Hnědá revoluce na Ukrajině
Jsem velký fanoušek Kyjeva, příjemného města půvabného buržoazního charakteru, s jeho hojnými malými restauracemi, čistými stromy olemovanými ulicemi a přívětivými pivními zahrádkami. Před sto lety byl Kyjev převážně ruským střediskem a některé centrální části si tuto příchuť zachovaly. Nyní je Kyjev střežen ozbrojenými kriminálníky ze západní Ukrajiny, bojovníky z neonacistického Pravého sektoru, potomky Stepana Bandery, vojáky ukrajinských kolaborantů a jejich místními nacionalistickými soukmenovci ve zbrani.
Po měsíci konfrontace to prezident Viktor Janukovič vzdal, podepsal Evropskou komisí připravenou kapitulaci a utekl před jejich drsnou revoluční „spravedlností“, jen o chloupek. Poslanci vládnoucí strany byli zmláceni a rozehnáni, komunisté byli téměř zlynčováni, opozice má parlament jen pro sebe, a jmenovali nové ministry a převzali Ukrajinu. Na Ukrajině zvítězila Hnědá revoluce. Tato velká východoevropská země s 50 miliony obyvateli se vydala cestou Libye. USA a EU vyhrály toto kolo a zatlačily Rusko dále na východ, přesně jak měly v úmyslu.
Teprve se uvidí, jestli neonacističtí kriminálníci, kteří vyhráli bitvu, budou souhlasit s kapitulací a odevzdáním svého sladkého ovoce vítězství politikům, kteří jsou, a bůh to ví, dost odporní. A co je důležitější, teprve se uvidí, jestli rusky mluvící východ a jihovýchod země bude akceptovat hnědou vládu Kyjeva, nebo jestli se odtrhne a půjde vlastní cestou, stejně jako se lidé Izraele (jak říká bible) po smrti krále Šalamouna vzbouřili proti jeho dědici, řekli „do stanů ó Izraeli“ a vyhlásili nezávislost na jejich lénu (I Králové 12:16). Mezitím se zdá, že přání výchoďáků zachovat integritu ukrajinského státu je silnější, než jejich nechuť z vítězství hnědých. Ačkoliv shromáždili své představitele pro to, co by mohlo být vyhlášením nezávislosti, neodvážili se nárokovat si moc. Tito poklidní lidé mají jen malý zájem na svárech.
Jejich velký soused, Rusko, se nezdá být tímto osudným vývojem otevřeně znepokojen. Obě ruské zpravodajské agentury, TASS a RIA, ani nedaly zprávy o strašlivých ukrajinských událostech do horní části stránky, jak učinily Reuters a BBC: pro ně měla olympiáda a biatlon větší význam, jak můžete vidět na těchto snímcích obrazovek:
Tento „pštrosí“ přístup je pro ruská média celkem typický: kdykoliv se ocitnou v nepříjemné pozici, uniknou do přístupu odvysílání baletu Labutí jezero v televizi. To udělala, když Sovětský svaz v r. 1991 zkolaboval. Tentokrát to byla olympiáda, místo baletu.
Protiputinovská opozice v Rusku srdečně puč na Ukrajině schvalovala. Včera Kyjev, zítra Moskva – vykřikovali. Dalším oblíbeným heslem je Majdan (hlavní náměstí v Kyjevě, místo protivládních demonstrací) se rovná Bolotnaja (náměstí v Moskvě, místo protivládních protestů v prosinci 2012).
Většina Rusů byla naštvána, avšak ne překvapena. Rusko se rozhodlo minimalizovat své zapojení se na Ukrajině před několika týdny, jako by si přálo demonstrovat světu své nezasahování. Jeho chování hraničilo s nezodpovědností. Zatímco ministři zahraničí zemí EU a jejich spojenci se tlačili v Kyjevě, Putin poslal Vladimira Lukina, vyslance pro lidská práva, starého nízko postaveného politika malého vlivu, aby se zabýval ukrajinskou krizí. Ruský velvyslanec, pan Zurabov, další „nikdo“, zcela zmizel z dohledu veřejnosti. (Nyní byl povolán do Moskvy). Putin nepřišel s jediným veřejným prohlášením o Ukrajině, bral ji jako by šlo o další Libyi nebo Mali, a ne o sousední zemi dost blízko ruského dvorku.
