Skutečná „jaderná“ revoluce Íránu

Nejvyšší vůdce Ajatolláh Chamenei mohl být interpretován jako tvrdý realista, když řekl, že rozhovory nepovedou nikam. Jakoby tento nejvyšší vůdce četl Vyrobená krize: Zamlčovaný příběh strašení jaderným Íránem, klíčovou knihu nositele ceny Marthy Gellhorn Garetha Portera, která byla dnes uvedena na trh v New Yorku. V této knize Porter důkladně odhaluje a demaskuje celou zápletku íránské jaderné problematiky, kterou se světu snažila nabulíkovat vláda George W. Bushe, vybraní neokonzervativci a izraelský Likud.

A co se týká vyhlídek na konečnou dohodu, které by mělo být dosaženo letos, je to ještě mnohem horší. Podle Portera „přivedla Obamova vláda do jaderných vyjednávání problematiku "možného vojenského rozměru“. To znamená, že Spojené státy budou požadovat vysvětlení „důkazů“, které kniha ukazuje jako vykonstruované. To je rozhodnutí, které by mohlo ohrozit uzavření konečné dohody s Íránem.“

Mezitím, minulý týden v úterý, vyšly do ulic Teheránu miliony lidí, aby hromadně oslavili 35 let od islámské revoluce. Jak je to možné?

Přes všechna špatná ekonomická rozhodnutí byla míra negramotnosti v Íránu snížena téměř na nulu. Ženy jsou aktivními voličkami (zkuste jen tuto záležitost nadnést v ráji domu Saudů). Došlo k pozoruhodnému vědeckému pokroku, dokonce i pod tvrdými sankcemi. Civilní jaderný program je záležitostí národního konsensu.

Tento článek – příznačně zveřejněný al-Arabia, která je ovládaná domem Saudů – se aspoň pokouší neznít zcela jen jako levná arabská propaganda a přichází s platným poukázáním na skutečnou hrozbu pro islámskou revoluci, od nespokojené mládeže v celém Íránu.

Avšak to není to klíčové. Islámská republika se nerozpadne zítra. Mnohem více klíčovým je podívat se na hlavní důvody, proč k revoluci před 35 došlo a proč, co se týká íránské geopolitické nezávislosti, zůstává poněkud populární.

To může také vrhnout světlo na to, proč západ – a obzvláště Spojené státy – stále odmítá normalizovat své vztahy s Íránem. Nakonec to, co se stalo před 35 lety, nebylo v USA nikdy řádně pochopeno, to v první řadě. Z geopolitického hlediska to byla skutečná „jaderná“ revoluce – jeden z nejdalekosáhlejších pokroků v tom, co Eric Hobsbawm definoval jako „krátké 20. století“.

A možná právě to nejvyšší vůdce myslel tím, že rozhovory nesměřují nikam; což je zcela jistě tak, dokud bude, obzvláště, Washington odmítat upustit od redukování Íránu jen na pouhou tlupu fanatiků.

Onen Kissingerův ropný šok

Již za funkčního období Harry Trumana podporovaly USA diktaturu íránského šáha, kde bylo vše dovoleno. Není divu, že se jim po oněch dnech tak velice stýská.

V r. 1953, po puči CIA proti Mohammadu Mossadeghovi, šáh – který žil většinou na francouzské Riviéře – byl „pozván“, aby vládl jako loutka CIA (John F. Kennedy se s ním setkával na divokých večírcích na francouzské Riviéře a zjistil, že je to nebezpečný megalomaniak). Oplátkou za obnovení britských „práv“ na perskou ropu si Washington přiřkl 55% koncesí a Britové dostali ten zbytek.

CIA školila Savak – šáhovu tajnou policii. Byla to skvělá doba. Šáh nejen, že vynikal ve své roli četníka politických/ekonomických zájmů USA v Perském zálivu; ale protože nesdílel arabskou nenávist k Izraeli, měl Tel Aviv přístup k perské ropě (to skončilo poté, co se moci chopil ajatolláh Ruhollah Chomejní).

Šáh nemilosrdně potlačoval a pronásledoval každou politickou stranu v Íránu a dokonce masakroval Kurdy (Saddam si dělal poznámky). Začal brát vlastní propagandu vážně, včetně víry v mýtus, že je nový král králů. Stal se prvním a hlavním protagonistou ropného šoku OPEC v r. 1973, ke kterému dostal zelenou od nikoho jiného, než od Henry Kissingera.

