Proč jsem byl nucen uzavřít Lavabit

Má společnost, Lavabit, poskytovala e-mailové služby 410,000 lidem – včetně Edwarda Snowdena, podle novinových zpráv – a vzkvétala díky nabízení věcí specificky navržených na ochranu soukromí a bezpečnosti zákazníků. Neměl jsem na výběr, než souhlasit s instalací jejich zařízení, které poskytlo americké vládě přístup ke všem zprávám – přicházejících a odesílaných všemi mými zákazníky – při jejich cestě mezi e-mailovými účty a dalšími poskytovateli internetu.

Ale to nestačilo. Federální agenti pak tvrdili, že jejich soudní příkaz požaduje, abych jim postoupil i privátní šifrovací klíče mé firmy, a já se zalekl. Řekli, že potřebují hesla zákazníků – která byla posílána bezpečně – aby mohli mít přístup k textovým verzím zpráv od zákazníků používajících zašifrované ukládání mé společnosti. (Vláda pak později tvrdila, že s tímto požadavkem přišli jen kvůli tomu, že jsem „nevyhověl“).

Rozrušen tím, co agenti řekli, jsem je informoval, že nejdříve budu potřebovat přečíst si příkaz, který právě přinesli – a pak to probrat s právníkem. Federálové vypadali mým zdráháním překvapeni.

Následoval nával právních procedur, které trvaly 38 dní, což ukončilo nejen moji rozjíždějící se firmu, ale také zničilo, kousek po kousku, samotný princip, na kterém jsem ji založil – že všichni máme právo na osobní soukromí.

V prvních dvou týdnech jsem předkládal právní dokumenty celkem sedmkrát a byl jsem v kontaktu s FBI každičký den. (Bylo to období, které žalobce později charakterizoval jako mé „období mlčení“). Trvalo mi týden najít právníka, který by mě mohl odpovídajícím způsobem zastupovat, vzhledem k daným komplexním technologickým a právním otázkám – a byli jsme v kontaktu necelý den, když mě agenti předali předvolání, nařizující, abych se objevil v soudní síni ve Virginii, více než 1,000 mil od mého domova. O dva dny později mne byla předána soudní obsílka ohledně požadavku předání šifrovacích klíčů.

V tak krátké lhůtě nebyl můj právník schopen objevit se před soudem spolu se mnou. Protože na celý případ bylo uvaleno mlčení, které se týkalo i mne, nemohl jsem o něm hovořit s nikým, kdo není právník, dokonce ani o tom, že potřebuji právníka, nemluvě o to, proč. Také jsem zjistil, že jako třetí strana ve federální žalobě nemám právo na právního zástupce. Konec konců, byl ohrožen jen můj majetek – ne má svoboda. V závěru jsem byl donucen vybrat si mezi tím objevit se před soudem sám, nebo čelit soudnímu zatykači.

Ve Virginii vláda nahradila svůj příkaz k předání soukromých klíčů za příkaz k prohlídce a novým datem přelíčení. Udržel jsem si malou místní právnickou firmu, než jsem odjel do svého domovského státu, která pak byla nucena vytvořit právní strategii a předkládat výtahy v pouhých několika dnech. Soud ani nedodal, po dva měsíce, přepisy z mého prvního přelíčení mým právníkům a nutil je pokračovat bez přístupu k informacím, které potřebovali.

Pak mě federální soudce obvinil z pohrdání soudem – dokonce bez slyšení.

Ale soudce vytvořil zadní vrátka: bez slyšení jsem nikdy nedostal příležitost k námitkám, nemluvě o nějaké výraznější obhajobě. Bez jakýchkoliv námitek (protože mě nebylo umožněno slyšení) odvolací soud zrušil přezkoumání podstatných otázek, které můj případ vyvolal – a obvinění z pohrdání soudem potvrdil, na základě toho, že jsem u soudu nic nenamítl. Protože americký Nejvyšší soud tradičně odmítá revidovat rozhodnutí učiněná na zcela procedurálních základech, bude mi permanentně upírána spravedlnost.

Mezitím jsem musel učinit těžké rozhodnutí. Nevěnoval jsem 10 let svého života budování Lavabit, jen abych se stal spolupachatelem plánu, o kterém jsem cítil, že by znamenal totální porušení práv mých zákazníků na soukromí. Tudíž nemaje na výběr, bylo rozhodnutí zjevné: musel jsem svoji společnost zavřít.

Největší technologickou otázkou, kterou jsme vznesli při našem odvolání (kterou se soudy odmítly zabývat), bylo, co znamená „prohlídka“, tj. jestli orgány vynucování práva mohou požadovat šifrovací klíče firmy a použití těchto klíčů k prohlížení soukromé komunikace všech zákazníků, dokonce i přesto, že soud je oprávnil pouze k přístupu k informacím patřícím specifickým cílům.

Problém zde je technologický: dokud nebyla nějaká komunikace dešifrována a obsah analyzován, je v současné době nemožné, aby šmírovací zařízení určilo, která síťová spojení patří danému podezřelému. Vláda tvrdila, že protože „prověření“ údajů mělo být provedeno strojem, netýkala se ho ochrana proti prohledání a zabavení podle čtvrtého dodatku.

A co bylo v mém případě ještě důležitější, žaloba také tvrdila, že moji uživatelé neočekávali soukromí, ačkoliv služba, kterou jsem poskytoval – šifrování – je určena pro soukromí uživatelů.

Pokud mé zkušenosti něčemu poslouží, je to ilustrování toho, co již víte: soudům nesmí být umožněno posuzovat záležitosti velkého významu pod rouškou tajemství, jinak budeme připraveni o řádný proces. Pokud naší vládě dovolíme pokračovat v tajném postupování, je jen otázkou času, než se vy, nebo vaši blízcí, ocitnete v pozici, jako já – budete stát před tajným soudem, sami, a bez jakékoliv ochrany, která vždy měla sloužit k ochraně lidí před zneužitím státní moci.