Tento přístup „ruce pryč“ bylo možné očekávat: Rusko nezasahovalo do katastrofických ukrajinských voleb v r. 2004, nebo do gruzínských voleb, které přinesly extrémně protiruské vlády. Rusko se zapojuje jen tehdy, pokud existuje skutečná bitva na zemi, a legitimní vláda žádá o pomoc, jako v Osetii v r. 2008, nebo v Sýrii v r. 2011. Rusko podporuje ty, kteří bojují za svoji věc, jinak Rusko, poněkud znepokojivě, zůstává stranou.
Západ žádné takové zábrany nemá a jeho představitelé byli extrémně aktivní: představitelka amerického ministerstva zahraničí Victoria „do píči s EU“ Nuland trávila v Kyjevě dny a týdny, krmila vzbouřence sušenkami, rozdávala jim miliony propašovaných zelených papírků, setkávala se s jejich vůdci, plánovala a osnovala puč. Kyjev je zaplaven fungl novými americkými dolary, čerstvě z tiskárny (jak mi řekli ruští přátelé, v Moskvě takové peníze ještě neviděli). Americké velvyslanectví rozhazovalo peníze jako ožralý Texasan v nočním klubu. Každý tělesně schopný mladík ochotný bojovat dostával pět set dolarů týdně, kvalifikovaní bojovníci až tisíc, velitel čety měl dva tisíce dolarů – na ukrajinská měřítka velmi slušné peníze.
Peníze nejsou všechno. Pro úspěšný puč jsou potřeba také lidé. Existovala opozice proti Janukovičovi, který vyhrál svobodné volby, a tudíž tři strany volby prohrály. Stoupenci těchto tří stran mohli dodat na poklidné demonstrace, nebo stávky v sedě, spoustu lidí,. Ale bojovali by, kdyby se do nich strčilo? Pravděpodobně ne. A stejně tak příjemci štědrých grantů USA a EU (Nuland odhaduje celkovou částku amerických investic do „budování demokracie“ na pět miliard dolarů). Mohli být sezváni na nějaké velké náměstí na demonstraci. Nicméně beneficienti z NGO jsou bázliví týpci, neradi riskují své blahobytíčko. A USA potřebovaly lepší válečnický matroš, aby odstranily demokraticky zvoleného prezidenta od moci.
Hadí vejce
Na západní Ukrajině se vylíhla hadí vejce: dětí nacistických kolaborantů, které zdědily nenávist k Rusům, a pily ji s mateřským mlékem. Jejich otcové vytvořili síť pod vedením Reinharda Gehlena, německého šéfa špionáže. V r. 1945, když bylo Německo poraženo, odpřísáhl Gehlen věrnost USA a poskytl svoji síť CIA. Pokračovali ve své partyzánské válce proti sovětům až do r. 1956. Jejich krutost byla legendární, protože jejich úmyslem bylo vyděsit populaci do naprosté poslušnosti jejich rozkazů. Jak každý ví, škrtili Ukrajince podezřelé z přátelských vztahů k Rusům vlastníma holýma rukama.
Děsivá svědectví účastníků vypráví o jejich aktivitách na Volyni: „Jednou v noci jsme uškrtili 84 mužů. Škrtili jsme dospělé, stejně jako malé děti, drželi jsme jim nohy, kroutili jsme jim hlavou a rozbíjeli jim ji o futra… Dvě hezké děti, Stěpa a Olja, 2 a 14 let… roztrhli jsme to mladší na dvě části, a nebylo třeba škrtit jeho matku Julii, zemřela na infarkt“, a tak dál a tak podobně. Zmasakrovali stovky tisíc Poláků a židů; dokonce strašlivý masakr v Baby jar měli na svědomí oni, za pasivní asistence Němců, dosti podobné izraelské pasivní asistenci při masakrech Palestinců v Sabra a Chatila provedených libanonskými fašisty z Falang.
