Šachová partie Kerry-Lavrov

Lavrov neustále dokola vysvětloval, že volná federace je jediným možným řešením pro Ukrajinu, jako součást „hluboké ústavní reformy“. To by znamenalo, že etnická – a dokonce sentimentální – ruská východní a jižní Ukrajina by byla značně autonomní. Kerry před dvěma týdny naznačil, že by souhlasil a že tyto ukrajinské regiony potřebují více rozhodovacích pravomocí; ale pak Bílý dům oživil svůj morální blitzkrieg – který se časově shodoval s cestou prezidenta Baracka Obamy do Haagu a Brusele. Přesto, dokonce i po nejednoznačné čtyřhodinové šachové partii Kerry-Lavrov v Paříži, přijde mat.

Ruské řešení je stejným plánem, který Moskva navrhla již před několika týdny, a opětovně byl probírán po telefonu prezidenty Obamou a Putinem v pátek – což přimělo Kerryho přesměrovat svůj let do Paříže. Každý ukrajinský region, podle Lavrova, by byl schopen řídit svoji ekonomiku, daně, kulturu, jazyk, vzdělávání a „vnější ekonomické a kulturní vazby se sousedními zeměmi nebo regiony“. To je tak solidní plán, že dokonce i bývalí – či stálí, podle toho, jak se na to díváte – studenoválečníci, jako Henry Kissinger a Zbig Brzezinski, rozumně souhlasí.

Klíčovým problémem je, že Washington neochvějně považuje současný stav v Kyjevu – známého také jako kaganát Nuland, léno náměstkyně amerického ministra zahraničí Victorie Nuland – za legitimní. Moskva tuto skvadru považuje za tlupu pučistů a fašistů. A Washington stále odmítá tlačit na Kyjev, aby akceptoval federální systém – a tím umožnil, mimo jiné, i ruštinu jako oficiální druhý jazyk.

Posledním americkým kouskem je masivní propaganda stylu „komouši přichází“, která tvrdí, že ruské jednotky se shromažďují na hranicích (poslušná korporátní média přichází s čísly přes 100,000).

Kerry se, aspoň na okamžik, vyvarovává hysterie; připouští, že Washington a Moskva souhlasí, že diplomatické řešení je nutné, jen aby hned přešel na nové heslo dne – umělou, Pentagonem/NATO rozjížděnou „předehru k invazi“.

Oficiálním postojem Washingtonu zůstává, že Moskva musí odzbrojit své jednotky na Krymu (to se nestane); připustit mezinárodní pozorovatele (to by se stát mohlo); a stáhnout jednotky od východní hranice (Moskva tvrdí, že jde o cvičení, se stejným počtem lidí jako obvykle – méně než 20,000). To, že Lavrov musí stále dokola zdůrazňovat, že Rusko nemá žádné plány na invazi na východní Ukrajinu, zní téměř jako pointa sólové komedie.

Vyvarujte se Říše chaosu

Pak jsou zde blížící se prezidentské volby. Lze vsadit řeky vodky, že to bude extrémně ošemetná operace. Hrdlořezové Svobody a Pravého sektoru, kteří jsou v současné době u moci, udělají vše, aby výsledky zfalšovali (protože nejsou nijak obzvláště oblíbení). Poté, co se kůň německé kancléřky Angely Merkel – bývalý boxer „Klitsch“ – rozhodl z kandidátky odstoupit, je vůdcem – jak jinak – oligarcha: miliardář a čokoládový magnát Petro Porošenko. Ten již federální řešení odmítl, ve stylu „nikdo z ruské vlády se nám nebude pokoušet říkat, jaký typ systému vládnutí máme mít“.

A především, o žádnou „demokracii“ vůbec nejde, protože měniči režimu, jak uvedl Kommersant, již na plné obrátky přepisují ukrajinskou ústavu, kdy je premiér „Jac“ Arsenij Jacenjuk vybízí, aby přišli s konečnými úpravami do dvou týdnů.

Tichým sibiřským tygrem v této místnosti je ruská nesmlouvavost. Kyjev musí oficiálně přislíbit, že Ukrajina se nepřipojí k NATO. A všichni víme, že od okamžiku, kdy byl zřízen kaganát Nuland, je to vždy jen o Pentagonem vedené expanzi NATO.

Putinovou „mrkví“ pro Obamu je něco, co mu již řekl po telefonu: budoucnost Podněsteří v Moldávii, na jihozápadní hranici Ukrajiny, by měla být vyřešena rozhovory ve formátu 5+2; Moldávie, Podněsteří, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Rusko a Ukrajina, s Evropskou unií a USA jako pozorovateli. Opět, nikde žádná „invaze“.

Za tohoto všeho je zde již jeden neměnný fakt – Krym se připojil k Ruské federaci. A neexistuje žádná cesta zpět, ať USA, EU a Kyjev ukují cokoliv.

Ale to představuje další problém. Putinovým odůvodněním postupu na Krymu – poté, co ruské tajné služby odhalily komplot, ve kterém měl být puč v Kyjevě zopakován v Simferopolu – bylo, že krymská autonomie nepostačovala, aby ho ochránila před měniči režimu. Totéž lze tvrdit později ohledně Rusů a rusky mluvících lidí na východní a jižní Ukrajině. Takže podmínky autonomie – a ústavní reforma – musí být neprůstřelné. A pravděpodobně nebudou.

Přesto je neochvějným faktem, že všem jsou „Ukrajinci“ ukradení, ať již USA, EU, nebo Mezinárodnímu měnovému fondu (Rusko se zajímá na Ukrajině aspoň o Rusy). Dalším ještě citlivějším problémem je, za předpokladu, že Washington a Moskva dosáhnou dohody, nakolik dalece můžeme věřit „slovu“ vlády Spojených států. Rusko má v této věci přímou zkušenost, protože otec Bush slíbil Michailu Gorbačovovi, že NATO se do východní Evropy nerozšíří. A rozšířilo – jako sliz v levném podřadném hororu.

Nikdy bychom neměli zapomínat na velký obrázek; stejně jako u orwellovského šmírovacího komplexu NSA je i toto především o aplikování doktríny Pentagonu o plnospektrální převaze, jejíž součástí je obklíčení Ruska (prostřednictvím NATO), doplněné o obklíčení Číny v ukotvovacím stylu. A celková logika zůstává stejná: je to Říše chaosu v akci.