Tajné setkání 11. června 1965 o evropské měnové unii

Ve významném článku z 19. září 2000 novinář britského Daily Telegraph Ambrose Evans-Pritchard ukázal, že americké úřady podporovaly proces evropského projektu, ale rovněž iniciovaly, během 60. let, měnovou unii (1).

Tento článek, spoléhající se na archivy amerického ministerstva zahraničí pro 50. a 60. léta, zveřejněné v létě 2000, byl francouzskými médii a stranickou mašinérií zcela ignorován, ačkoliv byl svými dopady senzační.

Nicméně tento podivně ojedinělý článek veřejnost upoutal podrobnou a seriozní analýzou problematiky (2).

Kdo byl na setkání?

Jedná se o shrnutí diskuse („Memoranda rozhovorů“) setkání konaného 11. června 1965 na ministerstvu zahraničí ve Washingtonu DC, kterého se zúčastnilo 6 lidí (3).

a) Na jedné straně Francouz Robert Marjolin, tehdejší vice-prezident Evropského hospodářského společenství.

Roberta Marjolina, narozeného v r. 1911 v prosté rodině, si na univerzitě ve zkouškovém období všiml filosof Celestin Bougle, zakladatel Střediska sociální dokumentace a zástupce Rockefellerovy nadace ve Francii. Za pomoci Charlese Rista (zakladatele IRES – Institutu sociálně-ekonomického výzkumu – také financovaného Rockefellerovou nadací) se Celestin Bougle rozhodl poslat mladého Marjolina na další školení do zahraničí: v červenci 1931 do Londýna a pak do USA (ozdoby Rockefellerovo vzdělávání), na Yale, kde prožil v období 1932-33 skvělý rok.

Po návratu do Francie se Marjolin zapojil do levice, pak, v 25 letech, byl představitelem Lidové fronty Leona Bluma, kdy se mezitím vydával za „částečného socialistu a částečného liberála“. Stal se velmi „pro-evropský“ a jako přítel Raymonda Arona (4) se Robert Marjolin přidává v r. 1940 v Londýně k Jeanu Monnetovi, po jehož boku zůstane. Následuje Monneta v r. 1943 do Washingtonu, kde Monnet pilně slouží americkým zájmům v severní Africe a pak organizuje po osvobození dodávky do Francie. Marjolin doprovází Monneta v r. 1946 do Paříže, když je Monnet jmenován generálním komisařem Plánovací rady; Marjolin se stává náměstkem komisaře.

V r. 1947 byl Robert Marjolin jmenován francouzským vyjednavačem na Pařížské konferenci, prezidentem pracovní skupiny pro Marshallův plán. Od r. 1948 do r. 1955 zastával funkci generálního tajemníka Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci, kde měl údajně distribuovat Marshallův plán, ale zároveň byl pověřen zaváděním liberalizačních opatření, kterými byl Marshallův plán podmíněn. V letech 1958 až 1967 byl vice-prezidentem Evropské komise Waltera Hallsteina, zodpovědný za „ekonomiku a finance“.

V r. 1962, spolu s Robertem Triffinem, americkým ekonomem belgického původů a členem vlivné CFR (5), financované převážně Rockefellerovou nadací, a ekonomickým poradcem Akčního výboru pro Spojené státy evropské Jeanem Monnetem vymyslel Robert Marjolin akční program pro druhou fázi Evropského hospodářského společenství. Vyhovující přáním Waltera Hallsteina tento program navrhoval předělání Římské smlouvy více federalistickým směrem, což otevřelo dveře pro realizaci ekonomické a měnové unie. Přirozeně, že Robert Marjolin nenáviděl Charlese de Gaulla, který tento cit opětoval.

Robert Marjolin skončil svoji kariéru v představenstvu nadnárodní firmy Royal Dutch Shell (6). V r. 1984 byl zvolen za člena Akademie věd pro morálku v politice, kde usedl do křesla Edmonda Giscarda d’Estaing, otce prezidenta Valery Giscard d’Estaign, který sám byl horlivým propagátorem společné evropské měny.

b) Na druhé straně pět Američanů:

1) Thomas Clifton Mann, náměstek ministra zahraničí pro ekonomické záležitosti.

