Úloha křesťanství v procesu globalizace

Posledních 2500 let historie lidské civilizace se odvíjí ve znamení moci kněžských kast a elitářsko-parazitického systému. Prvním státním útvarem takto určeného typu byl starověký Egypt. Konceptuální a ideologickou moc starověkého Egypta měli v rukou hierofantové. Byly to špičky kněžské kasty organizované ve dvou duchovních centrech, v Thébách a v Memfisu. Každé z center čítalo deset hierofantů s jedenáctým veleknězem v čele. K nim se obracela většina faraonů, aby získala božské posvěcení své vlády. Egyptští kněží ovládali celostní vědění o kosmickém řádu a bedlivě si ho střežili. Jak k němu dospěli, zda ho získali od mimozemských předků či jinou cestou, není známo a v této chvíli to není ani důležité.

Polyteismus a vnímání objektivního světa

Egypt platil ve starověku za duchovní centrum známého světa. Sem se chodili učit všechny významné osobnosti starověkého Řecka i Říma. Starověk, včetně helénských filosofů, uznával kosmos jako vyšší řád světa. Touha po jeho poznání a snaha o lidský život odehrávající se v souladu s kosmickým řádem byly výrazem respektu k objektivní realitě. Vše, co se skrývalo pod pojmem božské podstaty světa a lidské zbožnosti, bylo právě uznání kosmického řádu jako míry všech věcí a v důsledku pak pochopení kategorie lidského poznání jako vědomého přístupu člověka k řádu Všehomíra. Pouze v daném smyslu lze rovněž mluvit o smyslu člověka pro objektivní realitu. Ano, zbožnost v původním významu toho slova znamenala přijetí a chápání objektivní reality v její pravé podstatě.

Bohové byli ve starověku vnímatelným projevem kosmického řádu. Ponechme opět stranou, zda starověcí bohové byli mytologickou pamětí na dávné mimozemské předky či pouhou personifikací přírodních sil. V každém případě vhled do přediva přírodních sil a celostní znalost o nich představovaly vyšší duchovní moc přináležející zasvěceným. Osvícené kasty kněží nejlépe chápaly hlubší souvislosti začlenění jedince v celku a měly tudíž schopnost s lidmi manipulovat. Otázka prvotního hybatele a stvořitele světa byla pro starověk okrajová. Stvořitel je nepoznatelný a tudíž nemá smysl nad ním mudrovat. Navíc jeho projevem je kosmos sám, nikoliv nějaká entita, která je součástí kosmu. Polyteismus proto není náboženství v současném významu toho slova.

Přes osvojení objektivní reality k náboženství

Rozvoj výrobních sil a technologických prostředků organizace lidského života umožnil již dávno před historickou érou lidstva koncentraci moci tím, že dal jistým vrstvám společnosti těžit z úsilí druhých, aniž by je tím odsoudil ke zničení. Egyptský elitářský mocenský systém byl toho zjevným odrazem. Těžko posoudit, zda pád člověka pod jařmo elitářských parazitů byl nutným důsledkem technologického pokroku či nikoliv. Já si to nemyslím. Přisvojení části tvůrčí energie druhého člověka ve vlastní sobecký prospěch není v souladu s principem kosmické harmonie, v níž všechny procesy mají svůj nezcizitelný účel i charakter. Spíše se přikláním k tezi, že elitářsko-parazitická struktura moci a její globalizační tendence mají již od dob starého Egypta punc řádění temných sil ukrývajících se za tváří uměle vytvořeného Boha vládce, Boha soudce, Boha karatele, Boha všemohoucího. Tím se dostáváme k osudné fázi vývoje lidské civilizace – ke vzniku judaismu, křesťanství a posléze také islámu. Tedy ke všem monoteistickým náboženstvím, jejichž cílem bylo ukotvení moci parazitů v samotném vědomí a posléze podvědomí podrobených lidí.

Globalizace představuje koncentraci moci v rukou vyvolených elit. K tomu, aby vykazovala plně funkční a stabilní charakter, bylo nutné ji podpořit novým systémem hodnot a společenských pravidel ve starověku dříve nevídaných. K ovládání davu je nutné z něho učinit stádo ovcí ochotných jít na porážku, kdykoliv se mocným zachce. Srdnatost, statečnost, vznešenost, ušlechtilost, nezlomná vůle podpořená vysokým sebevědomím a morálním ukotvením v rodovém společenství, to byly nadále hodnoty hodné odsouzení nebo potlačení. Stala se z nich zpupnost, pýcha, povýšenost, domýšlivost, bezohlednost a krvesmilstvo. Pokora původně značila stav morálního úpadku člověka po té, co se stal kořistí někoho jiného (srovnej po-kořit se – kořist). Od nynějška jde o nejvyšší hodnotu lidského charakteru, stejně jako smířlivost, skromnost, odevzdanost a láska ke všem bližním bez podmínek a žádoucí protihodnoty.

