Dvojitý bombový útok ve Volgogradu – první hodnocení

Čečna:

Zaprvé, bylo by chybou předpokládat, že do jakéhokoliv „islamistického“ teroristického útoku v Rusku by byli zapojeni Čečenci. Skutečností je, že Čečna byla nejen zpacifikována, ale je v podstatě poklidná. Čečenský vůdce Ramzan Kadyrov předvedl doslova zázrak, když přeměnil válkou zpustošenou „černou díru“ Čečna na prosperující a „skutečně“ poklidnou republiku. Fakt, že tento zázrak nebyl anglo-sionistickými vědátory, kteří všichni prokazatelně říkali, že čečenský odboj nebude nikdy poražen, zmiňován, či byl zesměšňován, dává smysl: uznání tohoto faktu by prostě bylo politicky nemyslitelným. Přesto je fakt, že tento mladík, který měl vnějším zjevem všechny známky průměrného čečenského hrdlořeza, se ukázal být extrémně schopným a moudrým politickým vůdcem nepopiratelný a ačkoliv nikdy nebyla skutečně „vyhrána“ žádná „válka proti terorismu“, sluší se říct, že, aspoň prozatím, byl čečenský teroristický fenomén sražen téměř na nulu. Bohužel jestliže budoucnost vypadá pro Čečnu opravdu skvěle, pro sousední Dagestán jsou věci neskonale horší.

Dagestán:

Čečna a Dagestán jsou sousedé, ale jen sotva by se mohly lišit více. Především je Čečna obývána většinou Čečenci, přičemž nic takového jako „Dagestánec“ neexistuje: v Dagestánu žije více než tucet různých etnických skupin. Dagestán je v podstatě nejrůznorodější ze všech ruských republik, kde žádná skupina nemůže utvořit většinu. Tento aspekt je naprosto klíčový, protože fakt, že neexistuje žádná dominantní etnická skupina, znamená, že nemůže existovat „dagestánský Kadyrov“. Zadruhé, dagestánská ekonomika je řízena velmi zkorumpovanou elitou, která spolu válčí a bojuje s dalšími klany. To prakticky znamená, že „recept“ použitý v Čečně (dát místnímu čečenskému vůdci maximální míru autonomie a autority) by byl pro Dagestán katastrofou. Součástí „řešení“ pro Dagestán je pravděpodobně i velmi energická intervence federálního centra a zničení stávajícího na národnosti postaveného klanového systému – tedy nic, na co by se kdokoliv v Kremlu těšil.

Prozatím je však Dagestán semeništěm wahhabistického terorismu. Možná řeknete, že wahhabistická rakovina, která nejdříve zachvátila Čečnu, se rozšířila do Dagestánu, zatímco v Čečně byla zničena. Extrémní chudoba v Dagestánu, v kombinaci s miliony dolarů poskytovanými Saúdy svým spojencům a agentům, jim značně usnadnila velmi úspěšně prosadit svoji odnož wahhabismus v Dagestánu a naverbovat místní vlivové agenty a teroristy.

Dagestánští teroristé se z Čečny poučili velmi dobře a nikdy se v Dagestánu nepokouší držet nějaké území či vytvářet jakýsi wahhabistický státeček: naopak, den za dnem se bezpečnostní síly střetávají s dagestánskými teroristy, kteří pokaždé skončí buď v zajetí, nebo mrtví (většinou). Důvod toho je zjevný: dagestánští teroristé jsou slabí a nemohou se pustit dokonce ani do místních poldů. Ale jsou dostatečně silní na to, aby připevňovali výbušniny na nějakého mladého muže nebo ženu a posílali je vyhodit se do vzduchu v autobuse nebo na nádraží.

