Laurent Fabius a spravedlnost

Ve čtvrtek večer v Radě bezpečnosti, na iniciativu francouzského ministra zahraničí Laurenta Fabiuse, předložila Francie návrh rezoluce odkazující Sýrii k Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC) za zločiny spáchané v Sýrii. Fabius vysvětlil svůj krok, podporovaný 64 spojeneckými zeměmi, v otevřeném článku zveřejněném v Le Monde (1). Zdůrazňuje, že jím navrhovaná rezoluce není namířená proti vládě, ale „pokrývá všechny zločiny spáchané v Sýrii, ať je pachatelem kdokoliv“.

Pak bychom ho měli podpořit všichni. Avšak Rusko a Čína jsou silně proti, dokonce až do té míry, že použily své veto v této záležitosti již počtvrté. Je to proto, že tyto dva státy, které nejsou členy ICC, vědí, že záruky Laurenta Fabiuse jsou čistou propagandou? ICC produkuje spravedlnost vítězů, která slouží zájmům imperialismu.

Jednosměrná spravedlnost

Od svého zřízení v r. 2002 tento soud – jehož kompetence je univerzální – zahájil dvacet případů, ale rozsudky vynesl pouze nad státními příslušníky osmi afrických zemí (Ugandy, Demokratické republiky Kongo, Středoafrické republiky, Súdánu, Keni, Libye, Pobřeží slonoviny). A v těchto osmi případech odsoudil soud pouze oponenty západních mocností. Proto je jasné, že tento subjekt nevykonává spravedlnost, ale používá ji jako nástroj.

To je důvod, proč v říjnu 2013 se na summitu Africké unie rozhodlo nedodržovat své závazky vůči ICC, když pronásleduje úřadující hlavy států.

Libyjská zkušenost

Co se mne týká, jsou mé zkušenosti s tímto soudem omezené na případ Libye. Na žádost Rady bezpečnosti prokurátor rozhodl stíhat Muammara Kaddáfího, jeho syna Saif al-Islam a jeho bratra Abdulla Senussi, a obvinil je ze zmasakrování desítek tisíc odpůrců v Benghází a jinde. Za značných nákladů prokurátor prohlásil, že má důkazy. Ve skutečnosti svá obvinění zakládal na hodnoceních západního tisku. Nicméně kdokoliv s dobrou vírou v Libyi mohl vidět, že údajné zločiny nikdy neexistovaly. Takže jsem dlouho prohledával předměstí Tripolisu ve snaze najít ruiny způsobené bombardováním, které bylo silně odsouzeno Radou OSN pro lidská práva a bylo použito jako ospravedlnění mandátu poskytnutého NATO Radou bezpečnosti.

Pak prokurátor přišel s obviněním, že Muammar Kaddáfí rozdával svým vojákům viagru, aby mohli znásilňovat ženy jeho odpůrců. Prokurátor uvedl údaje o množství těchto pilulek, aniž by ho trápil fakt, že přesahovalo globální produkci viagry. Pak, za nepřítomnosti identifikovaných obětí, bylo od tohoto obvinění z masového znásilňování upuštěno (2).

Nejabsurdnější část přišla, když NATO obsadilo Tripolis. Prokurátor mezinárodnímu tisku potvrdil, 21. srpna, že Saif al-Islam Kaddáfí byl zatčen a že je organizován jeho převoz do Haagu. Ale když jsem poslouchal jeho prohlášení v televizi, byl Saif al-Islam Kaddáfí v pokoji hotelu Rixos, vedle mého. Prokurátor si tuto báchorku vymyslel, aby demoralizoval Libyjce a pomohl NATO tuto zemí dobýt. Nakonec byl Saif al-Islam zatčen, o tři měsíce později, 19. listopadu.

Jak můžeme brát tento soud vážně, když se jeho prokurátoři rozhodují výhradně na základě hodnocení západního tisku, nezdráhají se vymýšlet obvinění, aby ovlivnili veřejné mínění, nebo lžou, aby ovlivnili výsledek invaze?

Geneze ICC

Mezinárodní trestní soud má svoji genezi v článku 227 Versailleské smlouvy (1919), která měla vytvořit mezinárodní tribunál pro souzení německého císaře Wilhelma II, a v Londýnské dohodě (1945), která zřídila Norimberský soud k souzení nacistických vůdců. V té době byl německý kancléř Ludwig Erhard jedním z mála politiků, kteří Norimberský soud kritizovali. Tvrdil, že odsouzení poražených, všech Němců, vítězi nemá žádnou důvěryhodnost. Obhajoval to, aby byli nacisté souzeni soudci neutrálních zemí (Švýcarska a Švédska), což by zcela jistě silně verdikty změnilo, a některými německými soudci.

