Ještě jednou k hikikomori

Za sebe jako hlavní faktor považuji sdělování systémových reprezentantů, ať přímá či nepřímá, že peníze nepáchnou, tedy že při jejich získávání si lze počínat jakkoli. Přičemž chování většiny významných ekonomických hráčů na trhu svým počínáním toto v praxi potvrzuje. Což dává mladému člověku, který neměl příležitost vytvořit si alespoň základní, pro život nezbytné majetkové a finanční zázemí v době, kdy to ještě bylo možné přijatelným způsobem, až na nepodstatné výjimky, možnost volby mezi otrokem a otrokářem. Prvním se stane, jakmile opustí školu a rodiče - živitele a práci buď nenajde nebo najde takovou, kde se coby lidský zdroj stane předmětem snižování nákladů v rámci zvyšování ziskovosti či v rámci prostého konkurenčního přežití, stresovaným/poháněným hrozbou propuštění. Druhým se může stát poté, co přistoupí na amorálně - asociální kritéria získávání obživy aktivně a stane se zaměstnavatelem jednajícím dle výše uvedeného. Existuje samozřejmě ještě třetí možnost, OSVČ, tu je ale možno po malém zjednodušení dle momentální pozice živnostníka považovat za alternativu obou možností předchozích.

Jakkoli nám mohou mladí lidé připadat infantilizovaní a jakkoli si oni sami namlouvají, že mají dveře možností dokořán, správně, byť často neuvědoměle, tuší, že reálně dnes práce představuje poslední zoufalý, řečí neoliberálních „nejschopnějších“ outsiderský pokus, jak se dostat se k penězům. Přičemž ani ten nic negarantuje. Zákonitou reakcí mladých lidí je tedy odmítnutí systému spolu s rezignací na veškerá životní očekávání. A protože naše generace selhala nikoli jen v ohlídání si svých základních práv a svobod a právo o nich rozhodovat si nechala „zprivatizovat“ oligarchy, ale selhala i ve výchově, i když často nezaviněně (kvůli nutnosti získávání obživy i na úkor výchovy), součástí tohoto odmítnutí systému je pasivní rezistence včetně nezájmu o práci. Z etického hlediska však v tomto ohledu mladí lidé pouze kopírují ony výše zmíněné „nejschopnější“, kteří rovněž dělají vše, co je jim dovoleno (a jakákoli etická kritéria včetně těch tvrdých v podobě zákonů považují pouze za kouli u nohy, brzdící je v rozletu). Zde se přiznám, že bych nechtěl být v situaci rodiče, který svého potomka důsledně honí po úřadu práce, přičemž mu musí nějak vysvětlit, proč by zrovna on měl být zásadně jiný, lepší než ostatní. Sice jsem to nikdy nevzdal, ale i mně jako učiteli se těžko vysvětlovalo žákům, obzvlášť těm z neúplných rodin, kde samoživitelka stěží udrží standard nad hranicí chudoby, proč by se měli snažit učit či alespoň řádně docházet, když šance získat po vyučení i mizerné zaměstnání je stále menší a pravděpodobnost zařazení mezi nezaměstnané, kteří jsou z pohledu vládnoucích oligarchů a maximalizace jejich zisku nadbytečnými, přesněji obtěžujícími, stále větší.

Na závěr se pozastavím nad autorovým: „Celkově mám pocit, že jsme zatím poměrně zdravá společnost.“ Učiním to otázkou: je možno nazvat poměrně zdravým člověka s život ohrožující chorobou jen proto, že choroba se dosud nerozvinula do na první pohled viditelného stádia?