Wahhabisté ve zbytku Ruska:

Rovněž mylné by bylo předpokládat, že veškerý wahhabistický terorismus v Rusku musí mít původ v Dagestánu nebo dokonce na Kavkaze. Saúdy podporovaní wahhabisté jsou verbování doslova všude – od jihu Ruska po Petrohrad, od Tatarstánu po Moskvu. V důsledku toho existují případy, kdy jsou do wahhabistických teroristických činů zapojeni i etničtí Rusové. Podstatné je toto: wahhabistický terorismus v Rusku není regionálním problémem nebo etnickým problémem – je to ideologický problém. Takže bychom zde neměli činit ukvapené závěry a předpokládat, kdo by mohl za posledními útoky být. Mohl to být doslova kdokoliv.

Z Volgogradu do Soči?

Volgograd byl v nedávné minulosti dějištěm několika teroristických útoků a tyto poslední dva jsou jen posledními z řady událostí. Proč Volgograd?

No, Volgograd je – spolu s Rostovem na Donu a Krasnodarem – jedním z velkých měst na jihu Ruska a je dostatečně blízko Dagestánu, aby bylo pro dagestánské wahhabisty (za předpokladu, že do toho byli zapleteni) snadné zorganizovat v tomto městě teroristický útok. Volgograd je v podstatě od Dagestánu stejně daleko, jako Soči. Nijak příjemná představa.

Dalším faktorem, který mohl hrát roli při rozhodování teroristů zaútočit na Volgograd, je, že většina ruských protiteroristických akcí je nyní koncentrována v a kolem Soči. Jedno ze základních protiteroristických pravidel říká, že vždy existuje více cílů, které je třeba chránit, než zdrojů na jejich ochranu. Dokonce i kdyby byl Volgograd zcela uzavřen, mohli si teroristé zvolit Astracháň. Elistu, Stavropol nebo jakékoliv jiné město. Dle mého odhadu se místní federální bezpečnostní složky zaměřují primárně na ochranu olympijské infrastruktury a v důsledku toho byl Volgograd neobvykle nechráněn.

Co zatím víme?

Několik z vás mi napsalo (e-mailem nebo v komentářích) a ptalo se mne, jestli si myslím, že tyto poslední útoky byly důsledkem nedávných hrozeb Saúdů. Upřímně – nevím, je na to příliš brzy. Rusové pracují rychle a ruské mediální zdroje informují, že sebevražedný atentátník, který se odpálil včera na nádraží, byl identifikován jako Pavel Pečekin.

Pokud vím, tak to nebylo oficiálně potvrzeno a analýza DNA stále probíhá. Pokud je to však pravda, ukazovalo by to na skupinu etnických Rusů, jejíž součástí by byl i Dmitrij Sokolov, který byl nedávno zabit bezpečnostními silami a který byl etnickým Rusem žijícím v Dagestánu, kde se připojil k teroristické skupině ve městě Machačkala. Nicméně je zajímavé si povšimnout, že jeho kontakt s wahhabistickým podzemím nezačal v Dagestánu, ale v mešitě v Moskvě, kde se přihlásil na lekce arabštiny. Sokolov byl manželem Nadi Asijalové, sebevražedné atentátnice, která se odpálila v plném autobusu ve Volgogradě letos v říjnu. Pečekin, Sokolov a Asijalova patřili evidentně ke stejné teroristické buňce, ve které, i když měla sídlo v Dagestánu, byli i etničtí Rusové.

Tato skupina byla ruským bezpečnostním silám velmi dobře známa a jak Sokolovovi, tak Pečenkinovi rodiče zoufale v ruských médiích prosili své syny, aby se nedopouštěli žádných násilných činů a vzdali se teroristického života. Zatímco tito lidé mají samozřejmě komplice, byli Sokolov a Pečenkin evidentně veřejnými tvářemi této skupiny a, pokud vím, na útěku před bezpečnostními složkami nejsou žádní vysoce postavení lidé této buňky. Od této chvíle, a to je velmi předběžný dohad, neexistují v těchto útocích žádné „Saúdské otisky prstů“. Vypadá to jako to, co Američané označují za „domácí terorismus“, a je-li tam nějaká vazba na Saúdy, tak je tam prostřednictvím rozsáhlého financování wahhabistických mešit v Rusku (a na celém světě).

