Válečná propaganda NATO: Nebezpečí pro Rusko a světový mír

V „západních“ médiích bez rozdílu se v posledních dnech objevovala jedna historka za druhou, mající běžné občany přimět věřit, že prezident Putin byl do zabití osobně zapojen. Na faktech u tohoto případu nezáleží. Vlády NATO popírají jakékoliv zapojení do této provokace, ale jejich okamžité odsuzování ruské demokracie, ruské vlády a prezidenta Putina, hned ráno po vraždě, je usvědčuje, neboť využívaly vraždy tak jistě, jako kdyby kulky vrahů byly jejich vlastní.

Označování vzdorujících vůdců za zločince bylo na západě používáno často od dob říše římské, a jakmile je zahraniční vůdce takto onálepkován, následuje brzy válka. V nedávné historii Američané a jejich poskoci v NATO identifikovali prezidenta Miloševiče jako zločince prostě proto, že odmítl diktát NATO. Totéž udělali se Saddamem Husseinem, s Muammarem Kaddáfím, a všechny je zavraždili, tím či oním způsobem.

Jakmile je hlava státu takto ponížena a zredukována na obyčejného zločince, lidé země agresora jsou snadno přesvědčeni, že jeho odstranění, a odstranění vlády, která ho podporuje, je nezbytným úkolem. Toto přesvědčování probíhalo od Putinova projevu v r. 2007, který narýsoval před americkými imperiálními ambicemi v Eurasii čáru do písku, a dosáhlo nové vlny hysterie, když byl vloni sestřelen let MH17. Důkazy, že to byly pravděpodobně síly Kyjeva, kdo tento zločin spáchal, za konspirace s Američany, byly západními médii potlačeny, a když bylo předloženo více důkazů o jejich provinění, bylo toto sestřelení vymazáno z historie a nyní se zmiňuje jen ojediněle. Od svržení legitimní vlády na Ukrajině před rokem byla západní média opakovaně načapána, jak omílají americkou propagandu o ruských hrozbách pro mír v Evropě, o ruských územních ambicích a o tom, že jednotky ruské pravidelné armády byly zapojeny do bojů na Donbasu. Odmítání tohoto obvinění Ruskem, a dokonce i pozorovateli OSCE, jsou ignorována, a lži jsou opakovány den za dnem.

Používání propagandy k vyvolání nenávisti vůči jiným lidem nebo vládě, a k vyvolání dožadování se agresivní války a všech těch válečných zločinů, které z agresivní války plynou, jsou zločiny proti lidskosti a jsou zakázány mezinárodním a národním právem. Novináři, kteří se prostituují tím, že svým spoluobčanům vypráví lži, nejen zrazují důvěru lidí do nich vloženou, ale i těmito lidmi opovrhují, a jsou i oni válečnými zločinci a jako takoví by měli být souzeni. Jejich zodpovědnost za přípravu cesty pro válku je stejně velká, jako zodpovědnost těch, kdo válku plánují a realizují ji vojenskými operacemi.

Stačí se podívat na případ Julia Streichera v Norimberském procesu v r. 1946, abychom pochopili, že i propagandisty lze pověsit. Streicher ani nedával rozkazy na vyhlazení židů, ani nebyl zapojen do nějaké vojenské operace. Ale to nebránilo tomu, aby byl usvědčen ze zločinů proti lidskosti za vydávání antisemitského časopisu Der Sturmer, který neustále šířil nenávistnou propagandu proti židům. Jeho role v přípravě odlidštění židů v Německu byla určena jako klíčová při vytváření podmínek pro jejich vyhlazení nacisty. Norimberští žalobci tvrdili, že jeho články a projevy byly štvavé a že byl spoluviníkem vražd, a proto byl stejně vinný jako ti, kteří zabíjení skutečně prováděli.

Spojenečtí soudci souhlasili, že byl usvědčen ze zločinů proti lidskosti, a byl oběšen v říjnu 1946. V rozsudku se uvádělo, že „…nakazil mysl Němců virem antisemitismu a podnítil Němce k aktivnímu pronásledování a … vraždění.“

Role propagandy v přípravě lidí dané země tak, aby volali a podporovali agresivní válku, nebyla nikdy osvětlena lépe, než dalším nacistou, Hermanem Göringem, během téhož procesu, který usvědčil Streichera. V rozhovoru s Gustave Gilbertem, zveřejněném v r. 1947 v Norimberském deníku, řekl:

