Polské koncentrační tábory a jejich ruské oběti

„Na pozemku vojenské části pamětního městského hřbitova je pohřbeno více než 1200 vojenských zajatců z řad rudoarmějců, zahynuvších v koncentračních táborech z období sovětsko-polské války z let 1919-1921 v okolí Krakova. Jména většiny z nich nejsou známa. Připomenout je je náš dluh coby potomků,“ – uvádí se ve sdělení, zveřejněném na stránce společnosti, kde jsou uveřejněny údaje pro lidi chtějící poskytnout dar na výstavbu památníku.

Polská strana je pohoršena: spatřuje v tom pokus „zkreslit historii“ a „odvést pozornost od Katyně“. Starosta Krakova Jacek Majchrowski, pod kterého spadá Správa obecních hřbitovů, si myslí, že Rakovický hřbitov není vhodné místo pro památník ruským obětem polsko-bolševické války. „Nejvíce sovětských vojáků zahynulo pod Rašinem nedaleko od Varšavy. Na Rakovickém hřbitově se musí objevit jednoduchý pravoslavný kříž, aby se uctila památka ruských obětí, stejně jako ctíme památku německých vojáků, zahynuvších na polské půdě,“ poznamenává Majchrowski. A zároveň dává najevo, že neudělá ani to: prý musí rozhodnutí v této záležitosti učinit polské ministerstvo zahraničí.

Není to jen naprostý výsměch bývalého úředníka stavícího rudoarmějce a fašisty naroveň, ale i nestoudné překrucování faktů. Starosta Krakova, vzděláním historik, velmi dobře chápe, že rudoarmějci, zahynuvší v bitvě o Varšavu a umučení v polských koncentračních táborech není totéž. Velmi dobře ví, že polské koncentrační tábory stačily zlikvidovat tisíce rudoarmějců dlouho před touto bitvou, které se v Polsku říká „zázrak na Visle“.

Rudoarmějci se objevili u Varšavy v důsledku nikoliv útoku na Evropu, jak lžou polští propagandisté, ale v důsledku odvetného útoku Rudé armády. Tento odvetný útok byl reakcí na pokus Polska o bleskovou válku na jaře 1920, s cílem obsadit Vilnius, Kyjev, Minsk, Smolensk a (pokud by se zdařilo) i Moskvu, kde Pilsudski snil, že vlastnoručně na zdi Kremlu napíše: „Mluvit rusky se zakazuje!“

Bohužel v zemích bývalého SSSR není téma masového umírání desítek tisíc Rusů, Ukrajinců, Bělorusů, obyvatel Pobaltí, židů a Němců zatím dostatečně vysvětleno.

V důsledku Polskem započaté války proti sovětskému Rusku zajali Poláci přes 150,000 rudoarmějců. Spolu s politickými vězni a lidmi internovanými v polském zajetí bylo v koncentračních táborech přes 200,000 rudoarmějců, civilistů, bělogvardějců a bojovníků protibolševických a nacionalistických (ukrajinských a běloruských) uskupení.

Druhá Rzeczpospolita vytvořila obrovský „archipelag“ tvořený desítkami koncentračních táborů, stanic, věznic a opevněných kasemat. Rozkládal se na území Polska, Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Nešlo jen o desítky koncentračních táborů, včetně „tábora smrti“ a tzv. tábora internovaných, jako byly Strzalkowo, Szczypiorno, Lancut, Tuchole, ale i o věznice, roztřiďovací soustřeďovací stanice, soustřediště, a různé vojenské objekty jako Modlina a Brestská pevnost, kde byly 4 koncentrační tábory – Bug-Schuppe, Fort Berg, kasárna Grajevského a důstojnická kasárna… Ostrovy a ostrůvky archipelagu se nacházely i ve městech a vesnicích a nesly názvy: Pukilice (na jihu, nedaleko Peremyšle), Korosteň, Žitomir, Aleksandrov, Lukov, Lomžinský ostrov, Rombertov, Edunskaja Volja, Toruň, Dorogusk, Plock, Radom, Przemysl, Lvov, Fridrichovka (na Ebruče), Evjagel, Dombe (pod Krakovem), Demblin, Petrokov, Vadovice (na jihu Polska), Bielostok, Baranoviči, Molodečino, Vilno, Pinsk, Ružany, Bobrujsk, Grodno, Luninec, Volkovyssk, Minsk, Pulavy, Povonzki, Rovno, Stryj (v západní části Ukrajiny), Kovel…