Thomas Clifton Mann (1912-1999) nastoupil na ministerstvo zahraničí v r. 1942 a rychle stoupal nahoru a stal se hlavním poradcem vlády. Především měl výrazný vliv na americký postoj k řadě latinsko-amerických zemí. Poté, co se stal prezidentem Lyndon B. Johnson, 22. listopadu 1963, byl Mann, vedle Johnsona, považován za de facto americkou autoritu na latinskou Ameriku. V březnu 1964 přišel s cynickou strategií („Mannovou doktrínou“), rozcházející se s „pokrokovou aliancí“ započatou Kennedym. Mann radil podporovat pro-americké diktatury, aby se usnadnily změny režimu v zemích nepřátelských Washingtonu a prosadily ekonomické zájmy amerického byznysu. Jak však demonstroval na tomto setkání z 11. června 1965, zabýval se Mann také evropskou otázkou. Lze si bez problémů představit, že mentalita cynismu a „rovnováhy moci“, která řídila jeho činy v latinské Americe, byla také tahounem jeho přístupu ke státům EHS. Následující rok odešel z ministerstva zahraničí a v r. 1966 se stal mluvčím asociace automobilových výrobců.

2) John Robert Schaetzel, náměstek ministra zahraničí.

John Robert Schaetzel (1917-2003) (absolvent Pomonské univerzity (1939)), studoval na Mexické univerzitě (1940) a na Harvardu (1940-1942). Vstoupil do veřejných služeb v Rozpočtovém úřadu (1942-1945), nastoupil na ministerstvo zahraničí, pak strávil rok na Národní válečné akademii (1954-1955) výzkumem atomové energie. Po svém návratu na ministerstvo zahraničí byl zapojen do politiky atomové energie, později se stal náměstkem ministra zahraničí.

Patnáct měsíců po tomto setkání z 11. června 1965, a nedlouho po „krizi prázdného křesla“, byl jmenován americkým velvyslancem v Evropském společenství (16. září 1966), kde zůstal až do r. 1972.

Po odchodu do penze pokračoval Schaetzel v podpoře řady organizací posilujících vazbu mezi USA a Evropou, a stal se prezidentem Americké rady pro studia Jeana Monneta.

3) Deane Roesch Hinton, Úřad pro evropské záležitosti, sekce pro atlantické politicko-ekonomické záležitosti (EUR/RPE) ministerstva zahraničí.

Deane Roesch Hinton (nar. v r. 1923) byl kariérním diplomatem. Je absolventem Chicagské univerzity, v r. 1943, a během druhé světové války sloužil jako podporučík, v letech 1951-1952 navštěvoval kurzy na Harvardu a v letech 1961-1962 Národní válečnou akademii. Jako diplomat byl vyslán do Keni (1950-1952) a do Francie (1954-1955), než působil v Úřadu pro atlantické politicko-ekonomické záležitosti ministerstva zahraničí v 60. letech. Pak byl vyslán do Chile (1969-1973) a v r. 1974 jmenován velvyslancem v Zaire, ale byl prezidentem Mobutu 18. června 1975 prohlášen za nežádoucí osobu.

Pak byl učiněn velvyslancem v Evropské unii v Bruseli, od r. 1976 do r. 1979, následně pak velvyslancem v El Salvadoru, Pákistánu, Kostarice a v Panamě. Je členem CFR.

4) Andrew Fisher Ensor, Úřad pro ekonomické záležitosti, Úřad pro paliva a energii, ministerstvo zahraničí (OR/FSE).

Andrew Fisher Ensor (1918-2008), rodilý Brit, se stal naturalizovaným Američanem v r. 1957, po sňatku s americkou občankou. Nastoupil na ministerstvo zahraničí, kde se stal – za vlády Kennedyho a Johnsona – specialistou na ropný průmysl, zejména pro Střední východ.

