Příliš inteligentní a příliš líní

Nehomogenní skupinu mladých lidí, kteří práci buď nemohou nalézt, anebo ji nehledají a ani se na ni nepřipravují, označují v Anglii jako NEET (Not currently engaged in Employment, Education or Training). Tito mladí lidé dávají přednost někdy asketickému, jindy parazitickému způsobu života a nechávají se podporovat rodiči anebo sociálními programy.

Na samém počátku tohoto postoje stojí několik zásadních faktorů. Prvním je vypjatá, ale obvykle nejistá sebestřednost, kdy svět je vnímán jako systém vytvořený kolem vlastní osoby. Druhým faktorem by mohly být moderní komunikační technologie. Člověk má potřebu hovořit s ostatními, ale osobní kontakt může být tak náročný a zároveň pracný, že je jednodušší posílat maily nebo se pod přezdívkou zapojit do některého z blogů. Velkou roli nejspíš hraje i infantilizace společnosti. Masová média, která nabízejí nenáročnou zábavu a zjednodušené dialogy i nesložitá řešení problémů, vlastně fungují na dětské úrovni. Ta je však maskována sexem a násilím - záležitostmi světa dospělých, takže výsledkem je jiný typ pohádky či iluze, která však nepřináší žádný použitelný návod, jak zacházet s reálným světem. Mladí lidé vědí, že je společnost či alespoň rodiče nenechají zahynout hladem, takže si mohou dovolit být bez řádného zaměstnání. Pokud bychom si odpustili psychologický výklad a soustředili se jenom na peníze, tak je situace jednoznačná: „neetníci“ neplatí daně, ale spotřebovávají část státních výdajů určených na sociální síť nebo prostou údržbu infrastruktury, jako jsou například dálnice. Britové spočítali, že je milion „neetníků“ stojí ročně nejméně 3,6 miliardy liber, a to jak na výdajích, tak na ušlých daňových příjmech.

Hikikomori

Podstatně horší je situace v nejrychleji stárnoucí zemi na světě - v Japonsku. Skoro 20 % těch, kteří by měli nahradit generace odcházející do penze, tuto roli odmítá. Slovo hikikomori znamená mladé, sociálně stažené lidi mezi 16-34 lety žijící v ústraní u svých rodičů. Typický hikikomori je inteligentní, odmítá jakékoli fyzické vztahy, ale hodiny komunikuje na internetu. Nemá partnera, obvykle žije v převráceném nočním biorytmu, ven vychází raději v noci. Někdy se až fanaticky věnuje nějaké okrajové činnosti, jako je třeba shromažďování informací o určité kapele, komiksu nebo válečné události. Většinou pochází ze střední či vyšší třídy.

Většina japonských hikikomori žije relativně lacino z rodičovské ledničky a spotřebovává přitom jen asi 15 % rodinných příjmů, což je dost málo na rozhodování, zda syna vyhodit z domu. Pokud by však rodiče ztratili zaměstnání, umřeli nebo měli malou penzi, nastane velký problém, protože hikikomori se během těchto let stává sociálně nepřizpůsobivý a spadá do kategorie nemocných, o které je nutné se starat. Již dnes funguje řada klinik, které se na tyto případy specializují. Resocializací hikikomori se zabývají státní i soukromé instituce. Japonský doktor obvykle vyčkává, zda nedojde přirozenou cestou k návratu do společnosti, někdy poradí koupi vlastního bytu nebo delší cestu do zahraničí. Ovšem po několika letech ztrácí hikikomori běžné sociální návyky a těžko hledá zaměstnání, protože nemá patřičný pracovní životopis.

Hikikomori žijí doma ve stavu, kterému se říká „zvláštní smír“, kdy rodiče jsou ze svých dětí nešťastní, ale mají je rádi a nechtějí si udělat ostudu, takže po stadiu výčitek a hrozeb se s danou situací sice nesmíří, ale sžijí. Hlavní příčinou jejich trápení je otázka: Co z tebe vyroste? Kdo se o tebe postará, až já tady nebudu? Někteří hikikomori tvrdě parazitují na svých pracujících rodičích, jiní se prostě necítí na to, aby vstoupili do rychlého, náročného světa a vybudovali si tam postavení. Jsou příliš inteligentní a asi i příliš líní na to, aby věřili, že tento druh úspěchu něco znamená, a kazili si kvůli němu svobodný život.

Od volnosti k bezdomovectví

Koncem 80. let minulého století se v západní Evropě objevili mladí lidé, kteří se označovali jako „freeters“. Tito mladí podle potřeby střídali různá zaměstnání, obvykle jen na částečný úvazek nebo krátkodobou brigádu, někdy dokonce ve smyslu nepsaného pravidla „nikdy na jednom místě nepracuji déle než jeden den“. Původ slova je nejasný. Obvykle se uvádí, že označení vzniklo jako složenina slova svobodný, volný - free a slova pracovník - Arbeiter. Mohlo se však taky jednat o svéráznou zkratku nápisu nad branami koncentračních táborů „Arbeit macht frei“, která by v tomto případě znamenala životní pocit, že pravidelná práce je něco jako kárné zařízení, jako otupující koncentrák. Freetři byli často hledači a snílci, kteří nevěděli, co chtějí, a snažili se uchytit v nějakém atraktivním svobodném povolání, například jako hudebníci či alternativní výtvarníci.

Důležité však je, že subkultura freetrů vznikla v dobách ekonomického rozmachu, kdy bylo jednoduché nalézt krátkodobé zaměstnání. V dobách stagnace se z freetrů stávají obyčejní, frustrovaní nezaměstnaní. Už nejsou mladí a už na nic nečekají. Výzkumy ukazují, že mladí freetři stárnou, ale nemění se. Spíš nastupují cestu vedoucí od mírně parazitické alternativní kultury směrem k bezdomovectví.

Jak je tomu u nás?

Podle letitých pozorování svých studentů si myslím, že zatím převládají jen lehké formy hikikomori. Mnoho mladých nadaných lidí jde raději studovat další vysokou školu, než aby šli pracovat. Nevede je přitom touha po vzdělání, ale snaha odsunout běžné povinnosti. Když se jich zeptáte, co by chtěli studovat, často odpoví, že to je vlastně jedno, ale že by je to mělo bavit a mít něco společného s kulturou, psychologií nebo médii.

Jiný poměrně častý případ jsou mladí lidé, kteří se nějakou dobu hledají. Pár měsíců nechodí do práce a pak jako freetři mění zaměstnání na částečný úvazek. Není pro ně hanba manuálně pracovat, ale chodit pravidelně do průměrného zaměstnání je pro ně ponižující. Celkově mám pocit, že jsme zatím poměrně zdravá společnost. Nelze však nevidět, že i u nás je stále víc freetrů i neetníků a rovněž starší generace častěji řeší problém, co s dětmi, které nechtějí ani pracovat, ani opustit domov.