Děti těchto banderovských vrahů byly vychovány k nenávisti ke komunismu, sovětům a Rusům, a v obdivu k činům svých otců. Vytvořily úderný hrot pro-amerických protivládních vzbouřenců na Ukrajině, Pravý sektor, vedený fašistou do morku kostí Dmytro Jarošem. Byli připraveni na boj, na smrt a na zabíjení. Takovéto jednotky přitahují potencionální rebely různorodé minulosti: jejich mluvčím je mladý Rus, předělaný na Ukrajince, a nacionalista Artěm Skoropadsky, novinář z oficiálního oligarchy vlastněného deníku Kommersant-UA. Existují podobní mladí Rusové, kteří se přidali k salafistickým bojůvkám a stali se sebevražednými atentátníky v horách Kavkazu – mladí lidé, jejichž touha po akci a oběti nemohla být uspokojena konzumní společností. To je slovanská Al-Kejda – skuteční neonacističtí úderní bojovníci, přirozený spojence USA.
A nebojovali pouze za přidružení k EU a proti připojení s k Ruskem vedené Celní unii. Jejich nepřáteli jsou také Rusové na Ukrajině a rusky mluvící etničtí Ukrajinci. Rozdíl mezi těmito dvěma kategoriemi je sporný. Před nezávislostí v r. 1991 asi tři čtvrtiny populace upřednostňovaly mluvit rusky. Pak se následné vlády pokusily donutit lidi používat ukrajinštinu. Pro ukrajinské neonacisty je každý, kdo mluví rusky, nepřítel. Můžete si to porovnat se Skotskem, kde lidé mluví anglicky, a nacionalisté by je rádi donutili mluvit jazykem Burnse.
Za úderným hrotem Pravého sektoru, s jeho fanatickými protikomunistickými a protiruskými bojovníky, se bylo možné spolehnout na jednu velkou organizaci: neonacistickou Svobodu Tjagniboka. Před několika lety vyzýval Tjagnibok k boji proti Rusům a židům, nyní se stal ohledně židů opatrnějším. Stále je protiruský, jako John Foster Dulles. Tjagnibok byl tolerován, či dokonce povzbuzován Janukovičem, který se chtěl opičit po francouzském prezidentovi Jacques Chiracovi. Chirac vyhrál druhé kolo voleb proti nacionalistovi Le Penovi, zatímco by pravděpodobně s jakýmkoliv jiným kandidátem prohrál. A podobně i Janukovič si přál, aby se Tjagnibok stal jeho porazitelným oponentem v druhém kole prezidentských voleb.
Parlamentní strany (největší je strana Julie Timošenkové s 25% křesel, menší je strana boxera Klička s 15%) by zmatek podpořily, jako cestu, jak získat moc, kterou ztratily ve volbách.
Unie nacionalistů a liberálů
Tudíž byla vytvořena unie nacionalistů a liberálů. Tato unie je ochrannou obchodní známkou nové americké politiky ve východní Evropě. Pokus o ní proběhl v Rusku před dvěma lety, kde se Putinovi nepřátelé skládají z těchto dvou sil, z pro-západních liberálů a jejich nových spojenců, etnických ruských nacionalistů, měkkých i fanatických neonacistů. Liberálové bojovat nebudou, nejsou u mas oblíbení; patří k nim nadprůměrný podíl židů, teplých, milionářů a liberálních pisálků; nacionalisté mohou vybudit nemyté masy téměř stejně dobře, jako bolševici, a budou bojovat. To je proti-putinovský koktejl upřednostňovaný USA. Tato aliance získala v moskevských komunálních volbách přes 20%, poté, co jejich pokus chopit se moci pučem byl Putinem odražen. Ukrajina je jejich druhou, a úspěšnou, akcí.
Mějte na paměti: liberálové nemusí podporovat demokracii. Činí tak pouze tehdy, když si jsou jistí, že jim demokracie dodá to, co chtějí. Jinak mohou spojit síly s Al-Kejdou, jako nyní v Sýrii, s islamistickými extremisty jako v Libyi, s armádou jako v Egyptě, nebo s neonacisty jako nyní v Rusku a na Ukrajině. Historicky liberálně-nacistická aliance nefungovala, protože staří nacisté byli nepřáteli bankéřů a finančního kapitálu, a proto proti-židovští. Tomuto zádrhelu se bylo možné vyhnout: Mussolini byl k židům přátelský a měl ve své vládě pár židovských ministrů; byl proti Hitlerovu protižidovskému přístupu a říkal, že „židé jsou užiteční a přátelští“. Hitler odpověděl, že pokud by to umožnil, daly by se k jeho straně tisíce židů. Dnes tento problém zmizel: moderní neonacisté jsou k židům, bankéřům a teplým přátelští. Norský vrah Breivik je exemplárním příkladem k židům přátelského neonacisty. Stejně tak ukrajinští a ruští neonacisté.