V kostce, bylo to pokračování „Nixonovy doktríny“ z r. 1972, než se stalo jasným, že porážka USA ve Vietnamu je hotovou věcí. Tehdy Tricky Dicky (Nixonova hanlivá přezdívka – p.p.) začal prosazovat strážné po celém „svobodném světě“. A žádný region nebyl klíčovější, než Perský záliv.

Šáh to miloval. Ale také si neustále stěžoval, že nemá dostatek merglí, aby mohl koupit všechny ty zbraně, které mu vojensko-průmyslový komplex nabízel. Takže Kissinger – poslíček Davida Rockefellera – udělal kvadraturu kruhu a nechal vyšroubovat cenu ropy Organizací zemí vyvážejících ropu, či OPEC.

Tímto krokem Kissinger okamžitě nafoukl zisky velkých amerických ropných společností – které v té době tvořil pět ze Sedmi sester, a klíčově vzpružil tři, které byly vlastněny Rockefellerem (Exxon, Mobil a Socal). Zároveň, neboť Japonsko a tehdejší Západní Německo a zbytek západní Evropy závisel na ropě z Perského zálivu mnohem více, než USA, vymyslel Kissinger dokonalý způsob, jako torpédovat zničující japonskou a německou průmyslovou konkurenci.

Nic z toho v tlustých bichlích o Kissingerovi, nebo vůbec v jakýchkoliv záznamech amerických korporátních médií, nenajdete. Ale vysvětluje to mnohé z toho, jaký svět se zrodil z „ropného šoku“.

Jako většina amerických loutek – arogantních s nabubřelým sebevědomím – i šáh nikdy nepochopil, že je pouhou loutkou. Jeho korporátní nadnárodní ekonomický model, jaký byl aplikovaná na Írán, měl předvídatelné následky; podobně jako dnes (dokonce i v Evropě a USA) nepatrná menšina spotřebovávala tak, jako by zítra slunce nemělo vyjít, a obrovská většina byla stále více zbídačelá, neboť šáh sázel na peněžní papírkovou úrodu, místo na agrární reformu, aby zajistil živobytí milionům rolníků – z nichž mnozí byli negramotní nábožní šíité – kteří byli vykopnuti z venkova americkým agrobyznysem, který se jich zbavil jako nadbytečné pracovní síly.

Tyto ožebračené masy nafoukly Teherán a další velká íránská města a přeměnila je v masové základny pro Chomejního revoluci. A zbytek je historie.

Nic není nedosažitelné

Pak Jimmy Carter – onen venkovský Hamlet – když se stále ještě ucházel o prezidentský úřad proti Geraldu Fordovi, v r. 1976, připustil v debatě, že šáh mučí lidi. O dva roky později, jako prezident, ho Carter již považoval za „ostrov stability“ a „přítele“.

Během 70. let bylo „jen“ na Íránu, aby uskutečnil jaderný program, mimo dalších motivů proto, aby zastrašil revoluční arabský nacionalismus. Avšak nyní, za Islámské republiky, je civilní jaderný program náhle „existenční hrozbou“.

Šáhovým bankéřem byl David Rockefeller, neúnavně vychvalující „vlastenectví“ a „toleranci“ svého klienta, nemluvě o jeho modernizačních snahách – a vše bylo řádně papouškováno americkými korporátními médii, dokonce i přesto, že Amnesty International a samotné ministerstvo zahraničí měly Himálaje dokumentů dokazujících, že šáh je jeden z největších trýznitelů moderní historie. Avšak záleželo na tom, že tehdejší Chase Manhattan přinášel vynikající dividendy.

Člověk nikdy nepřišel o peníze, když sázel na hloupost a neinformovanost amerických korporátních médií. Když islámská revoluce začala, americká média jako celek říkala světu, že šáh je neporazitelný; že Chomejní a jeho stoupenci jsou menšinou náboženských fanatiků; a že skutečným motivem revoluce je to, že šáh je velký modernizátor (Rockefellerův rukopis), odmítaný oněmi muslimskými fanatiky. Je spravedlivé uvést, že tento rukopis je rozšířený stále i dnes.