Jeho přítomnost na setkání 11. června 1965 je poněkud záhadná, vzhledem k tomu, že dostupné podrobnosti se o jeho poli aktivit nezmiňují. To je známkou toho, že zápis ze setkání je pouhou syntézou, přefiltrovanými vzpomínkami asistentů, neodrážející rozsah probíraných záležitostí, ani přesný obsah diskuse.

5) Stephen C. Schott, tajemník.

Byl to tajemník, pověřený záznamem a pak napsáním memoranda, které je předmětem současného článku.

Absolvent Harvardu a Fordhamu, mluvící plynně francouzsky, německy, španělsky a holandsky, pracoval pro náměstka ministra zahraničí za tří po sobě jdoucích prezidentů. Pak pracoval 18 let ve Světové bance, než opustil veřejné služby a v r. 1987 nastoupil v soukromém sektoru.

Analýza memoranda

Při čtení původního memoranda z 11. června 1965 jsou na první pohled patrné dva nepopiratelné fakty:

*Zaprvé

a) Dokument obdržený Ambrosem Evans-Pritchardem a základ výše uvedeného článku je autentický. Není to podvrh, navzdory tomu, co tvrdí někteří pomlouvači.

b) Původní memorandum, odtajněné, musí být syntézou.

*Zadruhé

Velmi důležitý je fakt, že dostupnost dokumentu byla usnadněna statutem „odtajněno“. Nebyl již chráněn jako „vojenské tajemství“.

Tento statut naznačuje, že memorandum nemohlo volně obíhat až do svého odtajnění (ke kterému došlo v létě 2000), nicméně mohlo obíhat v rámci ministerstva zahraničí a mohla ho číst řada představitelů.

Tato záležitost není bez následků. Protože úpravce tohoto memoranda z 11. června 1965 (jmenovitě Stephen C. Schott) předem nevěděl, do čích rukou by se mělo dostat, a věděl rovněž, že bude zpřístupněno veřejnosti po 30 letech, nutně ho napsal v syntetickém a opatrném stylu, s hojnými náznaky a eufemismy – v reprezentativním byrokratickém jazyce.

Toto tvrzení je potvrzeno zajímavým detailem. Na první stránce vlevo nahoře je jméno autora memoranda „SCSchott“ (nahoře zeleně orámované) a pod ním je komentář „schváleno v M 6/17/65“ (ohraničeno červeně) (7). Zkratka „M“ značí kancelář náměstka ministra zahraničí pro politické záležitosti.

Tento komentář naznačuje, že memorandum bylo schváleno před svým rozesláním 17. června 1965 (6 dní po setkání) autoritou na ministerstvu zahraničí, jinou, než byl ten, kdo zorganizoval samotné setkání (politické záležitosti a ekonomické záležitosti jsou dva samostatné útvary). Tato forma kontroly před rozesláním má zajistit, že memorandum nebude obsahovat citlivé podrobnosti týkající se vojenských tajemství.

Takže s tímto memorandem nebylo zacházeno jako s tajnými vojenskými dokumenty, ke kterým má přístup jen malý počet lidí, po zvláštní prověrce. Stojí za zmínku, že tajné vojenské dokumenty ministerstva zahraničí z 50. a 60. let v r. 2000 zveřejněny nebyly. Transparentnost amerických institucí má své meze…

Brzy po obdržení dokumentu jsme jej samozřejmě porovnali s krátkou pasáží zmíněnou Evans-Pritchardem v jeho článku v Daily Telegraph ze září 2000. Je užitečné zde tuto pasáž uvést: „Memorandum z evropské sekce, datované 11. červnem 1965, radí vice-prezidentovi Evropského hospodářského společenství Robertu Marjolinovi, aby prosazoval měnovou unii pokoutně. Doporučuje zatajovat debatu až do okamžiku, kdy se „přijetí takových návrhů stane prakticky nevyhnutelné“.

