11. září 2001 - aneb Velká konečná ruská hra

Existuje již nejeden věrohodný dokument, který již prezentuje důkazy o tom, že veže nespadly kvůli nárazu letadel, ale jejich pád byl kontrolovanou dopředu připravenou demolicí. Jsou propleteny svědectvím očitých svědků. Poukazují na analýzu oficiálního “mýtu”, a oficiální verzi dávají do kontrastu s vědou. Pohled na 9/11 není zde jen politický, ale z čistých, přísných a jednoduchých zákonů fyziky. Jak je možné dosáhnout “pancake” kolaps 110 poschodové budovy za 10 sekund? Jen například v případu zřícení onoho třetího 47 patrového mrakodrapu WTC7, lze pozorovat díky video dokumentaci a očitým svědectvím všechny atributy řízené demolice tj., rychlost pádu, "podkopnutí" centrálních nosných pilířů, postraní výbuchy tzv. "squibs" apod.

FEMA report o kolapsu budovy WTC7 v páté kapitole uvádí, že testovaná "oficiální" hypotéza kolapsu, zapříčiněna požárem, dopadu drobných trosek, skladem paliva apod. má MALOU PRAVDĚPODOBNOST a tedy skutečná příčina kolapsu budovy je podle FEMA prozatím neznámá. Kopie archivních záběrů televizní stanice BBC World dokládají, že informace o budoucím kolapsu 47 patrového mrakodrapu "Salomon Brothers Building" (WTC 7), nezasaženého letadly či zbytkem trosek ve fatálním měřítku jako se stalo mnohem blíže stojícím menším budovám kolem dvojčat WTC 1 a 2, byla opakovaně předána médiím dokonce přibližně již půl hodiny před samotným pádem, mezi další podobně předem informované organizace patří například CNN. O nesrovnalostech tzv. nárazu Boeingu do Pentagonu se raději ani nebudu zmiňovat – jsou rovněž očividné.

Americký spisovatel Gore Vidal ujistil, že americká armáda zabrání zločinecké klice v americké vládě opakování podvodu typu 11. září v budoucnosti pro odvedení pozornosti od zločinnosti Bushovy vlády a získání podpory pro další války. Gore Vidal nazval masmédia zkorumpovanými a má naprostou pravdu. Dle jeho názoru nemusela být nutně za 11. zářím odpovědná Bushova administrativa, ale vyjadřil své přesvědčení, že útoky byly záměrně nechány proběhnout.

O co tedy jde ve skutečnosti?

Je to válka, válka, o které se mnoho nehovoří. Je bitvou s nejvyššími sázkami ve hře na scéně současné světové politiky. Z hlediska washingtonských stratégů jsou Irán a Sýrie pouhou předehrou k Velké Konečné Ruské Hře. Spojené státy se pokoušejí v předstírání boje s terorismem získat kontrolu nad světově nejbohatšími ropnými oblastmi. Spojené státy si uzurpovaly právo napadnout kterékoliv místo na planetě pod zástěrkou boje proti mezinárodnímu terorismu. Boj proti všudypřítomné a mocné al-Káidě, úmyslně spojen s islámem, je pro Američany velkou výhodou, neboť jejich cílem jsou ropou bohaté muslimské oblasti. Státní terorismus je plánované, promyšlené a politicky motivované násilí, zaměřené proti nezúčastněným osobám, sloužící k dosažení vytčených politických cílů.

Takzvaní muslimští teroristé – kdo je stvořil? Al Kajda – kdo ji vytvořil, kdo ji založil? Ne snad Američani? Bin Ladin – kdo ho vytvořil, kdo ho vyškolil? Kdo vyškolil Taliban? Americká CIA!

