Světové zkušenosti s omezeními a zákazy u mezinárodních operací s kapitálem

Rozhodnutí mezinárodní měnově-finanční konference v Bretton-Woods (1944) zakotvilo právo států na zachování devizových omezení a zákazů u přeshraničních kapitálových operací. Bylo to nutné pro zajištění fixních kurzů národních měn (fixní kurzy jsou úhelným kamenem systému Bretton-Woods).

Od konce 70. let existoval svět v podmínkách Jamajského měnového systému, jehož základem byl papírový, nikoliv zlatem krytý, americký dolar. Začala epocha globalizace. Neoddělitelným rysem této epochy se stal přechod západních zemí k úplné měnové liberalizaci u kapitálových operací.

Finanční a ekonomická globalizace byla zaměřena na to, aby byly do tohoto procesu zataženy země třetího světa. Pro ty byl vypracován souhrn pravidel pod názvem „Washingtonský konsensus“, který požadoval naprosté otevření ekonomiky rozvojových zemí a naprostou liberalizaci jejich vnitřního trhu. Nejdůležitějším bodem Washingtonského konsensu se stal požadavek MMF, aby rozvojové země zcela demontovaly jakékoliv bariéry pro přeshraniční pohyb kapitálu. V 90. letech se pod nátlakem Západu země periferie světového kapitalismu takovýchto ochranných bariér zřekly.

Náhle se pak dostaly do zóny vysoké finanční turbulence, kterou vytvářeli spekulanti, vydávající se za „investory“. Prudké výkyvy devizových kurzů Mezinárodní měnový fond neznepokojovaly. Z pohledu liberální ideologie je to norma fungování ekonomiky.

Vážnou zkouškou se stala finanční krize v jihovýchodní Asii v letech 1997-1998. Finanční spekulanti zde fungovali podle ověřeného plánu: 1) nalití do země velkého objemu spekulativního kapitálu a „rozehřátí“ ekonomiky; 2) prudký odliv kapitálu ze země, propad její národní měny, vytvoření ekonomického chaosu; 3) skupování aktiv za neobyčejně nízké ceny, v národní měně, která byla vůči hlavním mezinárodním měnám podstatně podhodnocená.

V letech 1997-1998 byly země jihovýchodní Asie nuceny odrážet devizové spekulanty podle pravidel, která předepsal MMF. Prováděly devizové intervence a vydávaly devizy ze svých rezerv. Ty došly a země byly nuceny obrátit se na mezinárodní lichváře, a tam na ně opět čekal Mezinárodní měnový fond s všemi již omrzeným „Washingtonským konsensem“. Byl to neřestný začarovaný kruh.

A náhle se jedna země z uzavřeného kruhu vysmekla. Malajsie, jejíž vládu vedl Mahathir bin Mohamad, zavedla zákaz devizových operací souvisejících s přeshraničním přesunem kapitálu, což bylo přímou výzvou MMF a jeho tajným páníčkům. Od 1. září 1998 byl na jeden rok domácím podnikům tvrdě omezen vývoz deviz a investice v zahraničí, pro zahraniční portfoliové investice byl zaveden zákaz vyvádění prostředků, které byly v zemi méně než rok. Mimo to byl zaveden fixní kurs ringitu k dolaru. Koncem září 1998 byla devizová kontrola doplněna o požadavek vlády Malajsie vrátit ringit z daňových rájů. Zavedení zmíněných opatření umožnilo centrální bance Malajsie snížit úrokové sazby, kdy se nemusela bát devalvace malajského ringitu. V září 1999 byla opatření devizové kontroly zmírněna, konkrétně zákaz vyvádění prostředků portfoliovými investory byl zaměněn za daň z vyvádění prostředků. Na konci r. 2002 byla devizová omezení u kapitálových operací zrušena zcela. A v r. 2014 byli experti MMF nuceni přiznat, že tehdejší devizová omezení umožnila Malajsii nahromadit devizové rezervy v podmínkách stabilního kurzu ringitu a že napomohly oživení ekonomiky. Po nějaké době ekonomické úspěchy Malajsie viditelně vyčnívaly nad těžkou situací sousedních zemí, které souhlasily hrát podle pravidel MMF.

