Znát souvislosti: Bolševický převrat

Mezinárodní pozadí

V roce 1915 Alexander Parvus (pův. jm. Israel Helphand) vypracoval plán na převzetí moci v Rusku bolševiky za pomoci německé tajné služby. Z německého ministerstva financí obdržel 7 miliónů marek na rozvinutí komunistické propagandy v Rusku. To Parvus „stvořil“ Lenina takového, jakého známe. S budoucím vůdcem revoluce se setkal v Zürichu v květnu 1915. Německá vláda financovala Parvuse a potažmo bolševiky proto, že dostali příslib o ukončení válečných akcí Ruska, jakmile Lenin a spol. ovládnou východní říši.

Císařův poradce a sionista Walter Rathenau se přímo zasazoval o podporu bolševismu. Na jeho straně stál i německý velvyslanec v Dánsku Ulrich von Brockdorff-Rantzau. (1) První tranfer peněz z německého ministerstva zahraničí ve výši 5 mil. marek se odehrál 7. června 1915.

Nebyla to však zdaleka jen německá vládní iniciativa. Mnohem spíše se jednalo o konspiraci mocných finančních kruhů. Podle Antonyho Suttona (Wall Street and the Bolshevik Revolution) se významně v podpoře prvních komunistů angažoval John Pierpont Morgan Jr. Dále Jacob a Mortimer Schiff, Felix Warburg, Otto H. Kahn, Max Warburg, Jerome Hanauer, Alfred Milner a rodina Guggenheimů. Toto potvrzuje také složka 861.00/5339 z archívu U.S. State Departement. Ve všech případech šlo o členy zednářských lóží židovského původu.

Max Warburg, nejvlivnější bankéř v Německu, se přímo podílel na založení propagandy komunistů v Rusku. Přes průmyslníka Huga Stinnese daroval 12. srpna 1916 dva milióny rublů na jejich publikační činnost. (2)

Zdaleka největší podpora však přicházela z nejsilnější americké bankovní skupiny Kuhn,Loeb&Co., kde měl rozhodovací pravomoc Jacob Schiff. Bratři Maxe Warburga Felix a Paul se oženili s dcerami bankéřů Schiffa a Salomona Loeba. Jacob H. Schiff pocházel z významné rabínské rodiny. Jeho kariéra byla dílem Rothschildovy rodiny, protože mu dopomohla k jeho pozici v Kuhn,Loeb&Co.

Memoáry Pavla Maljukova zmiňují první plány na vytvoření prozatímní vlády v Petrohradě, tehdejším ruském hlavním městě. Předběžné návrhy padly v Rjabušinského bytě 13. srpna 1915. Tehdy ještě neobsahovaly jméno židovského právníka Alexandera Kerenského (Aaron Kürbis), pozdějšího předsedu prozatímní vlády. Podle spisovatele a zednáře Marka Aldanova (Landau) získal seznam definitivní podobu až v dubnu 1916 v hotelu Francija. O těchto událostech a spiknutí za účelem převzetí moci píše exilový historik Sergej Melgunov v knize The Preparations for the Palace Coup.

Kořeny komunismu

Ideologický základ pro naplánování a realizaci bolševického převratu tvoří komunismus. Kde se však myšlenka komunismu vzala? Zakladatelé první internacionály měli být inspirováni Adamem Weishauptem- vůdcem řádu svobodných zednářů, nazývaném „ilumináti“. Tento hebrejec a bývalý jezuita založil tajné hnutí, jehož účel spočíval v ovládnutí a infiltraci procesu vedoucího k Francouzské revoluci tak, aby půda byla připravena na budoucí triumf komunismu. Už od počátku vystupovali jako mecenáši kominterny Rothschildové.

Vyplývá to z protokolu výslechu Christiana Rakovského, kterému se měl podrobit na příkaz Stalina v roce 1938. Rakovskij byl vysokostupňový zednář, zasvěcenec i účastník plánů skryté elity. Protokol vyšel r. 1950 ve Španělsku, později ho D. Griffin publikoval ve Spojených státech a Německu (Vládci. Luciferova 5. kolona). Španělské vydání vyvolalo velký zájem veřejnosti, takže ho zainteresované skupiny začaly skupovat, aby se zabránilo dalšímu šíření. Gavril Kuzmin (alias René Duval), který vedl výslech, se mj. dozvěděl, že elity trvají na uzavření paktu mezi Stalinem a Hitlerem a na zinscenování dlouhotrvající destruktivní světové války. Z oslabených národů Evropy a Ruska měla vzejít upevněná sionistická moc usilující o světovládu.