Zatímco původní Banderovi zločinci zabíjeli každého žida (a Poláka), který jim přišel do cesty, jejich moderní dědici dostávají dosti cennou židovskou podporu. Oligarchové židovského původu (Kolomojski, Pinčuk a Porošenko) je financovali, zatímco prominentní židovský vůdce, předseda Asociace židovských organizaci a společenství Ukrajiny, Josef Zissels je podporoval a ospravedlňoval (což jen podporuje tezi, že jde o chazarskou pomstu za zničení chazarské říše – p.p.). Existuje mnoho stoupenců Bandery v Izraeli; obvykle tvrdí, že Bandera nebyl antisemita, protože měl židovského doktora. (Stejně tak Hitler). Židům nevadili nacisté, kteří si je nebrali za cíl. Cílem ruských neonacistů jsou gastarbeitři z řad Tadžiků a cílem ukrajinských neonacistů jsou rusky mluvící lidé.
Revoluce: náčrt
Revoluce si zaslouží popis na několika řádcích: Janukovič nebyl příliš špatným prezidentem, byl rozumný, avšak slabý. Přesto se Ukrajina dostala na pokraj finanční propasti. (Můžete si o tom přečíst více v mém předešlém článku). Pokusil se zachránit situaci tím, že se začal paktovat s EU, ale EU neměla peníze nazbyt. Pak se pokusil o dohodu s Ruskem a Putin mu nabídl cestu ven, aniž by od něj požadoval, aby se Ukrajina připojila k Ruskem vedené Celní unii. To vyvolalo násilnou reakci EU a USA, protože se obávaly, že by to Rusko posílilo.
Januk, jak mu zkráceně lidé říkají, měl málo přátel. Mocní ukrajinští oligarchové jím nebyli nadšení. Mimo obvyklých důvodů se jim nelíbily zlodějské zvyky Janukova syna, který kradl podniky jiných lidí. Zde to mohlo být oprávněné, protože vůdce Běloruska, srdnatý Lukašenko, řekl, že neortodoxní způsoby získávání firem Janukova syna přivodily katastrofu.
Janukovo voličstvo, rusky mluvící lidé Ukrajiny (a to je většina v zemi, stejně jako anglicky mluvící Skotové jsou většinou ve Skotsku), jím bylo rozčarováno, protože jim nedal právo mluvit rusky a učit své děti v ruštině. Stoupenci Julie Timošenkové ho neměli rádi za to, že jejich vůdkyni uvěznil. (a ta si to bohatě zasloužila: najímala vrahy, kradla miliardy z ukrajinských státních peněz ve spolčení s bývalým premiérem, uzavřela podvodnou dohodu s Gazpromem na úkor ukrajinských spotřebitelů a spousta dalších věcí). Extrémní nacionalisté ho nenáviděli za to, že nevyklučil ruštinu.
USA zorganizovaný útok na zvoleného prezidenta následoval po pokynech Gena Sharpa, konkrétně: 1) zmocnit se ústředního náměstí a zorganizovat masivní protest v sedě; 2) mluvit do nekonečna o nebezpečí násilného rozehnání; 3) pokud úřady neudělají nic, vyprovokovat krveprolití; 4) vykřikovat vrazi; 5) moc je vyděšena a otupena a 6) odstraněna a 7) nové mocnosti přebírají zemi.
Nejdůležitější prvek plánu nebyl nikdy mazaným Sharpem vyřčen nahlas, a to je důvod, proč hnutí Okupuj Wall Street (které vedl za ruku) nedokázalo dosáhnout svého požadovaného cíle. Musíte mít mistry v řečnění, tj. západní oficiální média, na své straně. Jinak vás vláda rozdrtí, jak to učinila s Okupuj a mnoha dalšími podobnými hnutími. Ale zde byla západní média zcela na straně vzbouřenců, protože události byly organizovány americkým velvyslanectvím.
Nejdříve shromáždili na protest v sedě na Náměstí nezávislosti (alias „náměstí Majdan“) pár lidí, které znali: příjemce grantů USAID prostřednictvím sítě nevládních organizací, jak napsal ukrajinský expert Andrej Vajra, sítí uprchlého oligarchy Chorošovského, neonacisty Pravého sektoru a radikály Společné věci. Toto poklidné shromáždění bylo bohatě baveno umělci; jídlo a pití bylo rozdáváno zdarma, vybízelo se k volnému sexu – byl to karneval v centru hlavního města a začal přitahovat masy, jak by se stalo v každém městě ve známém vesmíru. Tento karneval byl placen oligarchy a americkým velvyslanectvím.
