Na Ukrajině nejde o demokracii, ale o náš velký prodělek

V době Oranžové revoluce demonstrovaly v Kyjevě sta tisíce lidí, převážně ze západní a centrální části Ukrajiny, proti zfalšování výsledků prezidentských voleb, podle kterých ve volbách zvítězil proruský kandidát Viktor Janukovyč. Nakonec dosáhli opakování voleb, ve kterých zvítězil prozápadní Viktor Juščenko. Na východní Ukrajině se v té době poprvé ozvaly hlasy volající po federalizaci státu. Názory Ukrajinců v západní a centrální části Ukrajiny na vstup do Evropské unie a do NATO byly totiž výrazně protichůdné k názorům Ukrajinců na jihu a východě země.

Neplatilo ani, že by ukrajinská veřejnost byla trvale nakloněna vstupu Ukrajiny do Evropské Unie a do NATO. V roce 2007, kdy byl prezidentem prozápadní Viktor Juščenko, byl proveden průzkum veřejného mínění, podle kterého bylo pro vstup Ukrajiny do NATO 20% Ukrajinců a 57% Ukrajinců bylo proti. Podle stejného průzkumu bylo 25% Ukrajinců pro vstup Ukrajiny do Evropské unie a 43% Ukrajinců bylo pro vstup Ukrajiny do Celní unie s Ruskem a Běloruskem.

Začátkem roku 2008 zveřejnili vítězové Oranžové revoluce, prezident Juščenko a Julie Tymošenková, společně s předsedou  parlamentu Arsenijem Jaceňukem dopis, kterým oznamovali generálnímu tajemníkovi NATO, že Ukrajina je připravena vstoupit do NATO a žádali, aby NATO na své vrcholné schůzce v Bukurešti  rozhodlo o vypracování akčního plánu vstupu Ukrajiny do aliance. Petici, aby o vstupu Ukrajiny do NATO rozhodlo referendum, potom podepsalo asi 2 milióny lidí. V průzkumech veřejného mínění bylo pro referendum 57,8% Ukrajinců. Podle průzkumů veřejného mínění v té době vrostl počet Ukrajinců, kteří by se vstupem země do NATO souhlasili z 20 na 31%.

V roce 2009 podporovalo vstup do NATO jen 20% Ukrajinců a 59% bylo proti.

Proruský prezident Janukovyč, zvolený v roce 2009, stáhnul v roce 2010 ukrajinskou žádost o vypracování přístupového plánu pro vstup Ukrajiny do NATO a prodloužil smlouvu s Ruskem o používání námořní základny v Sevastopolu do roku 2042. Přítomnost ruské flotily na ukrajinském území prakticky vstup Ukrajiny do NATO znemožňovala. Ukrajinský parlament potom v červnu 2010 odsouhlasil Janukovyčem navržený zákon, podle kterého měla Ukrajina zůstat neutrálním státem, ale mohla spolupracovat s NATO.

Na začátku roku 2010 bylo jen 33% Ukrajinců pro ukrajinské členství v Evropské unii a v roce 2012 podporovalo vstup Ukrajiny do NATO jen 12% Ukrajinců.

Podle Kyjevského mezinárodního sociologického institutu bylo v listopadu 2013, ještě před vypuknutím demonstrací na Majdanu,  39% Ukrajinců pro vstup do Evropské unie a 37% Ukrajinců pro vstup Ukrajiny do Celní unie. Přitom na západní Ukrajině bylo pro vstup do Evropské unie 69% respondentů a 11% pro vstup do Celní unie, v centrální Ukrajině 43% pro EU a 27% pro Celní unii, na jižní Ukrajině 51% pro vstup do Celní unie a 29% pro vstup do EU a na východní Ukrajině 61% pro vstup do Celní unie a 15% pro vstup do EU. Názory západních a centrálních Ukrajinců v porovnání s názory jižních a východních Ukrajinců byly tedy nadále v zásadním rozporu.

 Když potom západní Ukrajinci převzali moc ve státě prakticky násilím, bylo pro východní Ukrajince přirozenou volbou se proti tomu vzbouřit stejnou mincí. I v nedávných ukrajinských parlamentních volbách zvítězili, navzdory válce na východní Ukrajině, ve většině oblastí východní a jižní Ukrajiny proruské politické strany.

