Ukrajina jako důvod energetické války USA proti Rusku

26. března v americkém kongresovém Výboru pro mezinárodní záležitosti proběhlo posouzení problému využití geopolitického potenciálu americké energetiky proti Rusku. Kongresmani požadovali po americké vládě „revizi paradigmatu a strategie, která omezuje vývoz energetických surovin“, tak, aby byla snížena ruská přítomnost ve východní Evropě, kterou považují za „geopolitickou hrozbu“. Porážka USA na Krymu, podle předsedy tohoto výboru, republikána Edwarda Royce, ukázala, že pro zachování své energetické převahy v Evropě Moskva „paralyzovala“ americkou politiku ve vztahu k Ukrajině. Politikům ve Washingtonu nevyhovuje, že svět již Američany nevidí silnými jako dříve a že autorita amerického prezidenta upadla. Řešit tento problém, podle Edwarda Royce, lze pouze oslabením Ruska, a nejbolestivějším pro ruskou ekonomiku bude vytěsnění Moskvy z jejích tradičních trhů pro vývoz plynu a sražení ceny ropy…

Ukrajinská krize je považována za základ pro vypracování nové americké strategie, a sjednocení Krymu s Ruskem za důvod pro vyhlášení energetické války Moskvě. Již v r. 2007 americký kongres schválil „zákon o energetické diplomacii a bezpečnosti“, který stanovuje opatření ke snížení závislosti Ukrajiny a Gruzie na dovozu ropy a plynu z Ruska. V tomto dokumentu jsou uvedeny různé varianty sankcí vůči Moskvě, až po vyhlášení ekonomické blokády a embarga na dovoz ruského plynu a ropy do Evropy. Američané potřebovali důvod, na jehož vytvoření celá ta léta pracovali. Jak je nyní známo, od okamžiku vyhlášení ukrajinské nezávislosti v r. 1991 utratily USA přes 5 miliard dolarů za to, aby vyvedly Ukrajinu z ruské sféry vlivu. Osud ukrajinského národa je Američanům ukradený, ale důležité pro ně je to, že přes ukrajinské území vede 40,000 km plynovodů, jejichž odstřižením lze blokovat dodávky ruského plynu do Evropy.

Rozhovory o rychlém zániku závislosti Evropy na tradičních energetických zdrojích se vedou dlouhá léta, nicméně více než polovinu svých energetických potřeb uspokojuje Evropská unie stále pomocí dovozů. Do r. 2050 bude 25% spotřeby energie v Evropě pokrýváno zemním plynem a výdaje na dovoz tohoto paliva dosáhnou do r. 2030 přibližně 500 miliard euro. Od r. 2011 je Rusko největším vývozcem energií do Evropy, kdy předstihlo Norsko, Alžír a další země. Litva, Lotyšsko, Estonsko, Finsko, Česká republika, Slovensko a Bulharsko jsou na ruském plynu závislé 100%. Dokonce i Německo, kde činil podíl ruského plynu vloni pouhých 28%, závisí na něm natolik silně, že si zatím nemůže dovolit snižovat závislost větším tempem, i když se o to již mnoho let pokouší. Uchazečů o nahrazení ruského plynu není mnoho, dnes jsou uváděny nejčastěji USA, Katar a Irán.

Dodávky plynu z USA do Evropy jsou dlouhodobou perspektivou a očekávat rychlý přísun amerického plynu do Evropy nelze. „Břidlicová horečka“ v USA má zatím na evropské plynové trhy zanedbatelný vliv. Další věcí je, že těžba levného plynu z břidlic umožnila Americe snížit spotřebu uhlí, a toto uhlí šlo do Evropy. Podle prognóz budou do r. 2015 jen v Německu uzavřeny plynové elektrárny s celkovým výkonem 10 GW a otevřeny uhelné s výkonem 7 GW. Zde je Evropa nucena vzdávat se svých ekologických norem a zříct se dlouhodobého boje za snížení emisí skleníkových plynů.