Ale karneval nemohl trvat věčně. V souladu s 2) byly šířeny zvěsti o násilném rozehnání. Lidé začali být vyděšení a rozutekli se. Na náměstí zůstala pouze malá tlupa aktivistů. Provokaci podle 3) poskytl západní agent ve vládě, pan Sergej Levočkin. Napsal rezignační dopis, odeslal ho a nařídil policii, aby násilně rozehnala protest. Policie nastoupila a aktivisty rozehnala. Nikdo nebyl zabit, nikdo nebyl vážně zraněn – dnes, po stovce mrtvých, je absurdní dokonce jen zmínit toto pendrekování – ale opozice vyřvávala vrazi. Světová média, tento mocný nástroj v rukou mistrů řečnění, vyřvávála „Janukovič zmasakroval děti“. EU a USA přiskočily k sankcím, zahraniční diplomaté nastoupili, a všichni tvrdili, že chtějí chránit poklidné protestující, zatímco ve stejné době posilovali dav na Majdanu ozbrojenými střelci a bojovníky Pravého sektoru.
Zmínili jsme Gena Sharpa, ale Majdan byl pod dalším vlivem – Guy Deborda a jeho konceptu Společnosti atrakcí. Nebylo to skutečné, ale šlo o dobře udělanou kamufláž, stejně jak tomu bylo u předchůdce, „puče“ ze srpna 1991 v Moskvě. Janukovič udělal vše, aby zesílil odbojnost Majdanu: poslal pořádkovou policii, aby dav rozehnala, a když odvedla jen poloviční práci, odvolal ji, a tak to dělal každý den. Po takovém zacházení by kousal dokonce i velmi flegmatický pes.
Atrakci podobná neskutečná kvalita kyjevských událostí byla zdůrazněná příjezdem říšského válečného štváče, neokonzervativního filosofa Bernarda-Henri Levyho. Ten přijel na Majdan stejně, jako do Libye a Bosny, žvanil o lidských právech a vyhrožoval sankcemi a bombardováním. Kdykoliv někam přijede, následuje válka. Doufám, že budu mimo všechny země, které plánuje navštívit.
Prvními oběťmi Hnědé revoluce byly památníky – Leninovy, protože nenávidí komunismus v každé formě, a památníky světové války, protože revolucionáři jsou solidární s poraženou stranou, s německými nacisty.
Historie nám řekne, do jaké míry Januk a jeho poradci chápali, co dělají. V každém případě povzbudil požár na Majdanu svými neúčinnými výpady neozbrojených policistů. Majdanští neonacisté používali proti policii odstřelovače, desítky lidí byly zabity, ale prezident Obama vyzýval Januka, aby byl zdrženlivý, a on byl zdrženlivý. Po obnovení střelby poslal opět policii. Jeden diplomat EU mu vyhrožoval Haagským tribunálem a on svoji policii stáhl. Žádná vláda by nemohla za takových okolností fungovat.
Nakonec zkolaboval, podepsal se na vytečkovaném místě a odjel neznámo kam. Vzbouřenci se chopili moci, zakázali ruštinu a začali drancovat Kyjev a Lvov. Nyní byl život poklidných lidí v Kyjevě přeměněn na živoucí peklo: každodenní loupeže, mlácení, vraždění. Vítězové připravují vojenskou operaci proti rusky mluvícím oblastem na jihovýchodě Ukrajiny. Revoluční divadlo se ještě může stát opravdu krvavým.
Někteří Ukrajinci doufají, že Julie Timošenková, čerstvě propuštěná z vězení, bude schopna vzbouřence zvládnout. Další doufají, že prezident Putin si ukrajinských událostí všimne, nyní, kdy jeho olympijské hry, díkybohu, skončily. Divadlo nekončí, dokud nezazpívá tlustá ženština, a ta zazpívá – její píseň teprve bude slyšet, i vidět.
The Brown Revolution of the Ukraine vyšel 25. února 2014 na ICH. Překlad v ceně 560 Kč Zvědavec.