Vzestup Ruska ke globální moci

Pravda je známa, ale pravda není součástí západních televizí a tištěných médií. Odposlechnutý telefonický hovor mezi americkou náměstkyní ministra zahraničí Victorií Nuland a americkým velvyslancem na Ukrajině Geoffrey Pyattem odhaluje, jak dva zosnovatelé puče probírají, jaký ze šašků Washingtonu bude dosazen jako člověk Washingtonu do nové loutkové vlády. Odposlechnutý telefonický hovor mezi estonským ministrem zahraničí Urmasem Paetem a zahraničně-politickou představitelkou EU Catherine Ashton odhalil podezření, později potvrzená nezávislými zprávami, že střelba odstřelovačů vraždících lidi na obou stranách kyjevských protestů přišla z Washingtonem podporované strany konfliktu.

Abych to shrnul, když Washington zorganizoval v r. 2004 „oranžovou revoluci“ a tato revoluce nedokázala předat Ukrajinu do západních rukou, nalil Washington, podle Victorie Nuland, do Ukrajiny 5 miliard dolarů, v následujících deseti letech. Tyto peníze šly politikům, ze kterých si Washington udělal pacholky, a nevládním organizacím (NGO), které působí jako vzdělávací, pro-demokratické a lidsko-právní skupiny, ale ve skutečnosti jsou pátou kolonou Washingtonu.

Když prezident Janukovič, po zvážení nákladů a přínosů, odmítl pozvání, aby se Ukrajina připojila k Evropské unii, poslal Washington dobře financované NGO do akce. V Kyjevě vypukly protesty a bylo požadováno, aby Janukovič změnil své rozhodnutí a připojil se k EU.

Tyto protesty byly poklidné, ale brzy se objevili ultra nacionalisté a neonacisté a zahájili na protestech násilnosti. Protestní požadavky se změnily z „připojení k EU“ na „svržení Janukoviče a jeho vlády“.

Následoval politický chaos. Washington dosadil loutkovou vládu, kterou prezentoval jako demokratickou sílu proti korupci. Nicméně ultra nacionalisté a neonacisté, jako Pravý sektor, začali zastrašovat členy loutkové vlády Washingtonu. Možná jako reakce na to začaly loutky Washingtonu vyhrožovat rusky mluvící populaci Ukrajiny.

Oblasti na jihu a východě Ukrajiny jsou bývalými ruskými územími, připojenými k Ukrajině sovětskými vůdci. Lenin připojil ruské oblasti k Ukrajině v počátečních letech Sovětského svazu, a Chruščev připojil Krym v r. 1954. Lidé v těchto ruských oblastech, vyplašení ničením sovětských válečných památníků připomínajících osvobození Ukrajiny od Hitlera Rudou armádou, zákazem ruštiny jako oficiálního jazyka a fyzickými útoky na rusky mluvící lidi na Ukrajině, začali protestovat. Krym hlasoval za svoji nezávislost a požadoval sjednocení s Ruskem, a stejně tak regiony Doněcka a Luhanska.

Washington, jeho loutky v EU a západní média popřely, že by hlasování na Krymu, v Doněcku a Luhansku byla upřímná a spontánní. Místo toho Washington tvrdí, že protesty, které vedly k hlasování, a samotné hlasování byly zorganizovány ruskou vládou, za použití úplatků, hrozeb a nátlaku (evidentně podle sebe soudím tebe… -- p.p.). O Krymu bylo tvrzeno, že jde o případ ruské invaze a agrese.

Jsou to nestoudné lži, a zahraniční pozorovatelé voleb to vědí, ale nemají v západních médiích, která jsou ministerstvem propagandy Washingtonu, žádný hlas. Dokonce i kdysi hrdá BBC lže pro Washington.

Washingtonu se podařilo udržet pod kontrolou vysvětlování „ukrajinské krize“. Sjednocení lidé na Krymu, v Doněcku a Luhansku byli označeni za „teroristy“. V kontrastu s tím byli ukrajinští neonacisté vyzdvihováni jako členové „demokratické koalice“. Ještě více udivujícím je, že jsou neonacisté popisováni v západních médiích jako „osvoboditelé“ protestujících regionů od „teroristů“. Rusofobní neonacistické bojůvky se stávají armádou loutkové vlády Washingtonu, protože velký počet jednotek ukrajinské armády nebyl ochoten střílet na poklidné protestující.