Vlády tak používají strach, ne jako ´nejzazší řešení´, ale jako to první, druhé i poslední. Vše, co dělají, je založeno na strachu. Terorismus se tak stavá ideálním „neviditelným nepřítelem“ na dlouhá desetiletí

Tyto neokonzervativní recepty, jejichž obdobu uplatňuje i Izrael, jsou však katastrofální pro Ameriku a v konečném důsledku i pro Izrael. Naprosto totiž obrátí drtivou většinu obyvatelstva Blízkého východu proti Spojeným státům. Poučení z Iráku hovoří samo za sebe. Jestliže se bude dále sledovat neokonzertavitní politika, Spojené státy budou vyhnány z oblasti, a to bude začátek konce i pro Izrael.

Jakou roli v tom hraje Rusko?

Po katastrofálních nezdarech “barevných revolucí” v Gruzii a na Ukrajině před dvěma lety, sponzorovaných Spojenými státy, začalo Rusko extrémně pečlivě rozehrávat svou strategickou energetickou kartu; íránskými jadernými reaktory počínaje, přes zbrojařské prodeje Venezuele a dalším latinskoamerickým zemím a strategickou spoluprací s Alžírem při obchodech se zemním plynem konče.

V tutéž dobu, kvůli zahraniční politice vyznačující se bezostyšným pohrdáním jak spojenci tak i nepřáteli, se Bushova vláda ponořila ještě hlouběji do geopolitického marasmu. Tato bezohledná politika je více než s kýmkoli jiným spojována s Dickem Cheneym, bývalým šéfem Halliburtonu.

“Cheneyho strategií” je americká zahraniční politika založená na zajištění přímé kontroly globální energetiky velkou americkou čtyřkou, čili s USA svázaných soukromých ropných gigantů – Chevron Texaco nebo ExxonMobil, BP či Royal Dutch Shell. Především cílí na kontrolu všech hlavních světových ropných regionů a polí zemního plynu. Tato kontrola jde ruku v ruce s rostoucí snahou Spojených států o totální vojenskou převahu nad jednou potenciální hrozbou jejich globálním ambicím – Ruskem. K propojení americké vojenské a energetické politiky do koherentní strategie dominance je Cheney pravděpodobně ideální osobou.

Vláda Bushe a Cheneyho se řídí zájmy koalice velkých ropných společností a špičkových společností amerického vojensko-průmyslového komplexu. Tyto soukromé podniky prosazují svou moc kontrolou vládní politiky Spojených států. Za tímto účelem je nutná agresivní militaristická agenda. Fašismus je opravdu vláda korporací. Tato agenda je zhuštěna v bývalé Cheneyho společnosti, Halliburton Inc., představující největší světovou společnost pro energetické a geofyzikální služby v jednom, a je také největším stavitelem vojenských základen na světě. Cheneyho skupina PNAC po novém prezidentském kandidátu požadovala, aby našel vhodnou záminku k vyhlášení války Iráku, umožňující jeho obsazení a převzetí přímé kontroly nad druhými největšími ropnými rezervami na Středním východě. Zpráva nepokrytě uváděla, že „okamžité ospravedlnění poskytuje nevyřešený konflikt s Irákem.