Srovnání mezi memorandem (dlouhém 4 stránky) a krátkým shrnutím, učiněným Evans-Pritchardem, má dva hlavní dopady:

1) Ačkoliv originál osekal, tento britský novinář, několika slovy, dobře zachytil ducha a obsah setkání z 11. června 1965.

Memorandum bylo bezpochyby napsáno s opatrností a jeho tón je o trochu méně jednoznačný, než jak dovozuje Evans-Pritchard, když píše “doporučuje zatajovat debatu“ o měnové unii.

Britský novinář použil vlastně zkratku. Když se budeme držet přesného textu memoranda, byl to jako první Francouz Robert Marjolin, který, na dotaz svých amerických protějšků ohledně pokroku u měnové unie, vyjádřil své „obavy“, vzhledem k „odporu“ k „měnovým návrhům“. Pak uvedl, že „nejlepší by bylo počkat na okamžik, kdy se přijetí takových návrhů stane prakticky nevyhnutelným“, poté, co budou realizovány další fáze společného programu, zejména společná zemědělská politika.

Memorandum však specifikuje, že John Robert Schaetzel, náměstek ministra zahraničí pro ekonomické záležitosti, s tímto záměrem okamžitě souhlasil, kdy si blahopřáli, že „měnová unie vznikne jako důsledek hybného impulzu v Římské smlouvě. Proto, v souladu s politikou autorů Římské smlouvy, by měla být taková rozhodnutí odložena až do doby, kdy se stanou nevyhnutelnými“.

Takže Evans-Pritchard přeháněl jen mírně, když napsal, že memorandum ministerstva zahraničí „doporučuje zatajovat debatu až do okamžiku, kdy se přijetí takových návrhů (týkajících se měnové unie) stane prakticky nevyhnutelným“. Samozřejmě, že se mohl přesně držet textu memoranda, že „nejlepší bude počkat na okamžik, kdy se přijetí takových návrhů (týkajících se měnové unie) stane prakticky nevyhnutelným“.

Nicméně tón zůstává a základní myšlenky odhalené Evans-Pritchardem v jeho článku dokonale odpovídají skutečnosti. Faktem je, že představitelé ministerstva zahraničí a vice-prezident EHS se 11. června 1965 shodli na prosazování měnové unie v Evropě, ale rovněž se shodli, že takovéto měnové návrhy nezveřejní, aby to nevedlo k „odporu“, a opět se shodli při odhadu, že je moudřejší nechat událostem volný průběh a vnutit (nevyřčeno: evropské populaci) tuto měnovou unii jako „nevyhnutelnou/neuniknutelnou“.

2) Britský novinář se nezabývá skandální obojakostí Francouze Roberta Marjolina, který se zřejmě rozhodl usmířit si své americké protějšky, místo aby zastupoval členské státy EHS.

Pokud Evans-Pritchard ve věci mlčení, které účastníci ohledně pokroku u agendy měnové unie připustili, trochu přeháněl, opomněl zdůraznit vnitřně skandální charakter tohoto setkání a postoje Francouze Marjolina.

Je pravda, že se Evans-Pritchard musí v počtu slov, omezeném konvencemi novinového článku, omezovat a že předtím v článku zdůraznil, že „vůdci evropského hnutí – Retinger, vizionář Robert Schuman a bývalý belgický premiér Paul-Henri Spaak – byli najatýma rukama svých amerických chlebodárců“. Bezpochyby totéž neuvedl ve vztahu k Robertu Marjolinovi. Ostuda. Protože z původního dokumentu se vynořují dva fakty, zhoubné pro evropskou věc:

a) Záměrné poddanství vice-prezidenta EHS

Robert Marjolin, vice-prezident EHS, se jeví být osamoceným, doslova bombardován otázkami od nejméně pěti zástupců ministerstva zahraničí. Nejen, že akceptuje toto evidentní přečíslení, ale akceptuje také to, že je dotazován – a odpovídá! – na řadu problematik nejvyššího strategického významu.

