Římská smlouva byla podepsána na čistém papíře

José Manuel Barroso, odcházející prezident Evropské komise, předložil druhý díl knihy ve středu (14. května), uvádějící historii Komise v letech 1973 až 1986.

Obřad, konající se na 13. patře vlajkové lodi Komise, budovy Berlaymont, poskytl Barrosovi příležitost k odhalení neznámých útržků, z nichž nejmimořádnější se týká podpisu Římské smlouvy v r. 1957. Této události se zúčastnilo mnoho postav poválečné evropské integrační historie, včetně starých přeživších představitelů z Komise, jako Jean Rabier, narozený v r. 1919, šéf týmu Jeana Monneta, jednoho z „otců zakladatelů“ Evropy.

Karine Auriol, školící poradkyně Evropské správní školy, popsala příběh podepisování Římské smlouvy následovně:

Jeden představitel belgické vlády byl pověřen organizací podpisu smlouvy, zřizující Evropské hospodářské společenství v Římě. Tato smlouva byla právě dojednána ve Val Duchesse, bývalém bruselském převorství. Takže tento představitel dal všechen potřebný materiál do vlaku: psací stroje, papír, cyklostyly. Náklad byl zapečetěn a představitel nastoupil do téhož vlaku.

Ale když vlak dorazil na švýcarskou hranici, zaslechl onen představitel charakteristický zvuk odpojování vagonu. Vyskočil na peron, jen aby zjistil, že je to „jeho“ vagon, který je odpojován. Švýcarské úřady mu vysvětlily, že vlak přepravující zboží a cestující zároveň nesmí vstoupit na švýcarské území. Představitel neměl na výběr a musel pokračovat v cestě jiným vlakem.

Ale na italské hranici ho úřady žádaly, aby jim předložil dovozní potvrzení se všemi nezbytnými razítky. Zatímco se pokoušel vysvětlit význam svého poslání a italské úřady konečně souhlasily s udělením vyjímky, vagon se ztratil. Po dlouhém hledání byl vagon konečně nalezen a cesta pokračovala. Ale v Miláně se vagon ztratil opět. Když belgický úředník a vagon dorazili do Říma, byla ztracena spousta času.

Když představitel dorazil do místnosti, kde se obřad konal, vyvstal další problém, tentokrát s cyklostyly (tehdejšími kopírkami). Plány na instalaci strojů v místnosti musely být změněny, protože byla vyzdobena Rubensovými malbami. Cyklostyly stříkají inkoust do všech stran a bylo mu řečeno, že je vyloučené, aby byly Rubensovy fresky následně přemalovány.

Takže práce na napsání Římské smlouvy začínají ve sklepě. Aby se to stihlo, byli najati italští studenti, ale o dva dny později začali stávkovat. Pak museli přivézt sekretářky z Lucemburska, což práce dále zdrželo.

Ale nakonec, když bylo vše konečně připraveno, byl kvůli vlhkosti papír mokrý a musel být dán na noc na podlahu, aby řádně vyschl.

Představitel šel spát a přišel druhý den ráno. Ale mezitím se objevily uklízečky a našly sklep plný toho, co považovaly za odpadní papír. Takže ho vyhodily jako „odpad“, včetně blan (představujících originál), takže nemohly být vyhotovovány kopie.

Zpanikařený představitel a jeho tým hledali po celém Římě a pokoušeli se najít smlouvu pojmenovanou po italském hlavním městě, neúspěšně. Jediným řešením, které ho napadlo, bylo podepsat smlouvu na čistý papír, na jednu stránku, kde se nahoře pak objevila jména hlav států a vlád.

Organizátoři se neobávali, že hlavy států a vlády podvod odhalí, protože se předpokládalo, že to budou držet v tajnosti. Ale aby se vyhnuli tomu, že tento ad-hoc dokument uvidí novináři, byl text okamžitě zamčen ve vedlejší místnosti.

Karine Auriol řekla, že si spolu s dalšími výzkumníky myslela, že sbírání takových příběhů je nezbytné pro rozptýlení mýtu, že dnešní evropská integrace je obtížnější, než byla dříve. Historie Evropy byla ve skutečnosti vždy krizovým řízením, řekla. Auriol dodala, že bylo třeba také „humanizovat“ mýtus o otcích zakladatelích.

Barroso řekl, že již požádal odpovídající služby, aby začaly s přípravami na knihu zabývající se prací Komise v letech 1986 až 2000. Ocenil autory knihy a řekl, že jeho příspěvek byl vybrán na fotografii na obálce: první vztyčení vlajky EU 26. května 1986 před Berlaymont, kde je bývalý prezident Komise Jacques Delors. Po dlouhých diskusích instituce EU rozhodly přijmout vlajku Rady Evropy v r. 1985.