Britský premiér Benjamin Disraeli podporovaný baronem Rothschildem předpověděl první komunistickou revoluci roku 1848 čtyři roky předtím. Ve svém románu Coningsby jeho židovský hrdina prohlašuje: „Mohutná revoluce, která se v tuto chvíli v Německu již připravuje… a o níž se v Anglii dodnes tak málo ví, dozrává pod výhradním vedením Židů, kteří mají dnes téměř monopol na všechny profesorské katedry v Německu… Vidíš tedy sám, můj milý Coningsby, že svět je ovládán úplně jinými lidmi, než si myslí ti, kdož nemohou nahlížet za kulisy.“ V revolučním roce napsal Disraeli tato závažná slova (Život lorda Bentincka): „Vliv Židů je nejlépe vidět na nedávném propuknutí bouřlivého principu v Evropě. Je to vzbouření proti tradici a aristokracii, proti náboženství a soukromému vlastnictví. Odstranění semitských principů, vyhlazení židovského náboženství v mosaické či křesťanské formě, přorozená rovnost lidí a zrušení vlastnictví- tyto zásady budou proklamovány tajnými společnostmi, které tvoří dočasné vlády, jejichž jsou všude mužové židovské rasy.“

Podíl Karla Marxe (Mordechai Marx Levy) na idejích komunismu byl zcela marginální. Jako člen jedné z pomocných organizací rothschildových iluminátů- Spolku spravedlivých získal v roce 1847 pověření vypracovat kompilát už dříve formulovaných paradigmat pod názvem Komunistický manifest. Ovšem trvalo ještě dvacet let, než se začal se spisem identifikovat jako autor. Myšlenky Manifestu nepocházely z jeho hlavy a on sám hrál pouze „marketingovou“ roli, jak bychom řekli dnes. Ostatně řada historiků už dávno konstatovala, že Manifest pouze selektoval ideje ze spisů Adama Weishaupta a jeho žáka Clintona Roosevelta…

Když nastal rok 1917

V lednu 1917 bylo rozhodnuto, že akce by měly začít na židovský den Purim. Jak zdokumentovaly i židovské noviny Jevrejskaja nedělja v článku nazvaném „Stalo se to na den Purim“, první výstřely padly 23. února (8. března).

Dosud většina lidí žije v mylném domnění (a demokratické jako socialistické školství tento mýtus šíří), že sociální revolta vznikla spontánně. To odmítá mezi jinými profesor Richard Pipes z Harvardu: „Historici tvrdili, že revolucionáři byli poháněni lidmi. Ale když jdeme po zdrojích, stává se evidentním, že se mýlili. Únorová revoluce v Petrohradě nebylo sociální povstání- a to lze snadno dokázat.“ Povstání začalo 23. února jako vzpoura přeplněných věznic, kam se zavírala i řada ruských vojáků. Agitátoři využili situace a udělali z ní revoluci dnem 27. února. O tři dny později byl donucen abdikovat car Mikuláš II.

Člen britského parlamentu a zednář Alfred Milner byl vyslán do Petrohradu podílet se na revoluci a svržení cara. (3) Hlavním osnovatelem carského pádu se však zdá být Alexander Kerenskij. Historikové Jemeljanov a Naumov potvrzují jeho zednářskou příslušnost- konkrétně měl být velmistrem ruské odnože Grand Orientu. Adoptoval ho Fjodor Kerenskij tehdy ještě jako kluka se jménem Aaron. Fjodor Kerenskij učil a později řídil školu v Simbirsku, kde v té době studoval Vladimír Uljanov-Lenin. Rakouský politolog Karl Steinhauser odhalil, že Kerenskij měl napojení na Londýn, Paříž a Washington, které mu zprostředkovával zednář George Buchanan.

Všeobecně se ví, že cara zradila řada jeho generálů jako Alexejev (pozdější zakladatel Bílé armády), Krymov, Manikovskij, Poljanov, Kornilov a další. Důvod spočívá pravděpodobně v jejich organizaci v zednářských lóžích (jak tvrdí masonista Manuil Margulies), v nichž stanovené plány stojí nad zájmy států.

2. března byla zformována prozatímní vláda revolucionářů pod vedením Georgije Lvova. Následně nechali Kerenskij a Rutenberg (policejní velitel) propustit z vězení desetitisíce kriminálníků, což odstartovalo anarchii. Lidé byli přepadáni a zabíjeni na ulicích, početně slabší policisté ubíjeni k smrti. Jakmile proběhla likvidace policie, násilí se přelilo na úředníky. V této atmosféře vyzýval americký tisk nástupnického cara Michaila II. k abdikaci! Car byl nakonec rituálně zavražděn 12. června 1918 v Permu.