Casamayor, francouzský právník, to odsoudil jako spravedlnost vítězů: nacistické zločiny mohly být potrestány, ale ne zločiny spojenců. „Od této chvíle existují dva typy mezinárodního práva, jedno pro Němce, a druhé pro zbytek světa,“ napsal. „Pokud nerozlišující bombardování Londýna a použití zbraní odplaty, jako raket V1 a V2, nebylo do obvinění začleněno, bylo to bezpochyby proto, aby se vyhnuli začlenění nerozlišujících bombardování civilistů RAF, vrcholem kterých bylo bombardování Drážďan fosforovými bombami.

V případě zločinů spáchaných v oblasti Velkých jezer byly některé zcela jistě spáchány africkými vůdci, ale většina z těchto zločinů byla podporována západními mocnostmi: Británií, Izraelem, Spojenými státy nebo Francií.

V případě Libye Muammar Kaddáfí zcela určitě používal během své 42 leté vlády politické vraždy, včetně zavraždění Imama Moussa Sadra, ale nikdy nespáchal zločiny, za které ho chtěl stíhat soud. Ty byly čistými výmysly západní propagandy, aby se ospravedlnilo dobývání Libye. Všichni to také mohou vidět, kdy dva roky po jeho zlynčování západními agenty nikdo tyto imaginární zločiny nezmiňuje.

Případ Laurenta Fabiuse

V r. 1999 byl Laurent Fabius souzen soudem Francouzské republiky za zabití. Byl obviněn, když byl premiérem, že upřednostňoval průmyslové zájmy farmaceutické společnosti tím, že zpožďoval stahování krve kontaminované HIV z trhu. U soudního řízení, které vyhrál, přetrvávají pochybnosti (3). Fabius připustil, že je zodpovědný za politický omyl, ale že není vinen trestným činem. Tedy připustil, že jako premiér nedělal svoji práci a umožnil svým poradcům činit špatná rozhodnutí. V minulosti by toto přiznání vedlo k jeho definitivnímu odchodu z politického života, ale mělo to být jinak. Vzhledem k tomu, že nebyl vinen, ale jen nezodpovědný, byl zvolen prezidentem Národního shromáždění a zůstal jím i po svém soudu (1988-1992), ačkoliv soudci byli členy parlamentu (4). V této funkci působil opět za Jacquese Chiraca (1997-2000), pak byl ministrem hospodářství (2000-2002) a ministrem zahraničí (od r. 2012).

Ve funkci ministra zahraničí Laurent Fabius vzkřísil válku v Sýrii v zájmu Izraele a americké skupiny, včetně Hitlary Clinton (ministryně zahraničí), generála Davida Petrauese (CIA) a Patricka O’Reillyho (protiraketový deštník) a admirála Jamese Stavridise (NATO). Zorganizoval pařížskou Konferenci přátel Sýrie a pozval na pódium vedle prezidenta Francoise Hollanda během jeho projevu válečného zločince Abu Saleha. Pak pan Fabius schválil zorganizování útoku z 18. července 2012, který dekapitoval syrskou Národně-bezpečnostní radu; útok, ve kterém byl zabit generál Daoud Rajha (ministr obrany, ortodoxní křesťan), Assef Shawkat (náměstek ministra, alavita) a Hassan Turkmani (poradce pro národní bezpečnost, sunita). 17. srpna 2012, v Turecku, řekl: „Jsem si vědom síly, o které mluvím: Bashar al-Assad si nezaslouží být na Zemi“ – čímž veřejně vybízel k jeho zavraždění. Všechna tato fakta a mnoho dalších teoreticky spadají pod působnost ICC, který by ho určitě odsoudil, byl-li by spravedlivý.

Válka v Sýrii vedla k nejméně 160,000 mrtvým.

Chceme spravedlnost!

Ano, musíme stíhat pachatele zločinů v Sýrii, ale toho nelze dosáhnout u soudu ve službách těch, kteří tuto zemi napadli a trýzní její lid. Váleční finančníci musí být souzeni prioritně, a ty lze nalézt ve Washingtonu, Londýně a Paříži, v Ankaře, Doha a Riyadhu. Někteří z nich dokonce platí i ICC.

Poznámky

[1] "Who is against justice in Syria?" Laurent Fabius, Le Monde, 22 May 2014.

[2] “War propaganda: mass rapes in Libya”, Voltaire Network, 13 June 2011.

[3] Organic Law n ° 93-1252 of 23 November 1993.

[4] The Court of Justice of the Republic consists of fifteen members, twelve elected parliamentarians within them and in equal numbers by the National Assembly and the Senate after each general or partial renewal of such meetings and three judges of the Court of Cassation. It is chaired by one of the three professional judges.