Otázka, kdo zorganizoval střelbu na kyjevském Majdanu, zůstává dodnes nezodpovězená. Vzhledem k tomu, že ukrajinská veřejnost nebyla nijak zvlášť odhodlaná ke vstupu do Evropské unie, je docela možné, že střelbu na Majdanu zorganizoval někdo ze západních Ukrajinců na radu CIA.  Připomeňme si, že je velmi obtížné popřít podíl amerických zpravodajských služeb na útocích z 11. září a na antraxových útocích, které po nich následovaly. Tyto útoky otevřely americké armádě cestu do Iráku.  

Do ukrajinského konfliktu nepochybně vstupuje snaha USA o dosažení úplné vojenské nadvlády ve světě. Kdyby jim šlo o demokracii, nebyl by ukrajinský konflikt nutný a respektovaly by fakt, že různé části Ukrajiny mají na Rusko, Evropskou unii, USA a NATO rozdílné názory.

Už v  80. letech minulého století napsal tehdejší poradce amerického prezidenta Billa Clintona pro národní bezpečnost a současný zahraničně politický poradce prezidenta Obamy Zbigniew Brzezinski:  "Nemůže být dostatečně zdůrazňováno, že bez Ukrajiny Rusko přestává být říší, ale s Ukrajinou, ovlivňovanou a potom podřízenou, se Rusko automaticky stává říší (Serhy Yekelchyk, Ukraine: Birth of a Modern Nation, Oxford university press, 2007, ISBN 978-0-19-530545-6, str. 196).  

Když USA, narazily na ruský odpor při pokusech zlikvidovat bombardováním Iránskou a Syrskou vládu, chopily se na Ukrajině jedinečné příležitosti zbavit se státu, který jim v tom překážel tím, že od něj odtrhnou celou Ukrajinu. Když se východní a jižní oblasti proti záměrům západních Ukrajinců vzbouřily, poskytlo jim Rusko zcela pochopitelně podporu. USA a jim podřízená Evropská unie, která se snaží rozšířit své teritorium, se potom snažily tuto podporu odstranit prostřednictvím ekonomických a politických sankcí proti Rusku. Rozhodnutí dlouholetého spojence USA, Saudské Arabie snížit právě v této době cenu ropy, která je vedle zemního plynu hlavním zdrojem příjmů ruské ekonomiky, bylo součástí globální války, kterou USA zahájily proti Rusku s cílem zbavit ho velmocenského postavení. Rusko ale pořád ještě necouvalo.

Počátkem prosince americký kongres odhlasoval rezoluci, ve které označil Rusko za hrozbu mezinárodnímu míru a bezpečnosti a vyzval amerického prezidenta, aby poskytnul ukrajinské vládě "smrtící a nesmrtící prostředky, služby a výcvik" a zpravodajské informace, a aby "prověřil připravenost ozbrojených sil USA a NATO". Rezoluce také vyzývá NATO, aby zastavilo vojenskou spolupráci s Ruskem a vyzývá Rusko, aby přestalo podporovat Asadův režim v Syrii. Jde tedy o poslední ultimátum Rusku, aby přestalo překážet americkým plánům na úplné ovládnutí světa. Ve chvíli, kdy americký prezident podepíše tento zákon, začne se svět pomalu posunovat k hranici vypuknutí světové války. Pokud by k ní došlo, zemřeli bychom ne proto, že jsme podporovali USA v obraně demokracie, ale proto, že jsme je podporovali v dobývání neomezené moci ve světě.

Podaří-li se USA odstranit ruského konkurenta, bude výsledkem naší podpory USA nadvláda amerických korporací a finančních institucí na evropském kontinentě, jak o tom svědčí americké snahy prosadit v tajně vyjednávané transatlantické dohodě podrobení vlád evropských států soudům, složeným z právníků korporací (petici proti této dohodě je možné podepsat na adrese https://stop-ttip.org/podepiste/). Nemůže být sporu o tom, že americká touha po moci má podpořit růst amerického blahobytu na úkor ostatních obyvatel planety. Politika Evropské unie v tomto kontextu prokazuje její neschopnost hájit zájmy obyvatel Evropy i demokracii.