Nová americko-ruská studená válka

U Ruska bylo očerňování všech věcí kolem Soči – které lze přisoudit vrozené stupiditě „norem“ západních korporátních médií – pouhou podzápletkou v hlavní hře, která se vždy stává osobní; a proto neúnavné démonizování ruského prezidenta Vladimira Putina (1).

Avšak Nulandgate – kde americká náměstkyně ministra zahraničí Victoria „neokon“ Nuland pronesla své slavné „do píči s EU“ – byla mnohem závažnější. Ne kvůli „neuctivosti“ (chraň pánbůh), ale kvůli tomu, že tím poskytla to, co americké mordové trusty označily za „indikátor amerického strategického myšlení“.

Zde je tato hra v kostce. Německo řídí na dálku jednoho z vůdců ukrajinských protestů, boxera těžké váhy Vitalije Kličko (2).

„K šípku s EU!“ je v podstatě namířené směrem na Berlín a Klička, jeho klíčového chráněnce. Washington vidí, že to nikam nepovede, protože Německo si, nakonec, pomalu budovalo komplexní energeticko-investiční partnerství s Ruskem.

Obamova vláda chce výsledky – rychle. Samotná Nuland zdůraznila (ověřte si to, počínaje časem 7:26), že Washington, během posledních dvaceti let, „investoval“ do „demokratizace“ Ukrajiny přes 5 miliard dolarů. Takže ano: je to „naše“ hra a EU je v nejlepším případě na obtíž, zatímco Rusko zůstává hlavním narušovatelem. Vítejte v ukrajinské „strategii“ Washingtonu.

Ukrajinská šachovnice

Americké mordové trusty nyní také šíří názor, že Obamova vláda je odborně zdatná u strategie vyrovnávání moci. Zahrnout jako součást této „strategie“ Libyi je špatný vtip; Libye po Kaddáfím je zkrachovalým státem, díky humanitárnímu bombardování NATO. Mezitím se v Sýrii tato americká „strategie“ smrskává na to, že se nechávají Arabové vraždit se ve velkém.

Irán je mnohem komplexnější. Obamova vláda pravděpodobně kalkuluje s tím, že prostřednictvím rozhovorů mezi Iránem a P5+1 – pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN plus Německem – bude schopna Rusy, kteří mají blízko k Teheránu, vymanévrovat. Za tohoto předpokladu Obamova vláda opravdu chce s Iránem jadernou dohodu, která by později otevřela stavidla pro byznys západu.

U Sýrie je to postoj Ruska, díky kterému mělo navrch; nemluvě o tom, že Putin zachránil Obamu před další válkou na Středním východě. Protože Sýrie byla ruským vítězstvím, není divu, že Washington sní o vítězství na Ukrajině.

To, co se nyní děje, můžeme interpretovat jako remix oranžové revoluce z r. 2004. Ale velký obrázek sahá mnohem dále – od expanze NATO v 90. letech po americké NGO pokoušející se destabilizovat Rusko, flirt NATO s Gruzií a plány na protiraketovou obranu tak blízko u ruských hranic.

V již typickém stylu Obamovy vlády je podpora ministerstva zahraničí protiruským a proevropským protestům na Ukrajině označována za „vedení zpoza opony“ (pamatujete na Libyi?).

Je to plné „humanitárních“ apelů, výzev k „usmíření“ a dichotomie dobra proti zlu, avšak jen to zamaskovává úsilí o změnu režimu. Zanechte všech nadějí, že v amerických korporátních médiích naleznete hlas rozumu, jakým byl třeba Stephen Cohen z NYU a Princetonu, který ťal do živého v tomto článku, kde zdůraznil, že klíčovým odhalením Nulandgate „bylo, že vysoce postavení američtí představitelé jsou v rámci komplotu „porodními bábami“ nové protiruské ukrajinské vlády, které chtějí dopomoci na svět sesazením nebo neutralizací demokraticky zvoleného prezidenta – a to je puč“.

Zde tato „strategie“ sama jasně odhaluje, že je třeba nyní americké loutky – puč nepuč – místo loutky EU později. Všem na východním pobřeží je naprosto ukradené, že Viktor Janukovič je legálně zvoleným prezidentem Ukrajiny, a že měl plné právo odmítnout pochybnou dohodu s EU.

A nikoho na východním pobřeží nezajímá, že protesty jsou nyní vedeny Pravym sektorem – odpornou sebrankou fašistů, fotbalových chuligánů, ultra nacionalistů a všemožných nechutných neonacistických elementů; ukrajinskými ekvivalenty džihádistů Bandara Bushe v Sýrii.

Jenomže americká „strategie“ nařizuje, že pouliční protesty musí vést ke změně režimu. To se týká Ukrajiny, avšak netýká se to Thajska.

Washington chce změnu režimu na Ukrajině jen z jediného důvodu; v širším kontextu nové velké hry v Euroasii by to znamenalo zhruba ekvivalent toho, kdyby se Texas odtrhl od USA a stal se ruským spojencem.

Avšak tento manévr je odsouzen k nezdaru. Moskva má bezpočet způsobů, jak na Ukrajině nasadit ekonomické páky; má přístup k mnohem lepším výzvědným informacím, než Američané; a chráněnci/gangy/neonacisté jsou jen pouhou hlučnou menšinou.

Washington to však nevzdá, protože považuje jak politickou krizi na Ukrajině, tak vynořující se finanční krizi v Kazachstánu za „příležitosti“ (Obamův žargon) k ohrožení ekonomických/strategických zájmů Moskvy. Jako by se východní pobřeží modlilo za rozšíření finanční krize do celé Ruskem vedené Celní unie (Rusko, Kazachstán a Bělorusko).

A modlení je vskutku to jediné, co mají, zatímco EU, navzdory všemu tomu grandióznímu řečnění a zbožným přáním, zůstává rozděleným bordelem. Po Soči bude Vlad Kladivoun zpět v práci a přijde s odplatou. Nuland a spol. by si měli hlídat záda.

Poznámky:

1. Journalistic malpractice & the dangers of Russia-bashing, RT, February 9, 2014.

2. EU Grooming Klitschko to Lead Ukraine, Der Spiegel Online, December 10, 2013.