Nástup Lenina a Trockého

Zatímco Kuhn,Loeb&Co. Financovala aktivity Trockého (alias Bronštejn), ten odcestoval 26. března 1917 na americký pas z New Yorku. Na konci měsíce obdržel německý velvyslanec v Bernu tento telegram od berlínské vlády: „Ruští revolucionáři by měli odcestovat přes Německo co nejrychleji, protože Dohoda začíná podnikat protiakce ve Švýcarsku.“ Hrabě Ulrich von Brockdorff-Rantzau odeslal 2. dubna tajný telegram z Kodaně do Berlína ministrovi vnitra: „Musíme se ihned pokusit vyvolat co největší chaos v Rusku. Současně se musíme vyhnout odhalení naší účasti na ruské revoluci…“

Účel Leninovy cesty do Petrohradu spočíval v jeho připojení se k Trockému. Trasa jeho vlaku v Německu měla takovou prioritu, že dokonce spoj korunního prince musel dvě hodiny čekat v Halle než Lenin projel. 13. dubna dorazil do Stockholmu i s Karlem Radekem (Tobiach Sobelsohn), který přes Jakuba Haneckého zařizoval převody peněz pro bolševiky z Petrohradu ze švédské Nya Banken.

Ačkoliv pozdější propaganda tvrdila, že prozatímní vláda Lenina uvěznila, protože neměl vízum, opak je pravdou. Celé skupině cestujících bylo vydáno hromadné vízum ruského Generálního konzulátu ve Stockholmu. Toto vízum uchovává Městský archiv v Helsinkách. Provizorní vláda dokonce platila cestu Leninovy skupiny ze Švédska. Z jeho společníků můžeme zmínit Naděždu Krupskou, Grigorije Zinověva (Gershen Radomyslsky), Moisei Charitonov (Markovič, pozdější šéf petrohradské milice), Grigorij Sokolnikov (Brilliant, pozdější komisař pro bankovní záležitosti), David Rosenblum, Alexander Abramovič, Grigorij Usijevič (Tinsky), Dunja Pogovskaja (aktivistka Jewish Workers´ Union), Michail Goberman a další.

Jiné početné skupiny agitátorů následovaly Trockého z New Yorku. Uváděl to i George A. Simons z americké ambasády, který zaznamenal: „Byli jsme překvapeni, že židovský element dominoval od samého počátku.“ Odhady hovoří o 25.000 aktivistech z celého světa.

Laičtí komunisti toužili převzít moc co nejdříve. Špičky hnutí však věřily v astrologicky vhodný čas pro převrat, a proto se nekontrolovaným akcím snažily zabránit. Trocký provolával: „Běžte domů! Uklidněte se!“

Přestože komunisté téměř okamžitě ovládli tisk, sporadicky se objevovaly necenzurované články z rozličných frakcí revolucionářů. Nutno podotknout, že první účastníci převratu si dobře uvědomovali mezinárodní krytí Lenina. Např. list Živé slovo vydal článek Grigorije Alexinského a Vasilije Pankratova z 5. července o německém financování Leninovy strany. Článek obsahoval informace o zprostředkovateli fondů- jistém Svenssonovi z německé ambasády ve Stockholmu. Stejně tak ukázal na Jakuba Fürstenberga (Hanecky) a Alexandera Parvuse, od nichž dostával Lenin a spol. instrukce.

Další a další poznatky vyplývaly na povrch, a tak hlavní prokurátor neměl jinou možnost než zahájit vyšetřování Lenina. Na základě důkazů byl obviněn ze zrady a špionáže. Ve skutečnosti ho však nikdo nechtěl zavřít do vězení. Ačkoliv vyšetřovací spis, zpřístupněný historikům až po pádu komunismu, obsahoval 24 svazků nahromaděných důkazů o kolaboraci s nepřítelem, nikdo už nebyl ochoten ho odsoudit. 20. června 1918 nechal Lenin zlikvidovat Volodarského, který požadoval jeho postavení před soud.

Kornilovova revolta

Generál Lavr Kornilov vykonával funkci velitele Ruské armády. 25. srpna prohlásil před členy štábu: „Je na čase pověsit německé podporovatele a špiony vedené Leninem. A musíme zničit Sověty, aby se už nikdy nemohly sejít!“ Za tímto účelem nechal poslat jednotky generála Krymova na Petrohrad, aby pověsily všechny příslušníky Sovětů. (4) Dále obvinil prozatímní vládu ze spolupráce s Němci (Novoje vremja, 11. září 1917). Kerenský pochopil, že byl odhalen a oficiálně zbavil Kornilova velení. Obratem došlo ke zbavení obvinění všech bolševiků, kteří naopak získali nálepku obránců demokracie.