Existují i další precedenty porušení Washingtonského konsensu jednotlivými zeměmi. Lze zmínit Argentinu, která se na počátku minulého desetiletí ocitla tváří v tvář finanční a měnové krizi. V prosinci 2001 zavedla argentinská vláda omezení u vývozu kapitálu. To stanovovalo limit pro výběr hotovosti z komerčních bank (max. 250 pesos za týden). Jak zahraničním, tak místním investorům bylo zakázáno vyvádět prostředky za hranice, bezhotovostní převody musely být schváleny centrální bankou. Po roce došlo ke zrušení limitů u výběru hotovosti a v červnu 2003 omezení u vývozu kapitálu. Účinnost opatření přijatých Argentinou nebyla tak patrná, jako v případě Malajsie (v lednu 2002 klesla hodnota argentinské měny o 40%). Podle názoru expertů se Argentina se zavedením omezení dosti zpozdila.

Učebnicovým se stal případ sražen britské libry spekulanty v září 1992. Tento propad narušil křehkou rovnováhu devizových kurzů, která existovala v Evropě (tehdy ještě euro nebylo). V reakci na propad libry Španělsko devalvovalo svoji měnu – pesetu – o 5%, a po týdnu zavedlo režim devizové kontroly, aby omezilo tlak na měnu. Druhý den k podobnému kroku přistoupilo i Irsko a Portugalsko. Pravda, tato měnová omezení vydržela pouhé dva měsíce a v listopadu 1992 byla zrušena.

Máme-li se vrátit k finanční krizi 2007-2009, tak zde je zajímavý precedent Islandu. Podle názoru mnohých expertů začala finanční krize v Evropě z této nevelké země. V r. 2008 tam došlo k bankrotu tří velkých bank, islandská koruna poklesla, zesílil odliv kapitálu z ostrova. Vláda zavedla tvrdá omezení u vyvádění kapitálu – jak pro rezidenty, tak nerezidenty. Kurz národní měny se podařilo stabilizovat během krátké doby. Mimochodem měnová omezení na Islandu zůstala doposud v platnosti. Centrální banka této země je plánuje zrušit až na konci r. 2015.

Neméně zajímavým je precedent Kypru. V březnu 2013 tam došlo k bankovní krizi. Za tichého souhlasu ECB a MMF se finanční úřady Kypru pokusily dostat z krize na úkor vkladatelů. Fakticky došlo k částečné konfiskaci vkladů. Kyperské úřady omezily výběr vkladů z bank a finanční převody do zahraničí. Kypr se stal první zemí v historii, která zavedla režim měnové kontroly v oblasti pohybu kapitálu, přestože nemá vlastní měnu (Kypr patří do eurozóny). Omezení u přeshraničních devizových operací zůstalo na Kypru v platnosti dodnes.

V létě 2013 začaly v USA probírat plány na snížení měnové emise v rámci tak zvaného programu kvantitativního uvolňování (QE). To by mělo vést ke zvýšení dlouhodobých úrokových sazeb v americké ekonomice a následně k odlivu kapitálu z ostatních zemí světa do USA. V souvislosti s tím již v r. 2013 začala celá řada zemí zavádět omezení u vývozu kapitálu. Například Indie zavedla omezení u vývozu měny občany (75,000 dolarů za rok), a rovněž omezení u investic společností v zahraničí (společnost může investovat v zahraničí maximálně svoji bilanční hodnotu a u větších částek potřebuje společnost svolení regulátora).

K dnešnímu dni všechny země BRICS, mimo Ruska, zavedly u přeshraničního pohybu kapitálu ta či ona omezení.

Uvedli jsme jen některé případy zavedení devizových omezení mimořádného charakteru, ulehčujících cestu z měnových, finančních a ekonomických krizí. Nicméně celá řada zemí zavádí omezení stálá, mající předejít podobným krizím. K těmto zemím patří konkrétně Chile, Brazílie, Thajsko a Jižní Korea.

Jedná se především o omezení, která brání pronikání spekulativního kapitálu do ekonomiky, „horkých“ peněz. Zde jsou praktikovány jak ekonomické, tak administrativní metody. Ekonomická opatření – to je především zavedení daní pro zahraniční investory. Například Brazílie v r. 2009 zavedla, mimo jiné, daň z nákupu akcií a dluhopisů cizinci. Klasickým příkladem země uplatňující stálá omezení je Chile. Tato země vytvořila systém vstupních filtrů pro zahraniční kapitál. Soudí se, že tato kontrola změnila strukturu kapitálu a učinila ho stabilnějším. Základní metodou je požadavek záloh prostředků u zahraničních investorů, přičemž výše záloh se liší.

Dnes dokonce i MMF byl nucen přiznat účelnost používání měnových omezení u přeshraničních operací s kapitálem.