Washington ze zjevných vojenských a politických důvodů samozřejmě nemůže otevřeně připustit, že jeho strategickým záměrem od pádu Sovětského svazu je vytouženou „hlavní výhrou“ rozpad a rozložení Ruska a efektivní kontrola nad jeho obrovskými zdroji ropy a plynu. Stručně řečeno, obklíčení Ruska zeměmi NATO, barevné revoluce napříč Eurasií a válka v Iráku jsou součástí jedné a tetéž komplexní americké geopolitické strategie, s konečným cílem jednou provždy rozložit Rusko jako potenciálního rivala výhradní americké velmocenské hegemonie. Primárním cílem této strategie je Rusko – ne Irák, ani Irán. Dnes, poprvé za téměř 50 let, stojí Spojené státy na prahu dosažení nukleární nadvlády. Pro Spojené státy bude pravděpodobně již brzy možné zničit primárním úderem ruský a čínský nukleární arzenál s dalekým dosahem. Tento dramatický posun v rovnováze nukleárních sil vychází z řady zlepšení v americkém jaderném systému, rychle se ztenčujícího ruského arzenálu a hlemýždího tempa při modernizaci čínských jaderných sil. Pokud se politika Washingtonu nezmění nebo Moskva a Peking nepodniknou kroky k navýšení a připravenosti svých ozbrojených sil, budou Rusko a Čína – a celý zbytek světa – žít mnoho dalších let ve stínu americké nukleární převahy. Jedním z prioritních projektů ministra obrany Rumsfelda bylo vybudování multimiliardové americké protiraketové obrany, což bylo nejen americkým voličů prodáno jako „obrana proti možným teroristickým útokům“. Ve skutečnosti, jak bylo otevřeně přiznáno v Moskvě a Pekingu, je namířena pouze proti dvěma skutečným nukleárním mocnostem, Rusku a Číně. Typ protiraketové obrany, kterou Spojené státy mohou hodnověrně nasadit, má význam především v ofenzivním a ne defenzivním smyslu – jako doplněk amerického prvního úderu, nikoli jako autonomní štít. Pokud by Spojené státy provedly nukleární útok na Rusko (nebo Čínu), cílové zemi by zůstal jen malý zbytkový arzenál – pokud vůbec něco. V tomto případě by dokonce i relativně malý nebo neefektivní systém protiraketové obrany mohl být více než dostatečný k odražení jakéhokoli odvetného úderu, protože zdevastovanému nepříteli by zbylo jen málo hlavic a klamných cílů“. Opravdu chceme i jako ČR hrát s USA tuto nebezpečnou strategickou hru? Pro naše občany /na rozdíl od politiků/ opravdu nejde ani tak o radar, jako spíše o ZRADAR.

Jediným možným cílem takového systému je totiž náš blízký soused - Rusko, ve smyslu umožnění úspěšného primárního úderu Spojeným státům. Dokončení Evropského obranného protiraketového systému, militarizace celého Středního východu, obklíčení Ruska a Číny propojenou sítí nových amerických vojenských základen, mnohých z nich vybudovaných pod rouškou „války proti teroru“, to vše se nyní Kremlu jeví jako součást vědomé americké strategie snahy o celospektrální nadvládu. Pentagon to nazývá „eskalací převahy“, schopnosti zvítězit v jakkoli vedené válce, včetně nukleární.

Dnes USA s jen malými fanfárami rozšiřují svůj vliv a vojenskou přítomnost na Středním východě i přes všeobecný pokles jejich vojenských závazků a výdajů. Proč? Odpovědí je zcela jistě z větší části ropa. Ale v geopolitických termínech jde o ovládnutí eurasijské pevniny, o Ruský přístup k moři . Důraz na americkou „nukleární převahu“ nad Ruskem je v současné světové politice faktorem skrývajícím velký potenciál zavést svět do nukleárního pekla v důsledku chybných úvah.

Chcete se otřást hrůzou? 

Pokud máte po ruce americký dolar, podívejte se na něj pozorně. Uvidíte tři latinská slova: Novus ordo saeclorum (nový světový pořádek). Vše je jasné. 

Celkem, nic nového. Obvyklý fašismus, neoliberalizmus, globalizmus, mondializmus, nový světový pořádek. Nazývejte to jak chcete. Podstata je jedna - podřizování a zničení jedné civilizace, té "nižší" - na úkor západní. Prostředky realizace tohoto cíle mohou být jakékoliv. První zkouška - Jugoslávie, dopadla vcelku úspěšně. Vojáci pro korporace získali mnohomiliardové zakázky. Druhá zkouška se odehrává za horami - v Iráku. A určitě bude třetí, generální. Naleznou nějakou nevelkou zemi a velmi vážný důvod pro úder. A pak, promiňte, budeme na řadě, pánové. Chce se někdo nechat oholit?