Jak Vladimir Putin rozrušil strategii NATO

Podle atlantistického tisku bylo Rusko jednostrannými „sankcemi“ – ve skutečnosti akty ekonomické války – uvalenými u příležitosti připojení Krymu k RF či zničení Boeingu Malajských aerolinií a nižší cenou ropy silně zasaženo. Rubl ztratil 40% hodnoty, zmařené investice do plynovodu South Stream činily 4,5 miliardy dolarů a potravinové embargo stálo 8,7 miliard dolarů. Atlantistická média nás ujišťují, že Rusko je nyní definitivně zruinováno a izolováno politicky.

Atlantistický tisk je nicméně ve slepé uličce co se týká následků této ekonomické války v Evropské unii. Mimo zákazu vývozu potravin, který pravděpodobně zničí celé obory zemědělství unie, bude mít zrušení South Stream velmi závažný dopad na budoucnost EU tím, že se zvýší ceny energií.

Zdá se, že jednostranné „sankce“ měly nezamýšlený následek snížení ceny ropy. Skutečně, začalo to 20. června, ale odchylka od obvyklých změn začala až na konci července, v době prvních ekonomických „sankcí“. Cena ropy nemá žádný vztah k zákonu nabídky a poptávky, ale stejně jako na každém spekulativním trhu s výší spekulativního kapitálu, a pohyb ruského kapitálu po oznámení sankcí proces urychlil. Původně byl propad ceny ropy přisuzován snaze Saúdské Arábie zastavit americké investice do břidlicového plynu a nekonvenční ropy, ale na setkání OPEC se ukázalo, že Saudové pravděpodobně příčinou nebyli. Navíc se zdálo nemožným, že Saúdská Arábie by spekulovala proti svému pánovi Spojeným státům.

Ať je tomu jakkoliv, Rusko překvapilo Washington tím, že rozrušilo diplomatickou šachovnici: Vladimir Putin navštívil Turecko, členský stát NATO, těsně po americkém vice-prezidentovi Joe Bidenovi, aby tam uzavřel velké ekonomické smlouvy. Nejen, že ty obcházejí jednostranné akce aliance, ale silně je narušují.

Turecko je dnes zemí připravenou stát se strašnou diktaturou. Podle ministerstva zahraničí – i když blahosklonného vůči členu NATO – je internet cenzurován; vláda zneužila svoji moc tím, že zastavila vyšetřování korupce vedené proti jejím členům a jejich rodinám; potrestala policisty a soudce, kteří toto vyšetřování vedli; menšiny nemají žádná práva, vyjma tří menšin uvedených ve smlouvě z Lausanne z r. 1923; Erdoganova vláda vězní stovky politických vězňů (především vysokých důstojníků vinných tím, že kontaktovali čínskou armádu, opozičních politiků, novinářů a právníků); mučení je široce rozšířené, svévolné věznění a mimosoudní vraždy jsou velmi častým jevem.

Prezident Erdogan vybudoval největší palác na světě. Postavil ho v národním parku, zatímco soudy mu to zakázaly. Daňové poplatníky stál 615 milionů dolarů.

Zločinné dovádění Erdoganovy vlády se stalo velkou obavou v rámci NATO. Tím spíše, že se Turecko ukazuje být zdráhavým spojencem. Takže nadále pomáhá džihádistům v jejich boji proti Kurdům (ačkoliv jsou převážně sunité), místo aby se aktivně přidalo ke koalici Spojených států proti Islámskému emirátu. To je důvod, proč vice-prezident Joe Biden navštívil Ankaru 22. listopadu, kde vysloveně hrozil prezidentu Erdoganovi, pokud nebude pochodovat na americké rozkazy.

Nicméně 1. prosince odjel do Ankary také prezident Putin. Rozlišoval mezi ekonomickými a politickými záležitostmi a dlouho připravoval nabídku: bezprecedentní ekonomickou alianci mezi dvěma zeměmi. Chápaje, že tato neočekávaná nabídka je jeho jedinou cestou ven ve vztahu k Washingtonu, podepsal prezident Erdogan všechny dokumenty, které byly napsány Rusy. Akceptoval posílení podmořského plynovodu spojujícího jeho zemi s Ruskem pod Černým mořem; koupil ruský plyn za dobrou cenu a dokonce i civilní jaderné elektrárny pro zásobování jeho průmyslu; dodal své zemědělské produkty do Ruska, navzdory embargu všech ostatních atlantických států; atd.

Pro NATO se turecký problém stává noční můrou.

Vladimír Putin zcela jistě nezměnil svůj názor na Recepa Tayyipa Erdogana. Je to bezvýznamný zločinec, který se dal k Muslimskému bratrstvu, byl vykopnut k moci za pomoci CIA a nyní se chová jako skutečný mafiánský boss. Ale ruský prezident je zvyklý jednat s oligarchy nebo hlavami států ve střední Asii, kteří nejsou o nic lepší. Sám přišel do Kremlu tak, že infiltroval kruhy Borise Jelcina a Berezovského.

Erdogan ví, že za svoji moc vděčí NATO, a to ho nyní plísní. Nemá žádný problém sedět na dvou židlích: být politickým spojencem Washingtonu a ekonomickým spojencem Moskvy. Ví, že žádný stát se z aliance nikdy nedostal, ale představuje si, že může zůstat u moci prostřednictvím této dvojí hry.

Nyní sledujme strategii Vladimira Putina.

Moc Spojených států spočívá jak v jejich měně, kterou vnucují zbytku světa prostřednictvím kontroly nad trhem s ropou, tak v jejich armádě.

NATO právě zahájilo ekonomickou válku proti Rusku. Pro účely propagandy maskuje své útoky pod výrazem „sankce“. Nicméně sankce by předpokládaly obvinění, soud a rozsudek. Ne tak v tomto případě. Nejzávažnější „sankce“ byly uvaleny po zničení civilního letadla na Ukrajině, které bylo však s veškerou pravděpodobností sestřeleno novými úřady v Kyjevě.

V reakci na to Vladimir Putin se nejdříve odklonil od zemí západní Evropy a přiklonil se na Dálný východ, tím, že podepsal největší kontrakt v historii se svými čínskými partnery. Pak použil Turecko proti NATO, aby obešel obchodní „sankce“ Západu. Ať již Číně, nebo Turecku, Rusko prodává svoji energii v místní měně nebo barteru, nikdy ne v dolarech.

Ruští experti vypočítali, že Washington by jednal, pokud by cena ropy klesla pod 60 dolarů za barel na více než šest měsíců. Před dvěma měsíci guvernérka ruské centrální banky, Elvira S. Nabjulina, vypovídala před Dumou, že je na tento scénář připravena, že instituce má dostatek rezerv.

Proto pokud je pro tuto chvíli Rusko vážně zasaženo ekonomickým útokem NATO, může se situace obrátit do šesti měsíců. Aby si udržel svoji nadvládu nad světem, bude pak Washington nucen zasáhnout, aby cenu ropy vyšrouboval. Ale mezitím tato válka potopí Evropskou unii a NATO, zatímco Rusko přeorientuje svoji ekonomiku na svého čínského spojence.

Koneckonců Rusko zde jedná jako jednalo vždy. Dříve praktikovalo „strategii spálené země“, když Francie Napoleona nebo Německo Adolfa Hitlera vpadly do země. Zničilo vlastní zdroje, místo aby je nechalo nepřátelským jednotkám, a ustupovalo na východ. Pak vyrazili proti vetřelcům vyčerpaným svým příliš vleklým průnikem.