Vnitřní možnosti Ruska

Jak napsal H. L. Mencken: „Na každý komplexní problém existuje odpověď, která je jasná, prostá a špatná.“ V tomto případě je nejjednodušším řešením uzavřít všechny na wahhabisty napojené mešity v Rusku a někteří prostoduší jedinci v Rusku již projevili své přání být toho svědkem. S takovým „řešením“ je mnoho problémů.

1) Bylo by to prostě nezákonné. Rusko se (konečně!) stalo víceméně zemí, kde na vládě práva záleží, nebo je Rusko aspoň na cestě stát se takovou zemí. Jisté však je, že převážná většina Rusů chce, aby se jejich země stala normální civilizovanou zemí, kde je vláda práva středobodem politického života. Uzavření mešit by bylo prostě nezákonné. Na jakém základě by měly být uzavřeny, jen tak pro začátek? Na základě „podezření z wahhabismu“? V ruském právu žádný takový zločin neexistuje. Kvůli přijímání zahraničních peněz? Ani to není nezákonné. Kvůli napojení na teroristické sítě? Ano, to by bylo nezákonné, ale je to také velmi těžko dokazatelné a neexistuje způsob, jak by FSB nebo Vyšetřovací výbor mohly většinu takových mešit před soudem obvinit. Podstatné je toto: Putin není diktátor a nemůže jednat mimo ruské zákony, ani by nechtěl.

2) Bylo by to nemorální. Žil jsem mnoho let doslova u velké mešity, plně financované Saúdy, a, podle mých znalostí, nejen, že tato mešita neměla nikdy nic společného s terorismem, ale lidé navštěvující tuto mešitu nebyli dokonce zapleteni ani do nějakého nepatrného přestupku. Bůh ví, že nenávidím wahhabistickou ideologii z celého srdce a celým rozumem, ale nemohu říct, že většina wahhabistů jsou špatní lidé, nebo že mají vazby na terorismus. Nejsou a neměli by být obětními beránky za akce jiných. Plně podporuji fyzickou likvidaci každičkého wahhabistického teroristy na planetě, ale dokud se nechopí zbraní a nezačnou vraždit a mrzačit lidi, neměli by následovníci Ibn Taymiyyah a Muhammada ibn Ab dal-Wahhaba platit za činy jiných.

3) Bylo by to kontraproduktivní. Jednou z dobrých věcí, když se ponechají takové na wahhabisty napojené mešity volně fungovat, je, že to bezpečnostním silám poskytuje dokonalý cíl k penetraci a sledování. Uzavřete tyto mešity a vytlačíte je do podzemí, kde by bylo mnohem těžší je infiltrovat. V podstatě lze takové na wahhabisty napojené mešity využít dokonce jako pasti, k nalákání, identifikaci a zatčení domácích teroristů.

Ne, nejlepším způsobem, jak se vypořádat se Saúdy financovanou propagandou a terorem, je podporovat protiwahhabistické tradiční islámské organizace a náboženské vůdce. V Rusku existuje spousta chytrých a vzdělaných muslimů, včetně několika známých imámů, kteří mohou s wahhabisty bojovat ideologicky a spirituálně a odhalit jejich pravou tvář. Ruský stát by měl a) fyzicky chránit tyto lidi; b) naslouchat jim a jejich hodnocení situace; c) vysvětlit nemuslimské populaci, že jsou to klíčoví spojenci v boji proti wahhabistickému terorismu.

Co když bude nalezena Saúdská stopa?