Bolševici začali organizovat demonstrace na podporu vlády, vůči které předtím Lenin zakázal jakoukoliv podporu. Došlo k založení Ústředního výboru proti kontrarevoluci a k povolání tisíců námořníků z Kronštadtu do Petrohradu. Zatímco obklíčil Kornilovovy jednotky, sám Kornilov byl vykreslen jako největší zlo v dějinách Ruska. S vypětím všech sil bolševici uspěli a 1. září ho uvěznili.

Jak vyplývá ze zpráv pobaltských vojáků, nedaleko ruského pobřeží operovaly i skupiny německých námořníků určených kdykoliv pomoct „revoluci“ v případě nepříznivého vývoje.

Definitivní převzetí moci

Podle Antonyho Suttona různé dokumenty z amerických archivů dokazují, že tamní vláda věděla o plánech na převrat několik týdnů před jeho uskutečněním. Také Londýn disponoval dobrými informacemi, když šest týdnů před převratem doporučoval svým občanům opustit Moskvu. (5)

Jak jsme si ukázali, prozatímní vláda vědomě spolupracovala na nástupu bolševiků k moci. Jak jinak také vysvětlit její naprostou nečinnost, když nejpozději v říjnu účastníci revoluce ani nijak netajili své plány? Lenin o nich otevřeně hovořil, Zinověv a Kameněv o nich psali v Novaja žizň 31. října. Historik E. M. Holliday v knize „Russian Revolution“ dokládá, že státní orgány dobře věděly o chystaném převzetí moci.

Hybatelem této fáze dění byl Trocký. 12. října zformoval vojenský revoluční výbor, který posléze převzal moc. (6) 7. listopadu v 10:40 došlo ke svržení prozatímní vlády a moc si definitivně uzurpují Sověty. Jejich sjezd ustanovil novou vládou Radu lidových komisařů. Lenin stanul v jejím čele. Předsedou revolučního výboru komisařů v Petrohradě byl Trocký. I většinu jeho dalších členů tvořili Židé: Uljanov-Lenin (1/2 Žid), Adolf Joffe, Mechonošin, Laševič, Dzeržinský (Rufin), Josef Unschlicht, Lazimir, Sadovskij, Skrypnik, Gleb Boky, Antonov-Ovsejenko. Pouze Dybenko, Podvojsky, Molotov, Něvský a Bubnov byli původní ruské národnosti.

Přepadení Zimního paláce tisícovkami námořníků představuje další zkonstruovaný mýtus dodnes šířený v učebnicích. Zimní palác se v poklidu dostal do rukou několika stovkám povstalců, kteří tam bez výraznějšího odporu napochodovali. Legenda měla pouze podpořit falešnou historii o hrdinném boji utlačované třídy proti buržoaznímu nepříteli. Trocký za tím účelem organizoval nábory dělníků z továren k pochodu na carské sídlo. Připojilo se však pouze 235 dělníků z baltských doků a 80 z Putilovovy továrny, ačkoliv se tam formálně registrovalo 1500 členů Rudých gard. Zimní palác „hlídaly“ pouze dva ženské bataliony a 40 vojáků. (7)

Podle oficiální verze dali bolševici prozatímní vládě ultimátum na předání moci, nicméně už předtím Trocký prohlásil, že tento fakticky loutkový orgán neexistuje. Trocký chtěl stůj co stůj vyfabrikovat „revoluční“ divadlo. Proto nechal vypálit řadu salv z Petro-Pavlovské pevnosti na Zimní palác. Střely ovšem nezasáhly a nikdy ani neměly zasáhnout v podstatě odevzdaný cíl. Rudé gardy pochodovaly městem a podle Ruckulisse- lotyšského důstojníka z Kronštadtu verbovaly pod pohrůžkou smrti námořníky k pochodu na carské sídlo. Jak dále potvrdil, z křižníku Aurora nedošlo k vypálení jediné salvy jako signálu ke zteči paláce. Nebylo totiž komu dávat signál. (Expressen, 17. října 1984)

Vše proběhlo v klidu. Během „bitvy“ o Zimní palác nedošlo k žádnému zranění i podle marxisty Uralova, který se toho zúčastnil. Povstalci v klidu vešli do paláce a nesetkali se s žádným odporem. Potkali pouze několik nečinných obránců.

Na den Posledního soudu Jahve došlo ke zformování elitního Politbyra a Vojenského revolučního výboru. Kromě Bubnova se skládal z Židů nebo polovičních Židů.: Lenin, Bronštejn (Trocký), Zinovjev, Kameněv, Sokolnikov, Sverdlov, Stalin, Dzeržinský, Urický.