Před námi stojí otázka, jak bude ruský vůdce, prezident Putin, tuto hru hrát. Jeho zdráhavost nebo nechuť akceptovat Doněck a Luhansk opět jako součást Ruska je západními médii používána k tomu, aby byl líčen jako slabý a zastrašený. V Rusku to bude použito proti Putinovi Washingtonem financovanými NGO a ruskými nacionalisty.

Putin to chápe, ale Putin také chápe, že Washington chce, aby tento svůj démonizovaný portrét, líčený Washingtonem, potvrdil. Pokud Putin požadavek Doněcka a Luhanska vrátit se do Ruska přijme, bude Washington opakovat své obvinění, že Rusko napadlo a provedlo invazi. S největší pravděpodobností Putin není slabý a zastrašený, ale z dobrého důvodu nechce dát Washingtonu podklad k propagandě, kterou by použil v Evropě.

Tlak Washingtonu na sankce vůči Rusku má překážku v Německu. Německá kancléřka Merkel je nevolnicí Washingtonu, ale německý ministr zahraničí Frank Walter Steinmeier a německý průmysl nejsou přáteli sankcí. Mimo německé závislosti na zemním plynu z Ruska podnikají v Rusku tisíce německých firem, a práce několika set tisíc Němců je závislá na ekonomických vztazích s Ruskem. Bývalí němečtí kancléři, Helmut Schmidt a Gerhard Schroeder, vypeskovali Merkel kvůli její poddanosti ve vztahu k Washingtonu. Pozice Merkel je slabá, protože se stupidně dostala do pozice obětovávání zájmů Německa zájmům Washingtonu.

Putin, který demonstroval, že není typicky blbým západním politikem, vidí v konfliktu mezi tlakem Washingtonu na Německo a skutečnými německými zájmy příležitost k rozbití NATO a EU. Pokud se Německo rozhodne, stejně jako Janukovič, že německé zájmy spočívají v ekonomických vztazích s Ruskem, a nikoliv v tom být loutkou Washingtonu, může Washington svrhnout německou vládu a dosadit spolehlivější loutku?

Možná má Německo Washingtonu plné zuby. Ještě 69 let po skončení druhé světové války je okupováno jednotkami Washingtonu a jeho vzdělávací praktiky, jeho historie, jeho zahraniční politika a jeho členství v EU a mechanismus euro jsou mu vnucovány Washingtonem. Pokud by Němci měli nějakou národní hrdost, a jako relativně nedávno sjednocený lid by mohli mít nějakou národní hrdost, byly by tyto požadavky Washington na akceptování příliš.

Poslední věcí, kterou Německo chce, je konfrontace, ekonomická nebo vojenská, s Ruskem. Německý vice-kancléř, Sigmar Gabriel, řekl, že Merkel „zcela určitě nebyla dostatečně chytrá, aby vytvořila na Ukrajině dojem, že se musela rozhodnout mezi Ruskem a EU.

Pokud ruská vláda rozhodne, že ovládání Ukrajiny, či jakékoliv části, která po odtržení zůstane, Washingtonem je pro Rusko nepřijatelnou strategickou hrozbou, ruská armáda se Ukrajiny, historické součásti Ruska, zmocní. Pokud bude Rusko Ukrajinu okupovat, nemůže s tím Washington udělat nic, jen se uchýlit k jaderné válce. Země NATO, kdy je v sázce jejich vlastní existence, nebudou s touto možností souhlasit.

Putin si může vzít Ukrajinu zpět kdykoliv chce a ukázat Západu, upadající zkorumpované entitě v krizi, vykrádané kapitalistickou třídou, záda. 21. století patří východu, Číně a Indii. Enormní rozloha Ruska je nad oběma těmito nejlidnatějšími zeměmi.

Rusko může vzestoupit k moci s východem.