, jsme podezřelí kacíři, protože jsme nepodlehli démonu souhlasu a varujeme před ním.

Démon souhlasu je parazit, který požírá mozek člověka, ničí jeho schopnost přemýšlet a na uvolněné místo klade své výtrusy. Lidé, u nichž démon souhlasu už bivakuje, vypadají na první pohled normálně. Teprve když začnou mluvit, poznáme, že nedokážou přemýšlet samostatně, a tak pouštějí ke slovu svého parazita.

Nejděsivější je, že si svůj stav neuvědomují. Všimněme si, že většina lidí, kteří se stali hostitelem démona souhlasu, vnímá svou situaci s povděkem. Je pohodlné nemuset přemýšlet. Je pohodlné stát v houfu a vykřikovat to, co démon souhlasu vyplodil. Bezpečné to ale není.

Vzpomeňme si, že to byl právě démon souhlasu, kdo rozpoutal poslední světovou válku. Připomeňme si záběry na hajlující davy, které s fanatickým nadšením slavily svého démona. A pak mu sloužily, zabíjely pro něj a umíraly. Démon souhlasu není troškař, vyžaduje hromadné oběti, nešetří ani své hostitele. V poslední velké válce byl poražen, ale nikoliv zničen. Znovu se vrátil a za ochotné asistence sdělovacích prostředků opět vyžírá mozky lidí. Boj proti démonu souhlasu je zřejmě osudovým a věčným úkolem člověka.

Dnes jsme na řadě my, abychom svedli ten souboj. Naší zbraní je pouze slovo. Ptáte se, co zmůže slovo proti povolávacím rozkazům. Co zmůže? Mnoho. Pokud to slovo zní NE!

V naší mateřské řeči běžně užíváme jiné, lidovější a důraznější slovo, když chceme vyjádřit emotivní nesouhlas. Ale tady na veřejném prostranství, naproti hřbitova, kde jsou pohřbeni vojáci, kteří věřili, že bojují poslední bitvu za mír, to emotivní slovo říkat nebudeme. Necháme si je v záloze jako jasně zformulovanou odpověď válečným verbířům.