Když šáh uprchl z Íránu, všechna americká média sežrala blud, „že odjel na dovolenou“. Když Chomejní nastoupil do letadla Air France z Paříže a dorazil do Teheránu v absolutním triumfu, nebylo divu, že nikdo v USA neměl páru o tom, co se děje. Americká média dávala přednost vysmívání se Chomejního „fanatismu“ – který v té době však byl jen bledým stínem proti fanatismu papeže Jana Pavla II, který považoval ženy za podřadný druh.

Íránská buržoazie – moderní, sociálně-demokratická, která zdědila politickou linii Mossadegha – dokázala získat značnou podporu od pokrokářů v Evropě. V době, kdy Le Monde byly stále ještě dobrými novinami a ne Americe povolným odpadem, jakým jsou dnes, si stačilo přečíst jen příspěvky korespondentského esa Erica Rouleau, aby se to potvrdilo.

Chomejní měl charisma (a onen strašidelný hlas na kazetách) a byl podporovaný jedinou politickou organizací tolerovanou šáhem, zhruba 160,000 mullahy, kteří náležitě mobilizovali ty, ze kterých byly udělány zbídačelé nepotřebné masy zájmy amerických agrofirem.

Přesto od počátku Chomejní s buržoazií vyjednával – jako když jmenoval Mehdi Bazargana premiérem a Bani Sadra prezidentem (socialistu a modernizátora západního stylu). Teprve když byl šáhův systém vymýcen zcela, zařadil Chomejní vyšší rychlost a provedl čistku, kdy zůstali jen jeho náboženští stoupenci – kdy opětovně vytvořil, v menším měřítku, šáhovo peklo, ale tentokrát ve jménu Alláha. No, jak řekl Mao, žádná revoluce není večírek.

Co se týká Jimmyho „Hamleta“ Cartera, ten Chomejního jako íránského vůdce nikdy oficiálně neuznal. Washington se dokonce ani nepokusil s ním promluvit. Kdyby měli aspoň špetičku geopolitické inteligence, pokusili by se Američané podělit se s ním o šálek čaje, když byl stále ještě v exilu v Paříži. Ale David Rockefeller a jeho papoušek Kissinger by ječeli, takže zastrašený Carter se schoulil do své ulity. Po islámské revoluci Washington odhadovaných 60 miliard dolarů, která šáh, jeho rodina a kamarádíčkové z Íránu ukradli, nikdy nevrátil.

Tento katalog desinformací během 70. a 80. let se nyní jako přes kopírák odráží v desinformacích posledních několika let u íránského jaderného programu. Není divu, že většina Američanů – a spousta Evropanů – je bezradně blbá.

Když Chomejní zemřel – a živě si pamatuji, jak všechny noviny v Evropě 5. června 1989 dělily titulní stránku mezi něj a to, že Deng Ziaoping nařídil masakr na Tiananmen – velký filosof Daryush Shayegan, bývalý profesor univerzity v Teheránu, uveřejnil skvělý článek v Liberation, kde vysvětlil Velký obrázek, počínaje „odkazem“ šáha po Chomejního.

Shayegan napsal, že oba muži, šáh a imám, se dopustili stejných fatálních chyb a „byli ztělesněním, každý svým způsobem, dvou typicky íránských vlastností: kulturní schizofrenie a velikášského snění“. Takže celé drama bylo o dvou srovnávaných Íránech: imperiálním Íránu a „krvácejícím trpícím mučednickým Íránu“. Oba přišli s nemožným snem a, „jak by řekl mystický básník 12. století Ruzbehan ze Širazu, trpěli stejným „šílenstvím nedostupného“.“

Dnes, 35 let po islámské revoluci, je to, co Íránci hledají, těžko dostupné: konec západním sankcím a konec toho, kdy s nimi část západu neustálIran's real 'nuclear' revolutione jedná jako s tlupou náboženských „fanatiků“.

Rusko, Čína, Turecko, Pákistán, další asijské země, všechny latinskoamerické státy, všechny africké státy, s těmi všemi jedná Írán normálně. Až na „hrdinnou pružnost“ proti americké výjimečnosti; a kéž by se americká elita konečně přes to přenesla a vypořádala se – realisticky – s tím, co se stalo v Teheránu před 35 lety. Teprve pak rozhovory ve Vídni někam povedou a můžeme mít v r. 2014 konečnou jadernou dohodu.