Světu je z Izraele a jeho šílenosti zle

Ony tři matky jely až do Ženevy. Jedna z nich jela do zahraničí poprvé v životě, aby zašla do Rady OSN pro lidská práva. Ale svět, a Rada, se točil dál. Je to ironie osudu: Asi před dvěma lety Izrael oficiálně zrušil spolupráci s touto Radou; spolu s Maršálovými ostrovy, Palau a USA se postavil proti samotnému zřízení Rady. Ale nyní ve svém zármutku, a zármutku matek, se obrátil na Radu, která je skutečně k Izraeli nepřátelská a tráví na něm více času, než na jakékoliv jiné zemi. Náhle Izrael svět potřebuje. Potřebuje dokonce OSN, která náhle není zbytečnou institucí, jak kdysi razil premiér David Ben Gurion.

Je třeba značné drzosti k požadování, aby se svět zajímal o osud tří unesených Izraelců, a neskutečného chucpe k tomu být rozčarován faktem, že mlčí. Připusťme, že Izrael se pokusil pohnout nebesy a Zemí a jeho velvyslanec/propagandista v OSN přednesl pohnutý projev ve snaze posbírat dalších pár diplomatických bodů proti Hamasu. Ale jakmile již věnoval svoji pozornost, onen bizarní svět se více zajímal o kampaň kolektivního trestání tisíců obyvatel Západního břehu po tomto únosu.

Tak se věci mají se světem, který je zcela proti nám: více se zajímá o půl století starou okupaci; je více rozčilený kvůli osudu tří milionů Palestinců, než kvůli osudu tří Izraelců. Svět nemá nedostatek obětí únosů, ale žádné z nich se nikdy nedostalo pozornosti, které se dostalo unesenému vojínu Giladu Shalitovi. Se třemi nedávnými oběťmi únosu však již nemá Izrael šanci. Během posledních dvou týdnů, které jsem strávil ve Švédsku, jsem nenarazil v médiích na jedinou zmínku o únosu. Ani jednu.

Tak vypadá shnilé ovoce. Svět nemá důvod se zajímat o osud Naftali Fraenklea, Eyala Yifraha a Gilada Shaara více, než o osud jejich stejně starého kolegy Mohammeda Dudina, 15-letého chlapce, který byl zabit ostrou střelbou izraelských vojáků v pátek v Dura.

Nemá důvod být nějak obzvláště pohnutý strašícími slovy Rachel Fraenkel, která sdělila, že její Naftali je hodný hoch, který rád hraje na kytaru a hraje fotbal, když Mohammed byl také hodný hoch, který pomáhal svému otci stavět jejich dům během školních prázdnin a prodával sladkosti, aby pomohl uživit svoji rodinu. Rachel chce obejmout Naftaliho? Jihad, Mohammedův truchlící otec, také chce obejmout svého syna. Ale jakousi čirou náhodou ho nikdo do Ženevy nevzal. Zůstal sám, se svým zármutkem, v bídném domě, jehož výstavba ještě nebyla dokončena, a možná nikdy nebude.

Svět je čurbes, jak se říká. V Iráku, Nigérii, Sýrii a dokonce i na Ukrajině je situace mnohem strašnější. Avšak nedostatek zájmu o unesené Izraelce nepramení jen z tohoto. Je nemožné požadovat sympatie od světa, když Izrael ignoruje rozhodnutí světa; je nemožné požadovat akci, když Izrael pokračuje v okupaci; je nemožné požadovat solidaritu s osudem izraelských obětí, když tentýž bědující Izrael nadále běžně a rutině vraždí, zraňuje a zatýká nevinné.

Nyní Izrael zjišťuje, že již není středem pozornosti, jak tomu vždy bylo dříve, a že osud jeho obětí únosu již nezastaví běh světa, dokonce ani ve Spojených státech ne. Svět má Izraele a jeho šíleností plné zuby. Bohužel svět ztratil zájem o to, co se tu děje. Když byl Izrael spravedlivější zemí, svět se s jeho oběťmi identifikoval. Pokračoval v tom dokonce i poté, co se Izrael stal méně spravedlivým. Ale nyní, když neustálé odmítání ze strany Izraele dosahuje nových výšin a jeho útlak Palestinců se vrací do stavu z těch nejhorších období, svět začal být tím vším unaven. Dokonce i unesené nigerijské dívky ho zajímají více.

Poznámka editora

Dovedete si představit, že by ten článek uveřejnil Babišův iDěs nebo kterékoliv jiné české mainstramové noviny? Tohle mohlo vyjít jen v Izraeli. My sami jsme papežštější než papež.