Křesťanský klérus v roli globálního prediktora

Nemýlíte se, mluvím tady o křesťanském hodnotovém žebříčku a systému společenských pravidel vycházejících z křesťanství. Je-li judaismus pokusem o povznesení Judeje na Bohem vyvolený národ sloužící mocenským ambicím židovských kněží a mudrců po vzoru Egypta a navzdory egyptské nadvládě, potom křesťanství představuje implementaci náboženského systému rozšiřujícího moc samozvaných zástupců téhož Boha nad celým lidským pokolením. Takový morální a hodnotový převrat ovšem vyžadoval, aby ideologie předkládaná lidu byla jiná, než vlastní vědění kněžské kasty o kosmickém řádu a poznání objektivní reality, z níž každé řízení státu, tak jako cílená manipulace davu, musí vycházet. Proto se křesťanské učení dělí na esoterické a exoterické.

Esoterické učení křesťanů, o němž běžní lidé nemají ani potuchy, je doménou uzavřených církevních řádů a ze své podstaty je ateistické. To znamená, že uznává přirozenou kosmologii a přírodní řád světa jako objektivní realitu, podobně jako naši pohanští předci, a na něm staví metodologii své moci. Exoterické učení je onen deismus známý jako učení Krista, učení Bible a učení církevních kazatelů, jím se vštěpuje do podvědomí lidí jejich podřízený, bezmocný a sebe pokořující charakter, jím se nařizuje desatero a další přikázání zasazující jedince do temnoty nevědomí, nevůle a světského utrpení. Staletí křesťanské ideologie zcela změnilo naše myšlení, protože změnilo významy slov samotného jazyka, jímž se dorozumíváme. Proto vliv křesťanství je dodnes silný, i když ona smyšlená a pro zdravý rozum nepřijatelná pohádka o narození Krista spasitele, jeho ukřižování a vzkříšení přestala na většinu lidí působit.

Omračujícím výdobytkem křesťanské globalizace byly středověké monarchie opírající se o dva pilíře moci v podobenství trůnu a oltáře. Moc kléru byla přímým zosobněním vůle Boží, moc feudálních vládců potom jejím posvěcením. Křesťanská církev tak vytvořila feudalismus a na celé jedno tisíciletí posvětila dosud neslýchané sociální nerovnosti. Přepych a blahobyt světských i duchovních elit byl vskutku nebeský. Jediným sporem mezi světskou a duchovní mocí byla okolnost, že ta první si musela pálit prsty dobýváním světa ohněm a mečem, kdežto ona duchovní se jen vezla v pohodlí svých církevních dómů.

Utěšená výměna vlastníků světské zahrádky

Vše vyřešilo osvícenství a nahrazení moci feudální mocí buržoazní. Věda a rozum mají potenciál rozpoznat svět objektivní reality a naučit se podle něho řídit společnost. Proto zprvu církev vědě házela klacky pod nohy, protože se logicky bála ztráty vlastního patentu na vědění a utajené poznání světového řádu. Brzy se však ukázalo, že kosmos je jako řád velice vzdálen prostému racionálnímu kalkulu, že jeho poznatelnost je mnohem složitější, než se z počátku zdálo. Tak věda a všechen racionální pokrok se postupně holedbaly stále vyspělejšími technologickými prostředky na ovládnutí přírodních sil. K poznání jejich prapodstaty a začlenění do všech souvislostí kosmického řádu má však současný vědecko-technický diskurs stále na hony daleko. Na druhou stranu právě buržoazie a bankovní finanční kruhy ukázaly, jak obrovskou moc dávají elitám do rukou moderní technologie, pokud se jich zmocní.

Církev záhy pochopila, že není již nutné lidem podsouvat do hlavy Bohem posvěcené právo elit vládnout, nýbrž že tyto nové elity samy ovládají božské síly natolik, že jsou schopny zotročit a vyždímat až na kost široké davy nevěřících duší a k tomu použít jich samotných, aby za vyvolené elity dělaly špinavou práci. Tak se zrodila kasta finančních magnátů, kapitalistů a zlatá miliarda jejich poskoků (politiků, manažerů a právníků), jimž žádná zrada, chamtivost, podlost ani egoismus nejsou cizí.

