Scénář „chorvatského“ útoku?

Klíčový faktor: USA

Jediným nejdůležitějším hráčem v ukrajinské krizi jsou USA, které mají mnohem více vlivu, než EU či jakákoliv místní politická síla. A faktem je, že USA mohou mírovým výsledkem u ukrajinské občanské války ztratit vše. Proč? Prosté!

Americká mocenská základna na Ukrajině se skládá ze dvou velmi odlišných skupin: zaprvé nacističtí ultra nacionalističtí magoři s velmi silným napojením na ukrajinské emigranty v Kanadě a USA, a, zadruhé, zkorumpovaní oligarchové. A zde je nyní klíčový faktor: ani jedna z těchto skupin netvoří většinu Ukrajinců, dokonce i když vyjmeme Donbas. Vlastně dokonce i po spojení s „pro-americkou pátou kolonou“ nejsou nacističtí magoři a oligarchové většina. Tento klíčový fakt znamená velmi jednoduchý, avšak rozhodující politický imperativ:

To je důvod, proč další krize vzejde z další vojenské porážky, nebo z nedostatku potravin a nepokojů, a ve všech případech bude „řešení“ junty stejné: stanné právo. Rada vlastně právě schválila zákon, který umožňuje snadné vyhlášení stanného práva.

Stanné právo jako cesta k záchraně stávajícího režimu

Velkou výhodou (pro USA) zavedení stanného práva na Ukrajině je, že dva „pilíře“ americké moci na Ukrajině (nacističtí magoři a oligarchové) budou evidentně těmi, kdo stanné právo vyhlásí a zavedou, takže jejich moc nad zemí zůstane bezpečně v jejich rukou. Navíc stanné právo umožní režimu zuřivě potlačovat a drtit jakoukoliv opozici, za minimálních omezení či dokonce bez jakýchkoliv právních omezení. Jakýkoliv člověk, nebo skupina, protestující či jinak nesouhlasící s něčím, co junta dělá, bude prohlášen za „agenta Putina“ a bude buď uvězněn, nebo prostě popraven.

Zavedení stanného práva bude také prospěšnou bonanzou pro oligarchy, kteří ho využijí k bezohledné likvidaci jakýchkoliv oponentů, nebo kohokoliv, kdo bude zpochybňovat jejich praktiky. Ale možnost stanného práva toho sebou přináší víc, než jen krátkodobý prospěch:

Dlouhodobější výhody stanného práva: příprava „chorvatského“ scénáře

Stále více lidí dochází k závěru, že junta v Kyjevě se připravuje na to, co je často nazýváno „chorvatský“ scénář.

OSN chráněné oblasti v srbských Krajinách v Chorvatsku

(Bokem – krátká připomínka: na konci první fáze občanské války v Chorvatsku nebyli Chorvati schopni porazit místní srbskou populaci, která žila v oblastech zvaných „Krajiny“ – ze stejného kořene jako slovo „Ukrajina“, znamenající „hraniční oblast“. OSN tehdy zřídila „OSN chráněné oblasti“, či UNPAs, ve kterých místní Srbové měli být v bezpečí před chorvatskými útoky. Tyto oblasti jsou na mapě tmavomodré. Chorvati pak několik let počkali, zatímco byli cvičeni a vyzbrojováni USA, a nakonec zaútočili pod krytím amerického letectva. Síly OSN okamžitě kapitulovaly a Krajiny byly rychle převálcovány, což vedlo k masivnímu pohybu chorvatských Srbů pod chorvatským útokem. „Civilizovaný svět“ na to čuměl a buď tleskal, nebo mlčel.)

Americko-ukrounský úžasně důvtipný plán vypadá velmi podobně, jako „chorvatská varianta“: získejte dost času na přípravu masivního útoku a pak rozdrťte „separatisty“ v krátké, avšak velmi intenzivní kampani. Velkou otázkou je – může to fungovat?

„Operace Bouře“ na Donbasu?

Vnějšně jsou podobnosti těchto dvou válek zarážející: dva USA řízené nacistické státy používají krytí mírotvorné operace na přípravu masivního útoku proti vlastní populaci. Ale jsou zde dva klíčové rozdíly, které bychom neměli podceňovat:

Prvním a nejdůležitějším rozdílem je rozdíl mezi zprzněnou Jugoslávií (Srbskem a Černou Horou) za Miloševiče a Ruskem za Putina. Především Jugoslávie nebyla jadernou velmocí a Miloševič musel počítat s možností, že Srbsko a Černá Hora mohou být prostě napadeny USA a NATO. V Rusku zde u tohoto existuje nulové riziko. Ale ještě důležitější je, že Miloševič zradil své bratry z řad bosenských a chorvatských Srbů a uvalil na ně sankce. V kontrastu s tím Putin umožnil jak „Vojentorg“ (dodávky zbraní), tak „Sevěrnyj větěr“, (tj. poslání dobrovolníků) do Novoruska. Ale sahá to daleko i mimo Putina: v Rusku panuje zhruba 90% shoda, že neexistuje, aby Rusko umožnilo nacistům obsadit Donbas. Takže pokud by to Putin dopustil, vystavil by sebe a své spojence smrtelnému nebezpečí. Vlastně měl Putin velmi těžký život i při obraně svého rozhodnutí neposlat vloni ruskou armádu do Novoruska; většina Rusů souhlasila, ale stálo to velmi intenzivní PR kampaně a spoustu přesvědčování. Více než 80% podpora, které se Putin těší v Rusku, je vyjímečná a silná, ale není bezpodmínečná, a zatímco pro-západní „liberální“ opozice pro něj nepředstavuje hrozbu, nacionalistická opozice je v současnosti poměrně slabá jen díky tomu, že je Putin ve své politice velmi opatrný. Ale pokud by „prodal“ Novorusko nebo se náhle stal pro-západním, tak tato nyní poměrně slabá nacionalistická opozice by se stala velmi nebezpečnou. Ve skutečnosti, neboť jde o „vlastenecký“ (ne nacionalistický – velký rozdíl!) segment populace, který je skutečnou mocensko-základnou Putina, nemyslím, že by udělal cokoliv, co by ho odcizilo, obzvláště ne to, že by umožnil invazi nacistů do Novoruska.

