Řízená demolice starého světa

Evropa mobilizuje do války proti zdravému rozumu

Nedávný výběrový masakr ve Francii vyústil do rozšiřování kompetencí a zvyšování rozpočtů pro zpravodajské služby, policii a ministerstva války v evropských zemích a připravil půdu pro cenzuru internetu. Při obraně svobody slova pro jeden humoristický týdeník se chystá útok na svobodné šíření informací z jiných zdrojů, než z jakých žije mainstream. Blokování „nevhodného“ zpravodajství, které „demokrati“ na Ukrajině zavedli s předstihem, nás (zbytek Evropy) nepostihne snad hned zítra, ale už dnes se sociální sítě internetu proměňují na sítě výlovné. Štiky zubajdy to v rejdech neomezí, to jenom závadové rybky mají živořit v režimu karantény, aby nemohly bacily šířit dál. Právo shromažďovací však samozřejmě bude zachováno! Pouze se znovelizuje na povinnost manifestovat jednotný souhlas s novým rybářským řádem. Nedávný masakr ve Francii postavil Evropu do latě, a kdyby se nestal, museli by si jej vrchní rybáři sami vymyslet.

Vše odpuštěno! Přijímáme vaše požadavky

Pohled na černě oděný shluk evropských (i několika neevropských) politiků v kaňonu pařížské ulice působil jako scéna z shakespearovského dramatu. Miliónový dav plebejců, natěsnaný jinde, představoval jen kulisu. Místo scénického označení LES sice dav držel sériové cedulky Já jsem Charlie, nicméně výsledný dojem byl stejný, zkrátka rozvlněné křoví. Ovšem i prostřihy na přeskupování politických prominentů a jejich hromadný pomalý pohyb vpřed, vzbuzovaly u televizních diváků pocit, že sledují výstup komparsistů. V divadelní hantýrce se takovým kostýmním němým hráčům říká frakmani. Frakmanem může být i frau, pokud to není příběh o lásce. Tohle představení o lásce nebylo. Bylo o strachu a pokoření před vyšší mocí, která má (stejně jako všemohoucí bůh) svůj herní plán, ale protože ho tají, nikdo z nasazených hráčů neví, zda na něj zbude role i v příští epizodě a kolik nás (řadové občany) bude snaha frakmanů o setrvávání na placu stát.

Evropa jako rukojmí

Výkupné, které se po zastrašené Evropě žádá právem silnějšího, jí ale přežití nezajistí. Čím poslušněji bude posílat vojáky a výzbroj do cizích válek, čím ochotněji podepíše vazalské smlouvy, tím rychleji se její osud naplní. Ani diktovaný nepřátelský postoj k Rusku, které je ze společné Evropy vyháněno za plot rezervace a znovu označováno za říši zla, pro okleštěnou Evropu není a nemůže být bezpečnostní pojistkou. Historie naopak zaznamenala poučné příběhy o tom, že to bývalo právě Rusko, ten nebezpečný kolos s podivnými zvyky, kdo zachraňoval evropskou civilizaci i od barbarů ryze evropského původu.

Starý svět, jak je Evropa nazývána, však bohužel má, stejně jako starý člověk, s pamětí potíže. Zážitky z dětství a mládí si Starý svět vybavuje přesně, ví, jak to bylo u Thermopyl, živě si vzpomíná na Magnu Chartu, když zazní Marseilleisa, zrychlí se mu tep, ale události nedávné už má Starý svět zahalené mlhou. U starých lidí je běžné, že si pletou jména pravnoučat, u Starého světa je ale ztráta „krátkodobé“ paměti závažnějším nedostatkem. Pokud si už nevybavuje, které vojáky včera vděčně vítal šeříkem a které předevčírem nuceným heilováním, pak ho ani dnešní pochodňové průvody nácků v Kyjevě nerozhořčí a dokonce „gerojům“ podepisuje šeky.

Starého člověka, postiženého ztrátou paměti, chrání před nátlakem vyděračů (většinou) legislativa, pořizování poslední vůle má svá pravidla. Starý svět (zastupovaný frakmany) si však své poslední pořízení dává diktovat potají, za zavřenými dveřmi. Nepotřebuje svědky svého dementního chování. Nepotřebuje prý ani lékaře. Felčarům se však nebrání, když mu pouštějí žilou a přikládají baňky. Dementní Starý svět uvěřil v zázraky. A tak se mu dějí. Ani ta kolena, otlačená od dlouhého setrvávání v pokleku, už ho nebrní. Skutečně! Vždyť zase křepčí v rytmu bubínku: Kdo neskáče je Rus!

Nečekaný zvrat

Rusko pozoruje evropské poskoky (už od počátku Majdanu) s neskrývaným znechucením. Ale protože samo dějinnou paměť neztratilo, pokouší se předejít katastrofě nejen varovnými slovy ale souběžně i skutky. Připojení Krymu (na základě krymského referenda) byl defenzívní čin a nikoliv svévolná agrese. Sevastopol, kde už mělo NATO vyhlédnuté a od kyjevských „gerojů“ přislíbené ubikace, tak záboru unikl a občané Krymu unikli válce. Nekrvavý, rychlý a svým způsobem i elegantní styl tohoto neočekávaného zvratu způsobil v Pentagonu určitě větší šok než proboření jeho zdí 11. září 2001 letadlem řízeným těmi mohamedány.

Jestřábi táhnou

Zda mělo být „ukončení letu“ civilního malajsijského letadla náhradním plánem B, když krymská varianta nevyšla, se možná nepodaří nikdy vyšetřit. I satelity mají své slabé chvilky. Ale pozůstalým jen těžko zmírní bolest skutečnost, že jejich mrtví jsou „pomstěni“ sankcemi proti Rusku, které bylo označeno za viníka dřív, než proděravělé trosky kokpitu byly nalezeny.

