Úskalí v problematice povinného očkování

Jakákoli látka se v lidském organismu chová v souladu s momentálním stavem a individuálními dispozicemi jednotlivce. Vědí to anesteziologové, vědí to pijani, předpokládám, že své o tom vědí i narkomané. Jde-li však o očkování, píchají se do dětí vakcíny přesně vyrobené pro statistické dítě. Aby si čtenář udělal představu, za normální porodní váhu se v ČR a na Slovensku považuje váha mezi 2500 a 4200 gramů. Medián je tedy na 3350 g. Jaké jsou percentuální rozdíly směrem nahoru i dolů si snadno každý spočítá. Přičemž první očkování dítě absolvuje v šestém až devátém týdnu věku. Co všechno z toho může vyplývat pro děti na obou koncích škály „normálnosti“ si lze tedy také snadno představit. A to stále hovořím jen o fyziologických stavech.

Když přihlédneme k nežádoucím účinkům vakcín, není divu, že mnoha rodičů se zmocní obava. Nikdo si nechce vytáhnout onoho pověstného Černého Petra. Jenže ze strany lékařů se takovíto rodiče zpravidla setkají s nepochopením, kdy výraz „nepochopení“ používám v tomto kontextu jako eufemismus. Lékaři mají úkol. A rodič je ten, který jim tento úkol komplikuje. Čest výjimkám, jsou lékaři, kteří upřednostňují individuální přístup ke svým dětským pacientům. Bohužel jich však není mnoho. A zde vzniká jádro problému; tam, kde není čas či ochota k argumentaci, nastává přístup imperativní a restriktivní. Lékaři mají povinnost hlásit případy, kdy se rodiče brání povinnému očkování. Pokud takto nečiní, jsou sami terčem sankcí v podobě pokut. A čím více je takto rodič osekáván na možnostech ovlivňovat zdraví a vývoj svého dítěte, logicky se tím více brání až zatvrzuje.

Sami pracovníci SÚKL připouštějí, že ze všech nežádoucích účinků vakcín lékaři nahlásí cca 2%. V příbalovém letáku očkovací látky Infarix Hexa se lze dočíst, že „lehčí“ vedlejší účinky po očkování pocítí cca každé desáté naočkované dítě. A dávky jsou tři… Zde je silně na pováženou, zda benefity převažují. Pro některé je to vcelku jednoduché rozhodnutí, pro některé už méně. U středně těžkých postižení se rizika takřka vyrovnávají. Sofiina volba, zda risknout případné úmrtí na nemoc nebo radši v souladu se státní direktivou risknout postižení. A znovu přihlížet k dispozicím dítěte – je mé dítě dost silné ustát záškrt, kterým se může a nemusí nakazit nebo se více bojím, že bude jedním z deseti ADHD z očkování, které musí dostat?

Komplikací je v takovémto rozhodování i to, že na některé záležitosti prostě statistiky nejsou, popřípadě jsou neprůkazné. Rodiče namítají pomocné látky ve vakcínách, oficiální místa argumentují výzkumy, kdy se dvě skupiny osob vystavovaly působení naprosto stejných látek, kdy jedna z těchto dvou skupin dostala „pouze“ pomocnou látku, zatímco ta druhá spolu s pomocnou látkou dostala i antigen…

Nikoli nepodstatnou součástí očkovacího kalendáře dětí je vakcína MMR. Tedy vakcína proti zarděnkám, spalničkám a příušnicím. Mortalita je u těchto nemocí v řádu promilí či zlomků promilí. Jde prakticky o klasické dětské nemoci, které navíc podle některých lékařů mají více než nezanedbatelný význam ve vývoji imunity jako takové. Po prodělání těchto nemocí vzniká navíc doživotní imunita vůči těmto. Zatímco pokud se jednou naočkuje, musí se pravidelně přeočkovávat. Reálné nebezpečí tyto nemoci představují pouze pro dospělé a nejvíce pro těhotné ženy, neboť poškozují plod. Proto spousta rodičů chce, aby jejich dítě tyto nemoci normálně prodělalo a až pokud tyto neprodělá, aby bylo včas očkováno, kdy pojmem včas je míněno před nástupem puberty.

Státní očkovací politika je však taková, jaká je. Diskuze se nepřipouští. Očkovací kalendář se musí dodržovat. Pokud ne, hrozí pokuty. A nejen to. V našem státě mají Orgány sociálně-právní ochrany dětí pravomoc dítě odebrat, nechat naočkovat, navrátit (anebo ne).

Proti tomuto vystupují četné organizace. Jejich jménem si dovoluji vás pozvat na demonstraci, která se bude konat dne 9. 3. 2015 ve 14.30 před budovou Ministerstva zdravotnictví, Palackého náměstí 4, Praha 2.

Pozvánka na demonstraci.