Jedinou starostí křesťanských církví dnes proto je, jak neztratit svůj podíl na penězích, moci a blahobytu bohatých kapitalistických špiček a přitom nedopustit, aby se z mysli lidu o křesťanech vytratilo zdání obhájců mravnosti a sociální spravedlnosti. Kázání o chamtivosti, přehnané ziskuchtivosti či mamonu je neškodným vířením hladiny ve sklenici vody. Stejně naprázdno vyznívají křesťanské apely ke světovému míru, když jde o zájmy elit a udržení jejich globálních sfér vlivu. Není proto žádných kazatelů z kněžských kast křesťanských církví, kteří by horovali za odstranění finanční oligarchie a její vyvlastnění, aby ji tak zbavili zdroje moci. Byli by tak sami proti sobě. Na podkladě zvrácených křesťanských hodnot a pravidel občanského soužití všem stačí prohlašovat křesťanskou kulturu za neměnný existenční základ západní civilizace. Přivíráním očí nad morálním rozkladem společnosti a bezduchým systémem vzdělávání potom nechat živit v lidech jejich malost, bezmocnost, nevědomost, omezenost, odevzdanost Bohu a pokoru před všemi, kdo takzvaně svými schopnostmi a s boží pomocí dosáhli úspěšného postavení.

Sionismus, křesťanství a islám

Podle známých konspiračních teorií je sionismus příčinou současného rozdělení bohatství a moci. To je však jen jedna část pravdy. Sionismus by bez křesťanské ideologie a manipulace lidského vědomí nebyl ani zdaleka tak úspěšný. Právě od křesťanských kněží a velmožů se učil, jak na to. Sionismus a křesťanství jsou spojené nádoby. Bojovat proti takzvanému sionistickému spiknutí a proti moci židů organizovaných v zednářských lóžích a přitom volat po návratu ke křesťanským tradicím a nové evangelizaci je stejně krátkozraké a naivní, jako kárat syna a přitom chválit otce, který jej vychoval.

Smysluplným postojem k nápravě současné společnosti je konzervatismus, nebo lépe řečeno paleo-konzervatismus, opírající se o poznání přirozených zákonů lidského života a organického zakotvení jedince v nekřesťanských společenstvích. Jen tak lze rozpoznat vyšším řádem dané meze individuální moci, soukromého vlastnictví a definovat sociální rozměr společenského postavení. Zde můžeme dát za pravdu Aristotelovi, když tvrdí, že nástrojem poznání je rozum a zkušenost. V případě konzervatismu jde o zkušenost společenství jako celku v dlouhodobém dějinném horizontu, a to ve smyslu objektivního zjištění, co mu prospívá a co mu škodí. Konzervativní postoj je proto nutně prodchnut sociálním cítěním, úctou k ušlechtilosti a smyslem pro spravedlnost.

Stejně mylně jako obhájci křesťanské kultury si počínají ti, kdo dávají muslimům a jejich islámskému vyznání nálepku takřka satanistických fanatiků. Islám je výsledek pokusu o christianizaci arabských zemí. Temné a děsivé postavy křesťanských spiklenců v černých sutanách rozvrátily veškerou víru v přirozený řád věcí po celém jižním a východním pobřeží Středozemního moře. Stály u zničení Alexandrie, její světoznámé knihovny a pokladnice vědění, učinily konec starověké kultuře orientu, který nebyl s to přijmout Krista jako syna Božího. Proto misionáři římskokatolické církve raného středověku implantovali do hlav muslimů herezi křesťanství v podobě islámu. Tak docílili podobného výsledku, i když do budoucna zaseli nesvár mezi křesťanský a muslimský svět. Jde ale pouze o spor dvou podobných mocenských struktur, které se před staletími rozhodly jít každá svojí cestou. Z hlediska náboženského vyznání je vcelku lhostejné, zda budoucnost Evropy bude křesťanská nebo muslimská. Jde stále o náboženství, jejichž společný duchovní základ nikdy neposkytne národům Evropy šanci na lepší budoucnost. Pokud jde o konfrontaci etnickou a rasovou, v důsledku pak o genocidu Slovanů, to je ovšem jiná otázka hodná samostatného pojednání.