Je to velké „kdyby“! Ale předpokládejme, pro argumentační účely, že Rusové najdou v těchto útocích, nebo v příštích útocích během olympiády v Soči, nějaký saudský „otisk prstů“, a podívejme se na různé ruské reakce:

1) Otevřený odvetný úder v Saúdské Arábii:

Z čistě vojenského hlediska je to prosté. Rusové by mohli zaútočit bombami, střelami s plochou dráhou letu odpálenými z ponorek, balistickými raketami – vyberte si. A zatímco USA by projevovaly všemožné pobouření, CENTCOM by s tím nemohl dělat nic, protože původním účelem CENTCOM bylo zabránit sovětské invazi do Íránu, a ne bránit Saúdy před ruským odvetným útokem. Problémem s touto možností je, že by to bylo podle mezinárodního práva nezákonné, a to je něco, co Rusko nechce. Pokud by se Rusko rozhodlo veřejně a oficiálně obvinit z teroristických útoků na Rusko Saúdskou Arábii, muselo by jít do RB OSN nebo k Mezinárodnímu soudnímu dvoru (ICJ) a přednést případ legálně.

2) Podání oficiální stížnosti u ICJ a pokus přimět RB OSN k odsouzení Saúdské Arábie:

Ve skutečnosti elegantní možnost, protože by to dostalo Saúdy do velmi trapné politické pozice. V závislosti na znění textu rezoluce by se USA buď zdržely, nebo by ji vetovaly, bez ohledu na to, kolik problémů mezi těmito dvěma stranami nedávno bylo, protože USA a KSA jsou strategickými spojenci. Přesto by taková oficiální stížnost Ruska na saudský režim byla dalším vajíčkem do ksichtu středověkých opic vládnoucích v Riyadhu. Osobně by se mi to moc líbilo, ale nebyl by to Putinův styl – ten dává přednost mnohem neokázalejšímu druhu diplomacie.

3) Tajný odvetný útok proti Saúdské Arábii:

Také v rozsahu prostředků Kremlu, nejen proto, že by mohl použít ruské možnosti k zabití jednoho nebo dvou Saúdských princů, ale proto, že by mohl snadno tímto úkolem pověřit nějakou spojeneckou sílu. Problémem zde je, že i když by to byl odvetný útok, byl by to stále akt terorismu. Doposud je jediným případem, o kterém vím, kdy Rusové někoho zavraždili, když zabili nechvalně známého teroristu Ibn al-Khattaba: ruské zvláštní služby zachytily dopis pro Khattaba a namočily ho do zvláštního jedu, který byl pro kohokoli jiného, vyjma Khattaba, neškodný (mnohem účinnější a důmyslnější metoda, než idiotské obvinění, že k zabití někoho použili polonium). V tomto případě však Rusové svoji roli připustili a dokonce přišli s víceméně oficiálním prohlášením, ve kterém uvedli podrobnosti operace. Zatímco tento atentát byl proveden za použití tajných metod, nešlo o skutečnou tajnou operaci, protože Rusové dobrovolně připustili, že za tím stojí. Khattab byl takovou verbeží, že nikdo při smyslech s tím neměl problém: byl to jeden z oněch vzácných černobílých případů, kdy prakticky všichni souhlasí, že zavražděná osoba si to zasloužila a že to posloužilo spravedlnosti. Ale to je vyjímka. Až příliš tak zvaných „tajných operací“ je pouhým eufemismem teroristického (odvetného) útoku, tedy něčeho, co by civilizovaná země neměla dělat.

4) Co pak? Dlouhodobá perspektiva:

V boji proto terorismu je zachovávání morálních výšin absolutně klíčové: musíte se maximálně snažit, abyste svému nepříteli upřeli statut „bojovníka za svobodu“: K tomu si musíte zachovat ruce čisté co možná nejvíce a musíte se pouštět pouze do akcí, po kterých byste, pokud by byly odhaleny, vypadali úctyhodně. Názor Dicka Cheneyho, že „nyní jsou rukavičky dole“ je odrazem nedostatku takové mazanosti. Totéž lze říct o „uvěřitelné popiratelnosti“ CIA. Výsledkem takového sebeklamu je, že USA jsou nenáviděny a pohrdány na celém světě a doslova neexistuje žádná odporná, nečestná nebo stupidní akce, kterou by někdo tajným operacím USA nepřisoudil. Opravdu chce být Rusko „dalším padouchem“ (opět!)?!

