Proč se NATO děsí Ruska

Přírodní zdroje byly také v pozadí snahy dostat Írán pod vazalství Západu. Nikdy to nemělo nic společného s tím, že Teherán vyvíjí jaderné zbraně, ty byly stejně zakázány jak vůdcem islámské revoluce ajatolláhem Chomejným, tak nejvyšším vůdcem ajatolláhem Chamenejím.

„Nová velká hra“ v Eurasii byla vždy o tom, kdo bude kontrolovat eurasijskou pevninu. Pro americké elity neznamenají menší neúspěchy u projektu, že se hra bude omezovat jen na pouhou „opotřebovávací válku“. Spíše naopak.

Vše o PGS

Když Kreml vytyčil dvě nepřekročitelné linie na Ukrajině, byl víc než jednoznačný: (1) Ukrajina se nepřipojí k NATO. A (2) Moskva nedovolí, aby lidové republiky Doněck a Lugansk byly rozdrceny.

Blížíme se k potenciálně výbušnému termínu: v červenci vyprší sankce EU. EU ve zmatku, ale stále pod vlivem NATO – viz patetická „dragounská jízda“ konvoje z Pobaltí do Polska, nebo ukázkové cvičení NATO „Atlantická rozhodnost“ – může přikročit k dalšímu rozšíření sankcí a dokonce i se může i pokusit vyloučit Rusko ze SWIFTu.

Jen blázni věří, že Washington bude riskovat americké životy kvůli Ukrajině, nebo dokonce i kvůli Polsku. Přesto se podíváme na několik kroků do budoucna. Pokud někdy dojde na nemyslitelné – válku mezi NATO a Ruskem na Ukrajině – ruské vojenské kruhy jsou si jisté konvenční a jadernou převahou na moři a na zemi. A Pentagon to ví. Rusko by NATO rozcupovalo na kousky během několika hodin. A pak by přišla drsná volba Washingtonu: akceptovat potupnou prohru, nebo to eskalovat na úroveň taktických jaderných zbraní.

Pentagon ví, že Rusko má schopnosti v oblasti vzdušné a raketové obrany čelit čemukoliv začleněnému do amerického Rychlého globálního úderu (PGS). Nicméně zároveň Moskva říká, že by raději těchto schopností nepoužila.

Generálmajor Kirill Makarov, zástupce velitele ruských leteckých a kosmických sil, se ohledně hrozby PGS vyjádřil velmi jasně. Nová vojenská doktrína Moskvy z prosince 2014 kvalifikuje PGS, stejně jako současné navyšování sil NATO, za hlavní dvě bezpečnostní hrozby pro Rusko.

Na rozdíl od neustálého chvástání a démonizování Pentagonu/NATO ruské vojenské kruhy nepotřebují propagovat, jak jsou nyní u svých moderních zbraní o pár generací před USA.

Podstatné je, že zatímco Pentagon zabředl v Afghánistánu a Iráku, zcela mu unikl technologický skok Ruska vpřed. Totéž platí o schopnosti Číny zasáhnout americké satelity, a tím rozdrtit americké satelitní naváděcí systémy mezikontinentálních raket.

Současným upřednostňovaným scénářem je, že Rusko hraje o čas, dokud zcela nezavře ruský vzdušný prostor pro americké balistické rakety, stealth letadla a střely s plochou dráhou letu – prostřednictvím systému S-500.

To neuniklo pozornosti Britského společného výboru rozvědky (JIC) – který před jistým časem zkoumal, nakolik může Washington spustit první úder proti Rusku.

Podle JIC by Washington mohl začít hrát tvrdě pokud „a) by Spojené státy převzala extrémní vláda; b) Spojené státy by kvůli politickému vývoji v zemích spojenců přestaly důvěřovat v jejich loajalitu; c) a došlo by k nějakému náhlému pokroku v USA v oblasti zbraní atd., následně by stoupenci válečného řešení nabyli vrchu“.

To však nevylučuje, aby Washington udělal nemyslitelné, pokud si příště bude Pentagon myslet, že je v pozici, ve které je nyní Rusko.

Varování amerických mozkových trustů, že ruští vojenští plánovači by mohli využít své převahy pro zahájení prvního jaderného úderu proti Spojeným státům, jsou lež; ruská doktrína je zcela obranná.

Rychlé změny

Celá hra bývala o tom, kdo ovládal vodu – geopolitický dárek, který USA zdědily od Velké Británie. Kontrola moří znamenala, že USA zdědily pět říší: Japonsko, Německo, Velkou Británii, Francii a Holandsko. Všechny ty obrovské americké letadlové lodě patrolující v oceánech, aby zaručily „volný obchod“ – jak tomu říká hegemonistická propagandistická mašinérie – by mohly být poslány na Čínu během okamžiku. Je to podobný mechanismus, jakým bylo pečlivě organizované „vedení zpoza opony“ při finanční operaci, která měla zároveň položit rubl a zahájit ropnou válku, a tím přinuit Rusko pokleknout.

Hlavní plán Washingtonu zůstává zdánlivě jednoduchý: „Neutralizovat“ Čínu Japonskem, a Rusko Německem, přičemž USA budou podporovat svá želízka v ohni: Německo a Japonsko. Rusko je de facto jedinou zemí BRICS, která tento hlavní plán blokuje.

Bylo tomu tak do chvíle, kdy Peking spustil novou hedvábnou stezku (y), což v podstatě znamená propojení celé Eurasie vysokorychlostní železnicí, vedoucí k obchodní/podnikatelské bonanze, a je to výhra pro všechny. V tomto procesu je tonáž přesouvána z moře na souš.

Takže neustálá démonizace Ruska NATO je ve skutečnosti roztodivná. Zamyslete se nad tím, proč NATO chce bojovat s neustále se vyvíjejícím a rozvíjejícím se komplexním rusko-čínským partnerstvím. A není tak vzdálenou budoucností, jak jsem uvedl zde, kdy budou mít Německo, Rusko a Čína vše potřebné, aby byly základními pilíři plně integrované Eurasie.

Jak to vypadá, klíčovou stínovou hrou je, že Moskva a Peking v tichosti připravují vlastní systém SWIFTu, zatímco Rusko se připravuje uzavřít svůj vzdušný prostor S-500kami. Západní Ukrajina je odsouzená k zániku; ponechána úspornými opatřeními zničené EU – která ji, mimochodem, nechce. A to vše v době, kdy se stejné země EU pokouší dostihnout USA komerčně pomocí podvodného eura, které jim stále neumožňuje proniknout na více amerických trhů.

A co se týká irelevantního NATO, to může jen vřískat a plakat, plakat, plakat.