Celý tento spektákl proběhl na půdorysu svobodo-zednářského spiknutí, jehož součást tvořila prozatímní vláda. (8) Nevlastní syn Kerenského a zednář 32. stupně Jurij Steklov zaslal během roku 1919 velké množství peněz francouzské lóži Grand Orient pro posílení její role v Paříži, na propagandu a jiné účely. (9)

Podle sovětské propagandy došlo k zatčení všech ministrů prozatímní vlády (kromě Kerenského), přestože řada z nich pak získala nové funkce ve správě komunistického státu. Konkrétně o tom pojednává článek profesora Pervušina „The Russian Freemasons and the Revolution“ v Novoje Russkoje Slovo, New York, 1. srpna 1986) nebo Velká sovětská encyklopedie (svazek 56, Moskva, 1936, str. 301). Bolševici tvrdili, že Kerenský uprchl do Gačina a poté do Pskova. Avšak podle historiků Nesty Websterové a Kurta Kehlena ho nechali Lenin a Trocký „uklidit“ za to, že je uchránil před vězením v červenci 1917 (Boche and Bolshevik, New York, 1923). Vybavili ho falešnými dokumenty, penězi a nechali eskortovat do Brity okupovaného Murmansku.

Tak došlo de facto k předání moci do rukou bolševiků za účasti zahraničních vlivů a peněz. Do značné míry to osvětluje i to, proč českosloveské legie byly odvolány, když žádaly další státy o vyslání nevelkých expedičních jednotek, které by společně stačily na zastavení poněkud nerevoluční revoluce v Rusku. USA, Velká Británie a další na tom zjevně neměly zájem.

Teror

Jeden z velkých cílů bolševiků spočíval v uzurpaci veškerého bohatství ruské říše. To byl důvod, proč Lenin vyhlašoval, že kriminálníci se mají stát spojenci komunismu. (10) Tyto živly vzaly Leninovo heslo „pleňte, co bylo vypleněno!“ vážně. Jakmile došlo k násilnému zabrání celých majetků, bolševici zkonfiskovali tyto kořisti a zabíjeli bandity na místě. Zatím si špičky komunistického hnutí zabraly nejhonosnější sídla. Lenin si vybral sídlo velkoknížete Alexandrova v Gorkém a všichni okolní obyvatelé byli donuceni se odstěhovat kvůli ubytování početných vůdcových ochránců.

Záhy po převzetí moci začali bolševici uplatňovat svůj represivní program, který po letech vyústil v genocidu ruského a ukrajinského národa. Celá buržoazie měla být vymýcena. Pouze svévole rozhodovala o tom, kdo patří k buržoazii. Lenin zastával, že děti mají být svědky vraždění svých rodičů. Četní intelektuálové rychle pochopili pravou podstatu tohoto „komunismu“ a nazývali ho židobolševismem. Došlo jim, že majetek a veškeré bohatství národa přešlo do rukou této samozvané třídy. Pochopitelně perzekuce nositelů těchto postojů na sebe nenechaly dlouho čekat.

New York Times v té době píše: „Zdá se, jako by bolševická revoluce v Rusku byla obrovskou finanční operací, jejímž cílem je převést enormní sumy peněz z ruských bank do evropských a amerických.“ V dubnu 1919 George Pitter-Wilson prohlásil v londýnském Globu: „Cíl bolševismu je získat kompletní moc na nežidovských územích, aby žádné bohatství nezůstalo v rukou ne-Židů.“

„Silný židovský element ve vedení ruských bolševiků a jejich režimu vedl na mnoha místech v Rusku k rozšířenému přesvědčení, že bolševismus bylo převážně židovské hnutí.“, píše ještě v roce 1944 Nordisk Familjebok. Dlouho vytčené cíle komunismu jakožto jednoho z prostředků na ovládnutí světa, deklarované v zednářských lóžích a B´nai B´rith se staly skutečností. Komunistický stát představoval dokonalou formu otrokářství, jehož legitimita se odvozovala od šálivých hesel o zájmech dělnické třídy. Všimněme si, že i po připravených pádech těchto režimů v letech 1989/90 došlo k přesunu dalších bohatství států RVHP do spřízněných západních bank a průmyslových skupin.

23. července 1919 odešla zpráva Scotland Yardu americkému státnímu sekretáři, že disponují dostatkem důkazů, že bolševismus je mezinárodním hnutím kontrolovaným Židy. Israel Shahak v Jewish History, Jewish Religion: The Weight of Three Thousand Years (Londýn, 1994) uvádí: „Příklady radikálních, socialistických a komunistických stran dokazují židovský šovinismus a rasismus, který provází tyto strany kvůli židovským zájmům a objevují se v Izraeli, v rámci diskriminace ne-Židů.“

Lapidárně to bylo vyjádřeno ve francouzských židovských novinách: „Judaismus je otcem marxismu a leninismu.“ A americký Jewish Voice provolává v červenci 1941 (str. 23): „Antikomunismus je antisemitismem!“ To samé zastávala i Anti-Defamation League.