Po akceptování amerického plynu budou muset Evropané nést také finanční ztráty. Dodat americký plyn do Evropy je možné pouze po moři. Infrastruktura pro dopravu zkapalněného plynu (LNG) v Německu například neexistuje vůbec. Začnou Němci budovat terminály v hodnotě více než 5 miliard dolarů v zájmu energetické strategie USA? Nicméně i v případě rozhodnutí o přechodu na LNG z Ameriky může dojít k prvním větším dodávkám nejdříve za 5-6 let. Licence vydané americkými úřady americkým společnostem umožňují do r. 2020 navýšit dodávky do Evropy na 60-70 mld. m3 a Evropané v r. 2013 spotřebovali téměř desetkrát více. V tomtéž roce tvořil ruský plyn téměř 30% evropské spotřeby. Takže amerických 10% problém neřeší. Navýšení kvót pro vývoz bude pro Američany znamenat výrazné zvýšení cen plynu v USA, a drahý plyn na domácím trhu učiní americký průmysl a energetiku nekonkurenceschopnými. Amerika nemá šanci hrát ani na snížení cen v boji s Gazpromem.

Jak cenově, tak množstevně by mohly alternativu ruského plynu představovat pro Evropu plynovody z Iránu, který má zásoby tohoto paliva srovnatelné s Ruskem. Nicméně hlavní překážkou pro to, aby mohl jít íránský plyn do Evropy, je konfrontace Washingtonu s Teheránem, ve které se Evropská unie postavila na stranu Američanů. Přídavkem k sankcím, platným již mnoho let, zavedla EU embargo na dodávky zemního plynu z Iránu. Toto rozhodnutí se týká dovozu, nákupu a přepravy plynu, a také financování a pojišťování aktivit souvisejících s plynárenstvím. Do zrušení plynové blokády Iránu postrádají jakékoliv úvahy na téma íránského plynu pro Evropu jakýkoliv smysl, ale dokonce i po zrušení sankcí je politické rozhodnutí o plynovodu z Iránu problematické. Ve Spojenými státy chystané energetické válce proti Rusku nemají Američané pro považování Teheránu za svého spojence zatím žádný důvod.

Flirtování Západu s Iránem má za cíl dotlačit Teherán k velkým ústupkům v jaderné otázce, dosáhnout zrušení podpory Bashara Assad Iránem a ustoupení z dalších pozic v regionu. V Iránu to chápou. Teherán dobré vztahy s Moskvou výměnou za sliby Západu neobětuje. Během nedávné návštěvy Cathrine Ashton v Teheránu íránský ministr pro ropu Namdar Zangene dal Evropě tři podmínky: 1) zrušení všech ekonomických sankcí proti Iránu; 2) financování výstavby produktovodné infrastruktury evropskými investory; 3) Irán si zachová právo koordinovat svoji cenovou politiku s Ruskem. Po zahájení spolupráce v palivově-energetické oblasti jsou Moskva a Teherán plně schopny domluvit se na všech otázkách, což nelze říct o americko-íránských vztazích.

Co se týká Kataru, tak odtud je dnes dodáváno přes čtvrtinu zkapalněného plynu spotřebovaného v EU, ale význam tohoto faktoru pro zabezpečení energetických potřeb Evropy je zveličován. Objem dodávek katarského plynu, i když snižují konkurenceschopnost ruského plynu, je zatím zanedbatelný. A výhledově Katar Evropě přednost nedá. V tomto roce se očekává snížení objemu dodávek katarského plynu zemím EU. Ve strategii Doha dominují dlouhodobé kontrakty s asijskými státy a státy jižní Ameriky, a pro jejich realizaci budou potřeba velké objemy této suroviny. A mimo toho vést trubky z Kataru do Evropy je nutné přes Sýrii a Irák, jejichž nestabilita zahraniční investice do výstavby prakticky vylučuje. Je evidentní, že zatahování Kataru do energetické války proti Rusku budou muset Američané odložit na dlouhá léta.