Je třeba sem zařadit i tzv. pracovní komanda, pracující v okolí a u velkostatkářů, tvořená vězni, jejichž úmrtnost občas převyšovala až 75%. Podle údajů týkajících se zajatců nahlášených 20. prosince 1920 Vrchnímu velitelství, jich bylo v tzv. pracovních komandech v záchytných stanovištích jen tohoto frontu 3,824.

Polský vojenský „GULAG“ existoval relativně krátce – asi tři roky, ale za tuto dobu dokázal zlikvidovat desítky tisíc lidí. Nejvražednějšími byly koncentrační tábory na území Polska – Strzalkowo a Tuchola.

Rudoarmějce likvidovali v polském zajetí následujícími základními způsoby:

1. Masové vraždy a popravy.

Před umístěním do koncentračního tábora je a) likvidovali mimosoudně, zanechávali raněné na bojišti bez lékařské pomoci a vytvářeli zhoubné podmínky při přepravě do míst internace; b) popravovali je na základě rozsudků různých soudů a tribunálů; c) stříleli je při neposlušnosti.

2. Vytváření nesnesitelných podmínek v samotných koncentračních táborech (posměch a bití, hlad, zima, nemoci).

Na začátku 20. let se polské úřady pokoušely odvést pozornost světového společenství od masového umírání sovětských vojenských vězňů v důsledku nelidského zacházení tím, že obraceli pozornost na zaopatření polských vojenských zajatců v sovětském zajetí. Nicméně toto porovnání se ukázalo být ve prospěch sovětské strany. Bez ohledu na mnohem těžší podmínky – občanskou válku, zahraniční intervenci, rozvrat, hlad, masové epidemie, nedostatek prostředků – byli polští vojenští zajatci v Rusku v mnohem přijatelnějších podmínkách pro přežití.

Dnes polská strana přiznává fakt masového umírání vězňů v polských koncentračních táborech, ale snaží se snížit počet zemřelých v zajetí.

Zaprvé, počet zajatých rudoarmějců je podstatně snižován, s cílem snížit výsledný počet mrtvých. Zadruhé, při výčtu zajatců jde pouze o zajatce zemřelé v době internace. V úvahu se nebere asi 40% vojenských zajatců zahynuvších před internací v koncentračním táboru – bezprostředně na bojišti, nebo během přepravy do tábora a z něj – zpět do vlasti. Zatřetí, mluví se pouze o smrti rudoarmějců, neberou se v úvahu bělogvardějci, bojovníci protibolševických a nacionalistických uskupení a jejich rodinní příslušníci, a také političtí vězni a internovaní civilisté (stoupenci sovětské moci a uprchlíci z východu).

Celkem zemřelo v polském zajetí a internaci přes 50,000 ruských, ukrajinských a běloruských vězňů: asi 10-12,000 rudoarmějců zemřelo před internací v koncentračním táboře, cca 40-44,000 v místě internace (přibližně 30-32,000 rudoarmějců plus 10-12,000 civilistů a bojovníků protibolševických a nacionalistických uskupení).

Bylo by dobré přizvat nejen vědce a historiky, ale i polské a ruské právníky, aby společně prozkoumali otázku osudu desítek tisíc rudoarmějců „zmizelých“ v polském zajetí. Polská strana má bezesporu právo na prozkoumání všech okolností smrti svých občanů v Katyni, ale i ruská strana má přesně totéž právo na prozkoumání okolností smrti rudoarmějců v polském zajetí. I na vytvoření, či přesněji obnovení, seznamu zemřelých v polských koncentračních táborech z 90. let.

Pozornost si také zaslouží návrh ruských blogerů ohledně stanovení oficiálního vzpomínkového data na bojovníky Rudé armády zahynuvší v polském zajetí v letech 1919-1922, a návrh kemerovského gubernátora Amana Tulejeva na vytvoření ruského Institutu národní paměti, který by se zabýval zkoumáním zločinů spáchaných v cizině na sovětských a ruských občanech.