Göring: “Proč, samozřejmě, že lidé válku nechtějí. Proč by měl nějaký chudý poskok na farmě chtít riskovat svůj život ve válce, když tím nejlepším, co v ní může získat, je návrat na svoji farmu v jednom kuse? Přirozeně, že běžní lidé válku nechtějí; ani v Rusku, ani v Anglii, ani v Americe, ani ostatně v Německu. To je chápáno. Ale, nakonec, jsou to vůdci země, kdo určuje politiku, a vždy je jednodušší stáhnout lidi za sebou, ať již to je demokracie, nebo fašistická diktatura, nebo parlamentní či komunistická diktatura.“

Gilbert: „Je zde jeden rozdíl. V demokracii do této věci mají co mluvit, prostřednictvím svých zvolených zástupců, a ve Spojených státech může válku vyhlásit pouze Kongres.“

Göring: „Ach, to je vše hezké, ale hlas nehlas, lidi lze vždy přimět k tomu, aby poslouchali své vůdce. Je to snadné. Stačí jim to prodat tak, že jsou napadeni, a odsoudit pacifisty za nedostatek vlastenectví a za vystavování země nebezpečí. Funguje to naprosto stejně v jakékoliv zemi.“

Norimberský princip, že propaganda vyvolávající agresivní válku je zločinem, byl kodifikován v Mezinárodní úmluvě o občanských a politických právech, přijaté Valným shromážděním OSN v r. 1966.

Článek 20 uvádí:

„1. Jakákoliv propaganda války bude zákonem zakázána.
2. Jakékoliv obhajování národnostní, rasové nebo náboženské nenávisti, které představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, bude zákonem zakázáno.“

Bylo to také zahrnuto do článku 15 Americké úmluvy o lidských právech z r. 1969, která používá podobného jazyka. Je výmluvné, že jak Kanada, tak Spojené státy, dva největší provinilci při používání válečné propagandy, odmítly tuto úmluvu ratifikovat, ale to by nás překvapovat nemělo.

Dnes vidíme používání propagandy jako útočné zbraně proti Rusku nejen v tisku a dalších zpravodajských médiích, ale vidíme to také ve filmu a televizi. Americký televizní seriál Domeček z karet se nyní propadl do stoky protiruské propagandy ještě hlouběji, kdy je tam ruský vůdce jménem Petrov, představující Putina, a nechutné oportunistky, Nepokojné kundičky (Pussy Riot), které byly použity k pokusu zkomplikovat život Petrovovi v jednom dílu, dokázali však jen zkomplikovat život sobě.

Zákaz používání válečné propagandy v mezinárodních úmluvách je důležitý, protože válka ohrožuje existenci a výkon všech dalších politických a občanských práv obsažených v těchto úmluvách a v samotné Chartě OSN, včetně práva na život v míru. A protože agresivní války jsou podle běžného mezinárodního práva ilegální, a protože propaganda související s agresivní válkou je ilegální, měly by se podniknout kroky u mezinárodních soudů proti vládám, korporacím a jedincům, kteří se v ní angažují.

Otázka identifikace válečné propagandy není o nic obtížnější, než identifikace agresivní války. Jejich odlišování od pouhého vyjadřování názoru, nebo údajného přinášení faktů, není rovněž obtížné. Jakékoliv sdělování veřejnosti, jehož jediným účelem je rozdmýchat emoce a pocit nenávisti, nepřátelství a vyzývání k válce, spadá pod definici válečné propagandy, ať již jde o překrucování faktů, potlačování faktů, nebo vymýšlení faktů.

V r. 1966, na semináři ve Spojených státech o významu propagandy, sovětský tiskový atašé ve Washingtonu uvedl, že propaganda „je dosti široký pojem, jde o účelové šíření jistých informací, které mají u jejich příjemce vytvořit jistou reakci, která je z pohledu šiřitele žádoucí“, a definoval válečnou propagandu jako jak „podněcování k válce mezi státy, tak prostředek přípravy na agresivní válku“. Spojené státy, na druhou stranu, se obecně stavěly proti snahám zakázat používání válečné propagandy v mezinárodním právu, a odvolávaly se na svobodu projevu. Ale to je podvodný argument, používaný k ospravedlňování neospravedlnitelného, cílem neustálého používání propagandy Spojenými státy je vytvořit v myslích svých občanů nezbytné emoce a reakce, podporující války ve prospěch několika, proti zájmům mnoha.

Válečná propaganda je nebezpečím pro světový mír. Je nebezpečím pro samotnou demokracii. Protože agresivní války jsou zločinnými činy, jsou zločiny i podněcování k nim. Je nejvyšší čas, aby se lidé ve světě, proti kterým je tato propaganda namířena a kteří jsou skutečnými oběťmi těchto zločinů, probrali, vstali, zamávali pěstmi a protestovali proti neustálé manipulaci jejich mysli směrem k nenávisti a násilí a válce, a aby požadovali úplnou implementaci mezinárodních úmluv, které ji zakazují, a zatkli a soudili všechny ty, kteří ji používají.