Sionisté v akci

Je třeba rozlišovat mezi Židy jako takovými a sionisty. Židé obecně nemají pochopitelně s těmito akcemi nic společného a většinou ani netuší nic o pozadí těchto světových událostí. Sionismus, který se zúženě interpretuje jako láska k Izraeli, však představuje rozhodně starší předizraelskou agendu, směřující ke světové dominanci, kde vznik Izraele tvoří jen jeden z kroků k ní (např. Jeruzalém má být hlavní světové středisko). Tyto sionistické elity, stojící nejen za komunistickým hnutím, dodnes ovládají banky a média, jak je ostatně známo.

První komunistická vláda se skládala ze 17 členů, z nichž 11 bylo hebrejského původu a dva z poloviny. Prvním předsedou Ústředního výkonného výboru byl svobodozednář Leon Kameněv (Leiba Rosenfeld). Brzo ho vystřídal Jakov Sverdlov (Yankel Aaron Solomon). Dokonce i předsedy jiných stran ještě před „volbami“ bezprostředně po převratu byli Židé. V Petrohradě starostoval Schreider. Kontrolovali také tisk. V čele významných novin Izvestija stanuli Jurij Steklov (Nachamkis), Ziperovič, Goldenberg a další. Časopis Komunist řídil Vilhelm Knorin, Znamju trudu zase Karl Lander, Levin a Davidson. Sionisté si odpočátku uvědomovali klíčové postavené médií a propagandy v ovládání mas, a to platí do současnosti.

Vedoucí roli získali i v milici a represivních orgánech (Mojsej Charitonov). Polský Žid Jakub Hanecky (Fürstenberg) se stal šéfem ruské Národní banky. Georgij Čičerin (Ornacky), syn Meierdorfové, se stal komisařem pro zahraniční věci.

Počátkem roku 1918 se rozvinula v celé společnosti bolševiky řízená centralizace, represe a absolutní kontrola tisku. Vzdělání prošlo reorganizací a spousta studentů byla vyloučena. Vědění znamená nebezpečí pro každý systém a v rudém kabátě se stalo další formou manipulace. Téhož roku patriarcha Tichon prohlásil bolševický režim za inkarnaci Antikrista. Majetek církve byl zkonfiskován a jednotliví kněží prošli neuvěřitelnou represálií. Vykořenit víru zvrácenou naukou i silou tvoří základní cíl sionismu.

I přes falešná jména protagonistů režimu si v prvních letech komunismu běžní Rusové dobře uvědomovali, kdo ovládl jejich zemi. Teprve mnohaletý žalář národa vymýtil jakoukoliv opozici. Je příznačné, že ačkoliv došlo záhy ke zrušení všech konkurečních stran, těm čistě židovským jako Bund nebo Po´alei Zion se nic nestalo. Zatímco destrukce všech 60.000 pravoslavných kostelů probíhala systematicky (z některých se staly veřejné toalety nebo sklady), synagogy zůstaly netknuté.

Victor Marsden, korespondent britských novin Morning Post, v roce 1922 uvádí jména všech 545 činovníků vládní správy. 477 z nich mělo židovský původ. Kolem roku 1920 bylo zaměstnáno na půl milionu Židů na nejrůznějších státních postech- od administrativy po vedoucí podniků. (11)

Roku 1919 M. Kohan v listu Komunist píše: „Bolševická revoluce byla přinesena a spočívala v rukou Židů.“ Historik Lina cituje dokument a výňatek z Jewish Communist Batallion Commander publikovaný v estonských novinách 31. prosince 1919: „Synové Izraele! Okamžik našeho konečného vítězství je blízko. Stojíme na počátku naší světové vlády… Přeměnili jsme Rusko na hospodářské otrokářství a zmocnili se téměř všeho jeho bohatství… Musíme zničit nejlepší a nejtalentovanější osobnosti. Musíme vyprovokovat třídní válku a rozpory mezi slepými rolníky a dělníky a zničit kulturní hodnoty, které křesťané vyznávají… Věrní synové Izraele drží nejvyšší posty a vládnou zotročeným Slovanům.“