Existuje také pragmatický důvod, proč Rusové nemohou dovolit kyjevským nacistům obsadit Novorusko: nejen, že by jejich další útok byl nevyhnutelně namířen na Krym (již to mnohokrát slíbili!), ale dokonce i boje v Novorusku by do toho s největší pravděpodobností ruské síly zatáhly.

Podstatné je toto: Rusko nikdy neumožní „operaci Bouře“ v Novorusku.

Druhým velkým rozdílem je terén a zapojené jednotky. Srbové v UNPAs se vzdali svých těžkých zbraní, a terén tvořily buď nízké hory, nebo úzká údolí, a co je nejdůležitější, neměli „bezpečnou hranici“, ze které mohou být podporováni a zásobováni (jako měli Afghánci s Pákistánem během sovětské okupace). Navíc Novorusové se pomalu a bolestivě snažili přeměnit svoji domobranu složenou z dobrovolníků na pravidelnou armádu, a zatímco tento proces nebyl snadný, řečeno mírně, zdá se, že byl dosti úspěšný. Mějte na paměti, že dokonce ještě před těmito reformami byla domobrana dosti úspěšná ve všech svých operacích a že jejich protivzdušná obrana uspěla ve zřízení bezletové zóny nad Donbasem. Jejich největší slabinou byla omezená schopnost koordinovat útoky a proti-útoky, ale to se nyní pravděpodobně změnilo. Nejen to, ale podle veškerých svědectví mají nyní Novorusové velké zásoby zbraní, spoustu obrněné techniky a více než dostatek mužů. V důsledku toho jsou nyní Novorusové pravděpodobně schopni kombinovaných ozbrojených operací.

Když USA a NATO bombardovaly krajinské Srby, měly vzdušnou převahu, nečelily žádné protivzdušné obraně, počet cílů, se kterými se měly vypořádat, byl velmi omezený, a Srbové, kteří byli zrazeni všemi, neměli již žádnou vůli bojovat. Ukrajinci přišli o většinu svého letectva, počet potenciálních cílů, které mohou chtít na Donbasu zasáhnout, je velmi velký a jsou velmi dobře bráněné.

A v neposlední řadě jsou v Novorusku nejméně dvě velká města, Doněck a Lugansk. Tato města jsou velká, snadno bránitelná, velmi dobře připravená a schopná vzdorovat velmi dlouhou dobu. V srbské Krajině žádná taková města neexistovala.

Zpět do reality

Podobnosti mezi občanskou válkou v Chorvatsku a na Ukrajině jsou jak povrchní, tak klamné. Z čistě vojenského hlediska by dobytí Novoruska kyjevskou juntou bylo nekonečně obtížnější, než relativně jednoduchá chorvatská operace při napadení Krajin.

Co se týká slavné americké pomoci, vzpomeňme nejen na to, jaké dobro přinesla Gruzíncům, ale také dalším americkým spojencům, kteří měli prospěch ze štědré americké pomoci, obrovských dodávek zbraní, CIA organizovaných eskader smrti, plné propagandistické podpory americkými korporátními médii, a kteří byli přesto poraženi. Dokonce i nasazení amerických ozbrojených sil jako řešení poslední záchrany se jen zřídkakdy ukázalo být proti lidovému odboji účinným.

Chápou Ukrajinci a Američané, že operace stylu Krajina je na Donbasu nemožná? Američané pravděpodobně ano, obzvláště vojenští specialisté. Co se týká Ukrajinců, ty to opravdu nezajímá. Pro ně je to o předstírání, udržení odůvodnění při životě, aby si ospravedlnili své akce, o neustálém slibování, že „porazí Moskaly za pomoci USA a NATO“. Jestli se to skutečně stane, nebo ne, je pro ně irelevantní. Záleží jen na tom udržet si dobré časy (pro ně, samozřejmě) co nejdéle. A až se stane nevyhnutelné, uprchnou, stejně jako mnoho jiných amerických loutek v minulosti, od íránského šáha po Ferdinanda Marcose.

Ale krátkodobě bychom neměli mít žádné iluze ohledně bezprostřední budoucnosti: síly junty opět zaútočí, a ačkoliv jejich příští útok bude pravděpodobně mnohem účinnější, než jejich předešlé, budou opět poraženi, buď Novorusy, nebo ruskou armádou.