Jsou hikikomori obětí systému?

Byl bych nerad, kdybychom při hledání řešení došli k mezigeneračnímu střetu. Všechno, co do komentářů za předchozím článkem mladší ročníky napsaly, je v podstatě pravda. Ano, je to dnes těžší, je to krysí závod, který přeje schopnějším a likviduje ty slabší, ale ani dříve to nebylo nějak lehké, bylo to prostě jiné a frustrující zase v jiných směrech.

Dříve existovalo Ústavou zaručené právo na práci (a také povinnost pracovat), takže všichni tu práci mít museli. To znamená, že se uchytili i ti méně průbojní a nějak přežívali. V podstatě měli stejně jako ti schopnější, což vedlo k frustraci schopnějších. Pracovní tempo bylo volnější, lempláctví se víceméně tolerovalo. Že lidé v pracovním procesu tenkrát nebyli dvakrát šťastnější než dnes, mi můžete věřit. Na všem ležela těžká přikrývka průměrnosti.

Dnes není Ústavou zaručeno ani právo na práci, ani povinnost pracovat. Ti průbojnější se uchytí, ti méně průbojní zůstanou jaksi mimo. A místo aby hledali chybu u sebe, snaží se obviňovat systém, popřípadě starší generaci. Znovu opakuji, já ten systém nehájím. Jistě mají část pravdy.

Vybral jsem ten předchozí článek, protože popisuje nejzazší a nejvyhraněnější formu jiného problému. A sice toho, že dnešní mladí lidé odmítají dospět. Ačkoliv fyzicky dozrávají dříve než před několika staletími nebo ještě na začátku minulého století, duševně zůstávají v dětském světě až do svých třiceti i více let. Odmítají převzít zodpovědnost za své životy. A opět musíme rozlišit obě skupiny – tvrdoloktaře a méně průbojné, protože každá skupina má pro to jiné důvody.

Tvrdoloktaři proto, že si chtějí užívat – a to co nejdéle. Je v tom kus sobectví, egoismu a možná i lenosti.

Ti méně průbojní proto, protože je to obranná reakce, cítí se odstrčení, nepotřební. Málo bojují o své místo na slunci, chybí jim motivace a to, čemu angličané říkají drive. Když se jich zeptáte, tvrdí, že to je dnes moc těžké, že není práce, pokud jsou sofistikovanější, dokážou to i takto ob-kecat: proč otročit v nějaké nudné pakárně (normální práce se shání velice těžko existuje-li vůbec dneska), dělat věci které k ničemu nejsou, vidíte jejich naprostou nesmyslnost ba škodlivost, (škodí nejen vám, ale i prostředí), neustále ve stresu, pod tlakem, za mrzký plat, pro bu.eranty, kteří vás oškubou a vysají jak citrón a pak odkopnou a když ne oni tak vás oškube a vysaje stát. Zabít den od nevidím do nevidím s lidmi, s kterýma by člověk normálně nestrávil ani minutu atd.(citace z příspěvku v diskuzi)

Ale výsledek je u obou skupin týž. Nechtějí stát na vlastních nohou. Místo aby ve dvaceti zakládali rodiny a měli děti, studují, sedí na počítači, cestují, jsou single, málo souloží. Obě skupiny často raději bydlí u rodičů, než by se snažili vybudovat si vlastní hnízdo, byť každá z jiného důvodu.

Co svět světem stojí, staří vždy viděli v mládeži problém. Vždy tvrdili, že oni byli jiní, lepší, disciplinovanější, že dnešní mládež je líná, drzá, bez úcty. Takže se snažím být v těchto soudech opatrný. Ale je nezvratným faktem (a není to jen mé pozorování), že dnešní generace je jiná, než byly všechny předchozí generace od začátku civilizace. A bohužel k horšímu. Nikdy v minulosti nevstupovali lidé do manželství v tak pozdním věku. A nikdy v historii jsme neměli tak staré matky. A otce, když už jsme u toho. Jenže tohle příroda nezamýšlela. Pomocí moderní mediciny se sice daří jakž takž prodloužit fertilitu žen i za jejich třicítku, ba čtyřicítku, ale za cenu nevratného poškození plodu. Děti rodící se starým matkám mívají problémy s hyperaktivitou, sklon k autismu a celou řadu dalších budoucích potíží. A to nemluvím o jejich smutném budoucím osudu. Protože až těm dětem bude dvacet, třicet, jejím rodičům bude šedesát a sedmdesát. Co s takovými starci?

Kdyby dnes Jules Verne psal svého Patnáctiletého kapitána, musela by se kniha jmenovat Čtyřicetiletý kapitán. A žít Alexandr Makedonský v tomto století, nevelel by ve svých osmnácti armádě v bitvě u Chairóneie a nebyl by ve dvaceti korunován na krále, ale až někdy v padesáti. Shakespearova Julie by neměla 14 let v době, kdy poznala Romea, ale blížila by se jí čtyřicítka. A tak dále. Smutný svět starých mladých.

Můžete namítnout, že lidský věk se díky dobré zdravotní péči prodlužuje, takže mladí lidé si prostě prodlužují nejhezčí část svého života – dětství bez povinností – a budete mít pravdu. Ale je mi líto, já v tom vidím bezohlednost vůči rodičům i svým dosud nenarozeným dětem.

Nač mít děti, je nás na planetě stejně příliš mnoho, takže je vlastně dobře, že dnešní mladí se příliš do rodičovských povinností neženou, můžete říct. A opět budete mít část pravdy. Problém přemnožení civilizace existuje a je stále palčivější. Ale není to naše (bílá) civilizace, která trpí přemnožením.