Názor sdělený tímto memorandem je patřičně popsán jako záměrné poddanství: Marjolin je vystaven výslechu ne-evropským státem a otrocky poskytuje informace o pokroku u agendy evropských států a odhaluje potřebné podrobnosti. Vice-prezident EHS se pokorně plazí po kolenou jako sluha zodpovídající se svým pánům.

b) Velezrada vice-prezidenta EHS spáchaná na 6 členských státech EHS

Když si člověk toto memorandum přečte pečlivě, dostane se mu do povědomí fakt, že Francouz Marjolin se těmto americkým vyjednavačům svěřuje se svým přáním obejít vůli evropských států a Evropanů a vnutit jim pokradmu měnovou unii, něco, co v té fázi nebylo opozici známo.

Toto pletichářské jednání vice-prezidenta EHS je velezradou 6 členských států EHS a především, neboť je Francouz, je to vlastizrada Francie. Jak jinak popsat jeho důvěrná sdělení, kdy neměl žádný mandát, který by mu dovoloval vyzrazovat věci týkající se tohoto typu problematiky představitelům cizí vlády?

Především byl Francouz Marjolin na tom nejlepším místě, aby věděl, že Charles de Gaulle byl tehdy silně proti EHS vedenému německým právníkem Walterem Hallsteinem, který byl ve 30. letech a až do r. 1944 přátelský vůči nacistickým úřadům. Mimo toho zakladatel svobodné Francie – necelé tři týdny po tomto setkání ve Washingtonu – vyvolal proslulou „krizi prázdného křesla“, která trvala od 30. června 1965 do 30. ledna 1966.

Zradu Marjolina lze poměřovat i další pasáží memoranda: kde odsuzuje poskytnutí celních výhod (legitimizovaných Římskou smlouvou, která je pilířem EHS – jehož je vice-prezidentem!) na základě požadavku některých členských států a ve prospěch jistých rozvojových zemí, především bývalých afrických kolonií a zemí Maghrebu.

Přání Marjolina potěšit své americké páníčky ho vedlo k prohlášení, že „si nemyslí, že takové dohody jsou příliš žádoucí“, a litoval, že „způsobí problémy pro USA ve vztahu k latinské Americe“, ale ujistil Washington, že „jsou časově omezené a vyprší v r. 1970“.

Lze si představit horlivějšího vládního představitele chovajícího se tak otrocky ve vztahu k cizím zájmům? A člověk jen žasne, když se podívá na osoby a institucionální stoupence, kteří řídili jeho kariéru, kde v neposlední řadě hrály roli Rockefellerova nadace a Jean Monnet.

Co si v červnu 1965 prezident Charles de Gaulle myslel o Robertu Marjolinovi a některých dalších lidech z projektů Evropské komise?

„Pokud jde o tuto Komisi, zaslouží si zmizet. Nechci již žádné další Hallsteiny. Nechci žádné další Marjoliny. Nechci s nimi mít nic společného. … Již nechci, aby francouzská vláda musela s těmito týpky dělat obchody. … Problémem je tato mafie nadnárodních subjektů, ať již komisařů, poslanců nebo byrokratů. Ti všichni jsou nepřátelé. Byli tam dosazeni našimi nepřáteli.“ – C’etatit de Gaulle, Alain Peyrefitte, Fayard, Editions de Fallois, Tome II, str. 190-291.

Co by si de Gaulle myslel o těchto projektech měnové unie, které Robert Marjolin probíral se svými protějšky?

Lze si představit, že by muž 18. června (1940) dal mandát Robertu Marjolinovi k prosazování takového projektu ve spolupráci s USA? Zemí, kterou oprávněně odsoudil jako dominantní sílu stojící za „evropskou konstrukcí“ na své tiskové konferenci 15. května 1962, kdy popsal tento subjekt jako „federalistický“, který „nemůže být evropský“.