Vládnoucí třída se snažila povědomí o těchto plánech a o spojení mezi bolševismem a sionismem vymýtit všemi prostředky. Uzákonili projevy „antisemitismu“ pod hrozbou trestu smrti. V prvních letech jejich vlády docházelo k zabíjení ruských vlastenců jako antisemitů. Přechovávání Protokolů sionských mudrců, později vydávaných za podvrh, vedlo k trestání smrtí na místě. Jen mezi lednem 1920 a dubnem 1922 došlo k popravě 700.000 příslušníků elity ruského národa- profesorů, biskupů, spisovatelů, doktorů… Lina dokládá, že služebníkům pravoslaví byly vypíchávány oči, vyříznuty jazyky anebo byli vařeni zaživa v horké vodě. Biskup z Voroněže byl takto uvařen zaživa a ostatní mnichové z biskupství museli tuto „polívku“ vypít. V této souvislosti zmiňuje jako ideologický základ tohoto barbarismu starozákonní knihy Izaiáše a Deuteronomium, dle kterých Jahve přikazuje Hebrejcům masakrovat a zotročovat gojim. Sionismus však mnohem spíše vyvěrá z Talmudu, jehož text dodnes podléhá přísné cenzuře před okolním světem…

Zničení morálky

Oleg Platonov ve své knize The History of the Russian People in 20. Century píše: „Jeden z prvních symbolů bolševismu byla svastika navržená židovskými úředníky. Mimo jiné se obrácená svastika objevovala na rukávech uniformem Rudé armády a, v roce 1918, na bankovkách o nominální hodnotě pět a deset tisíc rublů.“ K symbolům ještě uvádí: „Na prvních bolševických dokumentech a sovětských vojenských označeních se objevovala Davidova hvězda. To se později změnilo na pěticípou zednářskou hvězdu (Šalamounovu).“

V hlavním městě Lotyšska- Rize, došlo ke vztyčení několika obelisků opatřených zednářskými ornamenty, a také pyramidy, jejíž vrchol tvořilo vševidoucí oko. Tento prastarý iluminátský symbol se vyskytuje na dolarové bankovce a v četných hudebních klipech, jakožto produktu elitami kontrolovaného showbyznysu.

Film představoval vedle médií základnu bolševické propagandy. Proponovanými tvůrci té doby byli například Arnstam, Trauberg, Heifitz, Romm, Donskoj, Raizman… nebo Ejznštejn- autor slavné fabulace „Křižník Potěmkin“ nebo „Října“. Scénář k Potěmkinovi vypracoval židovský publicista Alexej Kapler.

Základní cíl bolševiků spočíval ve zničení morálky a zakořeněných hodnot tamní společnosti. Ihned po převzetí moci vyhlásili sexuální volnost a organizovali nahé pochody (srov. analogii s Francouzskou revolucí). Brzo se tradiční a rodinně orientovaní Rusové stali obětí zničených tradic. Potraty došly legalizace, znásilnění se objevovalo čím dál častěji. Na čtenáři ponechám posouzení, do jaké míry se tato praxe shoduje se soudobým rozleptáváním hodnot v materialismem nasáklé demokracii…

Už v roce 1934, jakmile opatření splnila svůj účel, režim přitáhl otěže: zakázal homosexualitu, potraty a liberalizované manželské zákony opět zpřísnil. Každá žena nad 18 let, která nebyla provdána, se stala majetkem státu. Musely se registrovat u tzv. Úřadu volné lásky. Každá taková žena byla nucena si vybrat muže mezi 19 a 50 rokem věku. Těmito mužskými protějšky se mohly stát pouze členové proletariátu. Děti zplozené z těchto státem kontrolovaných svazků se staly majetkem republiky. (12)

Mnoho národů Sovětského svazu postihla krutá genocida, včetně samotných Rusů nebo Ukrajinců, jejichž oběti se počítaly na miliony. 57% baškirského národa bylo zlikvidováno. Tataři, Arméni a krymští Řekové byli deportováni. Komunisté plánovali založit na Krymu 15. března 1944 židovský stát, nicméně k realizaci nedošlo. (13) Perzekuce národů spočívala v násilné asimilaci všech etnik pod jeden „národ“ a v eliminaci jakéhokoliv povědomí národní příslušnosti. Genocida, deportace a mísení vedle ničení tradičních hodnot měly přinést společnost „ex machina“. Až na genocidu, lze opět nalézt paralelu s dnešními postkřesťanskými národy. Stačí místo deportací dosadit dosud neřízenou imigraci spojenou s multikulturalismem a uzříme realizované plány na zničení národních států…

Sovětská ideologie dále vyhlašovala: „Nepotřebujeme žádné almužny přírody, my si je z přírody vezmeme!“ Masivní destrukce životního prostředí započala jakožto program jeho inženýrského ovládnutí.

