Protektorátní vláda již úřaduje: Záchranou brzdu proti majetkovým nárokům Sudeťáků posílá do hrobu
Babišovy a Sobotkovy německé zájmy proti českým?
24.2.2014 Komentáře Témata: Česká republika 1004 slov
„Která ze čtyř frankistických kolon porazí Madrid?“ zeptali se generála Moly za španělské občanské války. „Bude to pátá kolona našich přívrženců uvnitř města,“ odpověděl. Od té doby, se termín Pátá kolona používá pro označení politické skupiny tajně působící proti svému státu a pro ideologii či politiku protivníka.
Smysl výjimky
Protože jsme o tom již psali, jen krátce připomeňme, že výjimku z „Listiny práv a svobod“ Evropské unie vyjednal Václav Klaus. V situaci, kdy již bylo jasné, že ho Ústavní soud donutí podepsat tzv. Lisabonskou smlouvu, prosadil aby všech sedmadvacet členských států EU souhlasilo s udělením výjimky pro ČR. Předtím si totéž z důvodů obrany svých národních zájmů vyjednala Velká Británie a Polsko.
Listina práv a svobod je samozřejmě jen krycí manévr, který dále odebírá členským zemím EU zbytky samostatnosti, jež jim zbyly po přijetí Lisabonské smlouvy. Sama o sobě je nesmysl. Každý stát má takovou listinu povinně v ústavě. Ta evropská však umožňuje obracet se na tzv. Evropský soud pro lidská práva, pokud některý občan členské země má za to, že se svých „lidských práv“ nemůže domoci.
Je to prostě jenom obezlička jak nařídit kterémukoli státu cokoli z Bruselu, respektive ze Štrasburku. Sudetští Němci se nejen na každoročních sjezdech landsmanšaftu nikdy netajili tím, že jakmile bude Evropa dostatečně „jednotná“, dosáhnou svých majetkových nároků v republice, kterou s Henleinem a Hitlerem rozbili a okupovali, oklikou. Tentokrát nikoli pochodem z Berlína, ale “úředně“ přes Brusel. To jim právě „Listina“, jakmile se stane součástí našeho právního řádu, umožní.
Kluci v akci
Vyjednání výjimky Sudeťákům cestu k předválečným majetkům především v našem pohraničí více než jen symbolicky blokovalo. Se skřípěním zubů ji spolkli i Němci. Pro Angelu Merkelovou byla bližší košile Lisabonské smlouvy než kabát sudeťáckých „nároků“. Slíbila by tehdy Václavu Klausovi za podpis cokoli. Ale popravdě řečeno, příliš ji to nerozhodilo. Už tehdy dobře věděla, že má v České republice dostatečně silnou Pátou kolonu, která se sama postará o to, aby dveře k majetkům opět zevnitř někdo otevřel. Jako kdysi...
Právě toho jsme nyní svědky. Americký občan Jiří Dienstbier, který si vzal nikoli náhodou za svůj první úkol v roli ministra Klausovu výjimku zrušit, přešel okamžitě do útoku přednostně právě v této věci. A Babišova vláda mu hned na svém prvním zasedání nabila kanón:
„Není důvod k tomu, aby se ČR o tuto výjimku nadále snažila. Vláda je přesvědčena, že nedává žádný smysl. Jestliže zde byly nějaké obavy, byly to obavy neopodstatněné," prohlásil Babišův vládní mluvčí Bohuslav Sobotka.
Už se ale nenamáhal vysvětlit, v čem spočívala jejich „neopodstatněnost“. Ani nemohl. Na takovou argumentační ekvilibristiku nemá. Andrej Babiš zato má v Německu rozsáhlé obchodní plány i majetky. Nemůže si dovolit svého hlavního sponzora „provokovat“. A jeho vládní partneři rovněž: Jsou přece loajálními členy Socialistické internacionály. Té někdejší „komunistické“ vládli bolševici z Moskvy. Tu současnou ovládají socialisté z Berlína. A pro naše kolaboranty přímo „geneticky“ platí brežněvovská teze o „omezené suverenitě“, kterou Klausova výjimka hluboce narušovala.
Proč tak rychle?