Nápad se sankcemi spočíval na principu rozděl a opanuj. Ta stará metoda, kterou Nový svět už kdysi dávno odkoukal od Starého světa a inovoval, však v tomto případě selhává. V uraženém Rusku se pod dopadem sankcí přimkli k prezidentovi i jeho nedávní odpůrci, zatímco unijní Evropu, vychovanou ke kolektivní poslušnosti, obchází strašidla vzpoury.

Nápad se sankcemi zřejmě neprošel připomínkami psychologů a sociologů, kteří o lidech a lidských společenstvích vědí víc, než jestřábí mozky. Rusko vlivem nespravedlivých sankcí dozrálo, odmítlo klečet na hrachu a odklonilo své poklady, kterých má v obrovském prostoru celou Mendělejevovu tabulku, na jiné trhy, čímž sjednotilo ke společné budoucnosti polovinu lidstva. Starý svět, jemuž zpětný dopad sankcí přiškrtil oběhový systém, tak platí pokutu za nařízené lhaní svých politiků. Jenže tu směnku za jejich zbabělost a zradu uhradíme my všichni. Nejen ti, kteří se dali zmanipulovat, ale i odpírači lži. Lidé, kteří už dlouho a bez odezvy veřejnoprávních médií protestují proti zkreslování faktů, pořádají přednášky, píšou články, organizují demonstrace, sbírají podpisy pod petice a zkrátka jednají, jak občan jednat má, pokud si zachoval kritický rozum a pocit odpovědnosti za dobu a za zemi v níž žije. Napříč Evropou se cesty těchto aktivních lidí propojují, ale to vše donedávna nestačilo. Ani varování obecně známých německých intelektuálů, kteří signovali výzvu „Ne naším jménem!“ nepřimělo frau a její frakmany k prozření. Ti už vnímají svět jen darovanými brýlemi na noční vidění.

Out of my face!

Je děsivé, že Starý svět má za jednatele lidi, kteří vnímají politiku jen jako nástroj svého prospěchu a rozhodují proti zájmům národů, které zastupují. Je děsivé, že své lži přitom balí do katechismu o lidských právech, když tolerují vraždění civilistů ukrajinskou armádou a smečkami žoldáků, když neuroní slzu nad ohořelými ostatky lidí v Oděse, když nazývají obránce napadených oblastí a měst teroristy, když posílají vrahům výzbroj a výstroj a tím vším přispívají k tomu, aby se z východní Evropy stalo vojenské nástupiště pro světový konflikt. Video z Mariupolu zachycující „ukrajinské“ vojáky, kteří na kameramana křičí rozhořčenou mateřštinou: Out of my face! (Nezabírej mou tvář!) ale dokazuje, jak je ta lež, zvlášť když si prodlužuje nohy chůdami, vratká.

Úhelný kámen

Je historicky spravedlivé a obecně povzbudivé, že právě Řecko, které mívalo na demokracii slavný copyright, odmítlo jako první hrát roli trestaného otroka. Vítězství hnutí Syriza ve volbách otřáslo sebejistotou jednatelů Starého světa.

Nová vláda v Řecku však prý přebírá zemi jako pacienta ve stavu klinické smrti. Aspoň tak se o tom posměšně referuje v nadnárodních posudcích. Ale lidé volili Syrizu proto, že to chce zkusit změnit! Většinoví voliči v Řecku svým hlasováním odmítli po zbytek života bezmocně ležet na lopatkách a odkázat svým dětem jen rostoucí splátky za tento způsob vegetace. Chtějí vyrvat hadičky upírů, vstát a odejít po svých z té umrlčí cimry. Jejich touhu po životě ve vlastním režimu sdílejí i pacienti sousedních pokojů. Španělsko, které už dlouho morseovkou vyťukává na společnou zeď ústavu zprávu, že je k útěku připraveno taky, možná nevydrží čekat až do podzimních voleb.

Mělké hroby a hluboká nenávist

Zatímco na jihu Evropy se vzpoura teprve rozblikává, na východní frontě hoří občanská válka. Pro džiny, vypuštěné z Molotovových lahví na Majdanu, už není cesta zpátky. Na to je na Ukrajině příliš mnoho mrtvých. Jejich hroby, pokryté sněhem, splývají s krajinou, kudy opakovaně prošla fronta. Měla to být krátká trestná výprava proti vzpurným občanům, kteří se odmítli podřídit nadvládě pučistů a odhlasovali v referendu samostatnou budoucnost. Dodnes své legální rozhodnutí statečně hájí se zbraní v ruce, protože o hranice se nevyjednává, ale střílí. Ani o rodný jazyk se nevyjednává, ten se dědí a předává, tak jako studna na dvoře, nebo pole za humny.

Sněhem pokrytá krajina, z které se fronta posunula o pár kilometrů dál, působí nehybně a neúčastně. Zasněžené rýhy v polích, vyhloubené od pásů tanků a samohybných děl, vypadají z dálky jen jako stopy po podzimní orbě. Nad spícími stromy krouží vrány. Z jejich perspektivy je krajina změněná, město, kam každoročně táhly před mrazem, už není bezpečným útočištěm. Ani pro lidi. Krajina zafačovaná sněhem však přečká zimu jako pokaždé. A jako pokaždé působí ve svém čekání líbezně. Vytváří tak šalebný dojem, že svět náš vezdejší je stvořen pro mír a nikoliv pro věčnou válku.