Odpověď si není těžké představit, protože sám de Gaulle do očí Alainu Peyrefittovi řekl, co si myslí o Robertu Marjolinovi a jeho bratrstvu. Jeden příznačný detail: Marjolin se svěřil se svým tajemstvím svému knězi v neděli ráno, 12. června 1965, jen pár hodin po setkání ve Washingtonu večer předtím, o kterém hlava francouzského státu pravděpodobně vůbec nevěděla.

Vraťme se a podívejme se na předešlý citát ohledně jeho důsledků.

Charles de Gaulle: „Hallstein vymyslel obřad s pověřovacími listinami pro představitele států v Bruseli. Sám se považuje za prezidenta nadnárodní vlády. Dokonce ani svoji agendu okopírovat federální strukturu západního Německa na evropské úrovni neskrývá. Z komise by se stala federální vláda. Evropský parlament by byl ekvivalentem Bundestagu. Rada ministrů by se stala Bundesratem, stručně senátem! To je směšné. Ale neobelhávejme se: součástí je institucionální posun, který skončí převzetím, pokud to nezarazíme. A jen my máme moc to udělat. … Co se týká Komise, ta ho nedostane do nebe. Dostane se mi satisfakce. Hallstein, Marjolin a Mansholt (Holanďan, evropský komisař pro zemědělství), ti jsou vyřízení. Já jejich mandáty neobnovím.“

O patnáct dní později, během dalšího setkání z očí do očí s Peyrefittem, po setkání Rady ministrů 1. července 1965, zakladatel svobodné Francie a Páté republiky vybuchuje vzteky kvůli Evropské komisi, a především kvůli Wallterovi Hallsteinovi a Robetu Marjolinovi.

„Pokud jde o tuto Komisi, zaslouží si zmizet. Nechci již žádné další Hallsteiny. Nechci žádné další Marjoliny. Nechci již žádné další Mansholty. Nechci s nimi mít nic společného. … Je nezbytné se jich všech zbavit. V každém případě již nechci, aby francouzská vláda musela s těmito týpky dělat obchody. Jsou nadobro vyřízení. … Problémem je tato mafie nadnárodních subjektů, ať již komisařů, poslanců nebo byrokratů. Ti všichni jsou nepřátelé. Byli tam dosazeni našimi nepřáteli. Socialističtí kámoši, s pár MRP rukojmími, přátelé Felixe Gaillarda (radikála, premiéra v letech 1957-1958) a Maurice Faure (stálého ministra a zarytého eurohujera). Ti věnovali svůj život snaze vytvořit stát duchem Francii nepřátelský.“

Nejdůležitějším poučením plynoucím z originálního memoranda ministerstva zahraničí z 11. června 1965 je totální politická oddanost – dokonce spoluvina – vice-prezidenta EHS americkým představitelům. Robert Marjolin se dopoušží přesně toho, co bylo vždy označováno za „přátelství k cizí mocnosti“ a akt velezrady, ve vztahu k 6 členským státům EHS, v jejichž zájmu měl jednat, a obzvláště ve vztahu k Francii.

Nakonec, je toto memorandum, se svým statutem částečné důvěrnosti, jen jedinou viditelnou částí ledovce? Tajné dokumenty, napsané ve stylu ještě přímějším a s cynismem zcela jistě ještě větším, jsou stále tajné.

Poznámky:

[1] « Euro-federalists financed by US spy chiefs », by Ambrose Evans-Pritchard, Daily Telegraph, 19 September 2000.

[2] « Histoire secrète de l’Union européenne », par Thierry Meyssan, Réseau Voltaire, 28 juin 2004.

[3] « Développements dans le marché commun », Réseau Voltaire, 11 juin 1965.

[4] “Raymond Aron, the Atlantist prosecutor.”, by Denis Boneau, Voltaire Network, 21 October 2004.

[5] « Comment le Conseil des relations étrangères détermine la diplomatie US », Réseau Voltaire, 25 juin 2004.

[6] « Shell, un pétrolier apatride », par Arthur Lepic, Réseau Voltaire, 18 mars 2004.

[7] The reader will find a facsimile of the original memorandum: “Developments in the Common Market”, Voltaire Network, 11 June 1965.