Obvyklý argument české Páté kolony zní, že výjimka byla zbytečná. Dekrety prezidenta republiky (tzv. Benešovy dekrety), které naplňovaly dohodu vítězných velmocí o odsunu Hitlerových pohrobků z Československa a vyvlastnění jejich majetků, prý štrasburský soud měnit nemůže. Zpětné působení práva přece není možné.
To je samozřejmě nesmysl. Jednak by to předpokládalo, že nějaké mezinárodní právo vůbec platí. Druhým předpokladem je, že Česká republika je subjektem takového práva. Tím byla, dokud měla suverenitu – kterou ovšem právě Lisabonskou smlouvou a „Listinou“ pozbyla.
Ale to nejdůležitější: Posvátná lidská práva přece stojí nade vším! Že nic neznamenají, že jsou pouhou deklarací, kterou si každý může použít, jak se mu právě hodí? Právě pro to! To je pravý smysl všech „Listin“. Narozdíl od občanských svobod, které jsou vymahatelné pouze uvnitř suverénního státu – „lidská práva“ jsou nafouklé nic. A „vymáhají se“, jak vidíme dnes a denně, pouze silou a obvykle ze zahraničí. Slouží jako klacek pro nastolení zájmů silnějšího v kterékoli zemi se to právě hodí. Toto snad není nutné vysvětlovat. Havlovo „humanitární bombardování“ Srbska je toho dokonalou ilustrací.
Pokud bychom však na argumentaci odpůrců přistoupili, základní otázka potom zní: Pokud byla výjimka zbytečná, proč Babišův Dienstbier tak spěchá s její likvidací? Máme přece stovky naprosto zbytečných zákonů a stále přibývají další. Proč vadil tak naléhavě právě tento – pokud je „zbytečný“?
Výprodej národních zájmů
Nikoli náhodou si Babišova vláda a její mluvčí Bohuslav Sobotka berou od počátku jako hlavní úkol zničit poslední „obranné bašty“ českých národních zájmů. Obdobné je to s „přistoupením“ ČR k takzvanému fiskálnímu paktu, který je pro soudruhy v Berlíně a v Bruselu českým „Poslušně hlásím, že jsme připraveni přijmout euro, kdykoliv hvízdnete.“ Jde mimochodem kromě hlubokého uctivého předklonu, také o příkladné chytráctví: Rozpočtová omezení, která by z „Paktu“ plynula, se totiž mají týkat až příští vlády.
Klausova výjimka je však podstatně důležitější. Jistě: Nebylo by možné ji přeceňovat i kdyby vstoupila v platnost. Už dnes nejsme samostatná republika, ale pouhá gubernie, aktuálně s otevřeně protektorátní vládou. Bohuslav Sobotka si zrovna láme hlavu, jak veřejně naše „vazalství na věčné časy“ potvrdit. Pojede proto prý v létě do europarlamentu se zásadním projevem. Má v něm nastínit, jak si představujeme naši co nejrychlejší cestu do unijního otroctví „bez přívlastků“ vlastními silami za bratrské pomoci zvenčí.
Klausova výjimka by všem takovým projevům psí oddanosti bruselskému hegemonovi dávala minimálně nepříjemnou pachuť. Její význam byl totiž na prvním místě symbolický. Říkali jsme tím, že si chceme alespoň ty nejzákladnější znaky naší bývalé samostatnosti uchovat. Že například o tom, kdo bude osídlovat naše pohraničí, míníme nadále rozhodovat sami. Drzost samozřejmě.
Až v nedaleké budoucnosti „evropský soud“ poprvé uzná nějakou „zanedbatelnou“ sudeťáckou „lidskoprávní“ žalobu na majetek „neprávem zcizený“ po Druhé světové válce, bude definitivně vymalováno. Nahrnou se sem. Do „svých majetků“. Třeba jen formálně. A budou mít volební právo. Pátou kolonu patřičně odmění. Na nás ostatních nezáleží. Jako to bylo vždy.
Zrušení Klausovy výjimky tomuto scénáři otevírá dveře dokořán. Tradičně zevnitř.
Článek vyšel 20. února na Protiproudu.cz.