* * *

Hikikomori a NEET představují asi nejsmutnější formu problému dnešních starých mladých. Znám takový případ ze svého okolí. Japonský psychiatr Tamaki Saitó napsal o tom knihu Hikikomori: Adolescence without End (Hikikomori: dospívání bez konce).

Ve Wikipedii je hikikomori popsána jako sociální úzkost. Ti lidé se zavírají do sebe, úplně se stahují ze života. Dobrovolně se vzdají všeho, žijí i desítky roků v dobrovolném vězení sestávajícím často z pobytu v jediné malé místnosti, ze které nikdy nevycházejí, jen na záchod nebo v noci do ledničky pro jídlo. S nikým nemluví, nemají kamarády ani partnerku. Nemají žádné touhy, žádnou potřebu něčeho dosáhnout. Za celý rok neutratí ani korunu, protože nic nechtějí, jen sedět u počítače. Ovšem samozřejmě, že spotřebovávají zdroje, přinejmenším elektřinu, teplo, vodu, jídlo, oblečení. To všechno si berou z rodiny, na které nemilosrdně parazitují. Jsou jako zombie. Žijí v podstatě v jakémsi vegetativním stavu. Jejich život je naprosto zbytečný, nic nikomu nepřinášejí, ani bolest, ani radost. Kdyby zítra umřeli, nikomu by nechyběli.

Mnozí psychiatři dosud tento problém nevnímají jako duševní nemoc (a ono je otázkou, zda to nemoc opravdu je), takže to ani neléčí. Naopak – obviňují rodiče, že se snaží nutit dětem něco, co ony nechtějí, protože ony přece mají právo žít způsobem, jaký si vybraly. Ostatně jak to léčit? Práškama? Antidepresivy? To je to nejhorší.

Japonci jsou v tomhle směru už dále než Evropa. Ti si uvědomují vážnost situace. Jedince postižené syndromem hikikomori navštěvují vyškolení odborníci v jejich domovech. S postiženým hovoří přes zavřené dveře a snaží se je přimět k reakci. Četl jsem, že za úspěch je už považováno, když po několika týdnech pravidelných „hovorů do zavřených dveří“ zaslechnou třeba z pokoje šoupání židlí.

Návrat do normálního života pro hikikomori v podstatě neexistuje, protože ti lidé i kdyby se sami rozhodli vyjít ze své samoty, nemají vůbec pracovní návyky ani základní sociální schopnosti. Neumějí s lidmi hovořit. Zřejmě tímto parazitickým způsobem života prožijí celý svůj zbytečný život až do smutného konce. Na iDnes vyšel v roce 2013 článek Fenomén hikikomori. Japonští muži se čím dál víc skrývají před světem, přečtěte si ho, je to dobrý článek.

Takže zpět k otázce z nadpisu. Jsou hikikomori obětí systému? Do jisté míry ano. Vysoké nároky dnešní společnosti, strach se selhání, nedostatek práce, stále dokonalejší počítače zcela nahrazující lidský kontakt, to jsou jistě spolupůsobící faktory. Ale příčin je celá řada a já si netroufám říct, která je hlavní.

Jednou z příčin, která se opomíjí, je možná také dnešní moderní výchova. Jak napsal čtenář xxxJirka do diskuze: Můžu mluvit jen za sebe, ale jako mladý jsem nikdy strach z budoucna neměl, a pracoval jsem vždy. Strach z budoucna si začíná člověk uvědomovat až v pokročilejším věku. Proč neměl strach z budoucna? Protože byl od malička veden k samostatnosti, protože se s ním nikdo nemazlil, nikdo o něj nepečoval jako o skleníkovou rostlinku. Když něco provedl, dostal na zadek. Existovala disciplína. Jinými slovy jednu pra-příčinu tohoto fenomenu možná hledejme v dnešní hloupé výchově dětí, kdy o ně pečujeme jako v bavlnce, vozíme je do školy a ze školy, na hlavičky jim cpeme přilbičky (asi podle zásady, že čím méně je toho v mozku, tím víc se to musí chránit), nedovolíme jim žádné riziko, žádné samostatné rozhodování, vše je jim dovoleno, nesmíme jim nařezat, mají samá práva a žádné povinnosti. Takže si na ně nikdy nezvykli. Na ty povinnosti. A když pak ve věku kolem 20 let by nějaké povinnosti mít měli, leknou se toho.

Ale jak říkám, problém je složitý, příčin je mnoho a výchova je možná jen jednou z mnoha. Nikdo neví, co s tím.

Hodně věcí by se vyřešilo, kdyby bylo více práce. Kdyby člověk nemusel bojovat v krysím závodě o přežití. Možná by hikikomori byli také, ale bylo by jich nejspíše méně, ne 20 %, jako v dnešním Japonsku. Ale práce je málo a bude ještě míň, to je jisté.

Je skutečně tragické, že tento problém (problém nedostatku práce) má řešení, ale nemluví se o něm, protože „elity“ si to nepřejí. Už jsme to tady psali několikrát. Stačilo by zavést čtyřdenní pracovní týden při zachování platů. Tedy zbývající práce by se rozdělila mezi více lidí. A kdyby to po čase opět nestačilo (což je jisté), tak třídenní týden. Prostě jsme už technologicky dávno za bodem, kdy si to můžeme dovolit. Ovšem muselo by se to zavést plošně na celé planetě v jeden den. Jinak by ty státy, které k tomu nepřikročily, ekonomicky rychle zruinovaly ty třídenní. Francie se před časem pokusila zkrátit pracovní týden a musela od toho ustoupit, protože ekonomický tlak ostatních států ji válcoval. Ale to už se dostáváme na jiné pole, které do tohoto článku nepatří.