Prezident Porošenko zradil ukrajinskou armádu v Debalceve

Kontrola Debalceve byla důležitá pro jihoukrajinské povstalce. Jako klíčová železniční křižovatka zasahovala do dopravních spojů mezi Donětskou a Luhanskou republikou. Také to byl očividný počáteční bod pro novou ofenzívu vlády s cílem oddělit povstalci kontrolované oblasti od sebe.

Je nemožné vidět, jak srovnatelně důležité Debalceve bylo pro ukrajinskou vládu. Stejné věci, které činily Debalceve důležité pro povstalce, garantovaly, že kdyby byly boje obnoveny, povstalci by se ho pokusili obsadit. Z pohledu na mapu lze vyčíst, proč při vyrovnanosti sil bylo neubránitelné.

A tak to také dopadlo. V pondělí 9. února 2015 dokonce i západní novináři přiznávali, že povstalci obklíčili Debalceve a ukrajinské jednotky byly odříznuty. Ukrajinská vláda to přesto popřela.

Popírání dosáhlo až absurdní úrovně během vyjednávání v Minsku. Polovina z 16 hodin vyjednávání byla údajně zabrána pokusy donutit ukrajinského prezidenta Petra Porošenka přiznat to očividné, že jeho jednotky v Debalceve jsou obklíčené. Ukrajinský prezident to odmítl přiznat, odmítl dát svým jednotkám příkaz k ústupu a odmítl všechny nabídky ostatních na zprostředkování daného ústupu.

Za tímto popírání reality nestojí žádný logický úsudek. Žádného vojenského cíle nebylo dosaženo pokračováním bránění Debalceve, když jeho obsazení bylo pouze několik dní daleko. Jako vrchní velitel prezident byl Porošenko zavázán svým mužům dohodnutím podmínek jejich ústupu, když už bylo zřejmé, že jejich další obětování je bezvýznamné. V dřívější fázi války povstalecký velitel Strelkov stáhl své muže ze Slaviansku když bylo jasné, že Slaviansk není možné udržet a že obětovávat životy při jeho obraně je bezvýznamné. To je základní povinnost, kterou je každý velitel zavázán svým mužům.

Prezident Porošenko tuto povinnost nedodržel.

Jako výsledek ukrajinští vojáci (podle některých propočtů až tisíce), kteří mohli být nyní naživu, jsou mrtví.

Část viny ovšem musí padnout na bedra německé kancléřky Merkelové a francouzského prezidenta Hollanda. Reportáž publikována německým týdeníkem Der Spiegel potvrdila, že spustili svou mírovou iniciativu částečně proto, aby zachránili životy ukrajinských vojáků v Debalceve. Tím pádem byli zavázáni obklíčeným vojákům tím, že měli přivést prezidenta Porošenka k rozumu.

Když vyhrožoval, že odejde z jednání, měli prohlédnout jeho bluf a varovat ho, že kdyby odešel, tak by vina z neúspěchu jednání padla na něj. Kdyby to udělali, nejspíše by se pochlapil.

Největší odpovědnost za debakl má ale samozřejmě prezident Porošenko. Nejenže jeho odmítání skutečnosti odsoudilo mnoho z jeho vojáků k jisté smrti, ale ještě směšnější je, že následně po fiasku Porošenko oznámil vítězství a tvrdil, že obětování jeho vojáků bylo nutné, aby „dokázal“ západním mocnostem účast ruských vojenských jednotek ve válce.

Tohle je absurdní. Nejenže toto fiasko nic takového nedokazuje. Co Porošenko „dokazuje“, není nic jiného, než co západní mocnosti vždy říkaly. Nepotřeboval obětovat své muže, aby jim to „dokázal“.

Ve skutečnosti prezident Porošenko obětoval své muže, protože nechtěl přivolat hněv válečné strany v Kyjevě tím, že by nařídil jejich ústup.

Když velitel obětuje své muže pro takovýto důvod, nesplnil své povinnosti a je čas, aby odešel.