Sionistický imperialismus

Lenin tvrdil, že internacionalismus znamená všeobecnou podporu revolučního hnutí ve všech státech světa. Emma Goldmanová a Alexander Berkman dorazili na popud amerických orgánů do Petrohradu v lednu 1920. Vykreslili Sovětský režim jako ráj na Zemi. Později popsali, jak privilegovaní komunisté na shromáždění ve smolenské restauraci dostávali lepší jídlo než ostatní. Nejvyšší třída honosící se dělnickými zájmy disponovala desítkami ustanovených privilegií oproti běžné společnosti.

Někteří američtí Židé získali významné posty v bolševickém státním aparátu:

Minnor se stal politickým komisařem na Komisariátu pro vnitřní záležitosti.

Kisswalter pracoval jako předseda Výboru pro hospodářskou restrukturalizaci.

Kahan byl aktivní v komisi pro zestátnění bank.

Simson koordinoval aktivity Sovětů.

Gubelman byl politickým komisařem v Moskvě.

Michelson získal funkci poradce v Lidové bance.

Další Američané tvořili významné funkcionáře v represivním orgánu Čeka. Mezi nejvýznamnější čekisty v Petrohradu patřili např. Meichman a Meherbey. (14)

Trockého známá Clara Sheridanová napsala 13. prosince 1923 v New York Times: „Komunističtí vůdci jsou Židé a Rusko je jimi zcela ovládáno. Jsou v každém městě, v každém vládním úřadu, i v redakcích novin. Oni řídí Rusko a jsou zodpovědni za vzrůstající antisemitské nálady.“ John Gates (Israel Regentreif) ve své autobiografii The Story of an American Communist poznamenává, že Židé drží absolutně prvořadou roli v ruském a mezinárodním marxistickém hnutí.

Skutečným hybatelem bolševismu však byli židovští nadnárodní bankéři, kteří usilovali mj. o transfer maxima ruského bohatství do svých rukou. Jakobínský teror se opakoval v jiné formě. Tyto skupiny financovaly nástup bolševiků k moci. Opačným směrem pak směřovalo 600 miliónů rublů ve zlatě, které skončily dle historika Garyho Allena ve Spojených státech.

New York Times 23. srpna 1921 uvádí, že banka Kuhn,Loeb&Co. získala z bolševických krádeží 202.290.000 dolarů. Za hranice Ruska putovalo také 475 mil. rublů zkonfiskovaných carevně podle Dmitrije Volkogonova. (15)

Svobodozednář Jurij Lomonosov byl pravou rukou ministra komunikací prozatímní vlády. Mezi lety 1918 a 1919 žil v USA. Když se vrátil do Ruska, získal významný post v novém režimu. Lomonosov pomáhal Jacobu Schiffovi převést carské zlato do Kuhn,Loeb&Co. a židovskému bankéři Olofu Aschbergovi ve Švédsku do Nya Banken. Není třeba ani dodávat, že ruské národy té doby žily v chaosu a bídě.

Zajímavá paralela spojitosti komunistů se západním světem se objevila ve Švédsku. Na pohřbu zavražděného premiéra Olofa Palmeho v roce 1986 byla zazpívána sovětská píseň o vojákovi Rudé armády, který drží svou zbraň pevně v sevřené pěsti…

Tak došlo za pomoci zemí jako USA, Německo, Velká Británie a dalších k instalaci sovětského režimu založeného na teroru, krádežích, rozvratu a lžích.

Poznámky

1. Nesta Websterová, Kurt Kerlen: „Boche and Bolshevik“, New York, 1923, str. 33- 34
2. Zeman: „Germany and the Revolution in Russia“ + Dokumenty německého ministerstva      zahraničí, Londýn, 1958
3. Zeman: „Germany and the Revolution in Russia“ + Dokumenty německého ministerstva      zahraničí, Londýn, 1958
4. John Shelton Curtiss: „The Russian Revolution of 1917“, New York, 1957
5. Antony C. Sutton: „Wall Street and the Bolshevik Revolution“, Morley, 1981
6. Heller a Nekrich: „Utopia in Power“, Londýn, 1986
7. Sergej Melgunov: „How the Bolsheviks Seized Power“, Paříž, 1953
8. Vladimír Nabokov: „The Provisional Government and the Bolshevik Coup“, Londýn, 1988
9. Oleg Platonov: „The Russia´s Crown of Thorns: The History of the Russian People in the Twentieth Century“, Moskva, 1997
10. Louis Fischer: „The Life of Lenin“, Londýn, 1970
11. „The Book of Russian Judaism“, str. 137, New York, 1968
12. Michail a August Stern: „Iron Curtain for Love“, Stockholm, 1982
13. Ogoňok č. 5, str. 22, 1990
14. Maurice Pinay: „The Secret Driving Force of Communism“, str. 45
15. Dagens Nyheter, 31. srpen 1992