Osobně si myslím, že pro civilizovanou zemi je klíčové, aby měla svoji oficiální, deklaratorní veřejnou politiku v souladu s tím, co děla za oponou. Na tajných operacích není nic přirozeně špatného, dokud jsou prováděny tak, aby ti, kteří je nařídili, vypadali rozumně a úctyhodně, pokud se operace provalí. Rusko nemůže neustále mluvit o naprosto klíčové roli, kterou by mělo v mezinárodních vztazích hrát mezinárodní právo, a pak klidně porušit základní pravidla mezinárodního práva. Z tohoto důvodu by jakékoliv použití síly (vojensky nebo tajně) Ruskem muselo stát na následujících principech:

1) Všechny ostatní nenásilné možnosti byly buď již vyčerpány, nebo jsou nerealizovatelné.

2) Použití síly je úměrné útoku, který ji zapříčinil.

3) Je třeba se maximálně snažit vyhnout se civilním obětem.

Zní to přitrouble naivně? No, nemělo by!

Desetiletí absolutně nezodpovědného a bezohledného používání síly USA, Izraelci, Evropany a sověty nás učinila zcela necitlivými vůči základní nemorálnosti násilí. Většina z nás vyrostla na filmech s Johnem Waynem a za Reagana a přišli jsme o znechucení civilizovaného člověka z odpornosti a nemorálnosti násilí. A co hůř, máme desítkami let sledování zvláštních zpráv CNN z Pentagonu a „informování“ o nějaké americké intervenci tak vymytý mozek, že zapomínáme, že „střelba od boku“ je ten nejneúčinnější způsob, jak se s problémem vypořádat.

Když je co do činění s problematikou jako terorismus, je vždy lepší plánovat dlouhodobě. Z tohoto hlediska bych řekl, že saudský režim je dostatečně velkým problémem, aby si zasloužil být považován za základní národně-bezpečnostní hrozbu pro Rusko, a to následně znamená, že by měla existovat ruská národně-bezpečnostní strategie pro dosažení změny režimu v KSA. Tento cíl by měl být však prosazován pouze, či aspoň většinou, prostřednictvím zákonných prostředků, jako například vyzbrojování Íránců a Syřanů, kteří pak vyzbrojí Hizballah. Tohoto cíle lze také dosáhnout izolací Saúdské Arábie na mezinárodní scéně prostřednictvím „konzultací“ se spojenci a spřátelenými zeměmi. Navíc by mělo Rusko usilovat o rozšíření své role a vlivu v muslimském a arabském světě, aby paralyzovalo současný vliv Saudů a dalších monarchií Zálivu.

V krátkodobém horizontu musí být ruské veřejnosti otevřeně řečeno, že terorismus nelze vymýtit, že je to iluze hlásaná neupřímnými politiky. Ale pokud žádná země či vláda nemohou terorismus skutečně vymýtit, lze se naučit, jak s ním žít. Nakonec skutečný počet obětí terorismu je extrémně malý, mnohem menší, než řekněme u autonehod. Skutečná moc terorismu spočívá v psychologickém účinku, který nemá na své přímé oběti, ale na lidi, kteří jsou ho svědky. Jakmile obecná veřejnost přijme názor, že i když lze teroristické útoky minimalizovat, některé z nich budou vždy možné, terorismus ztratí svoji skutečnou sílu. Terorismus lze buď akceptovat jako životní fakt, nebo lze zemi zatáhnout do nekonečné spirály marných a neúčinných protiteroristických opatření, která jsou mnohem škodlivější, než terorismus, který je vyvolal.

Chce se Rusko opravdu stát vyděšeným a paranoidním fašistickým státem, jako USA? Nebo dává přednost akceptování faktu, že terorismus nebude nikdy „poražen“ a bude žít ve vždy nebezpečném světě jak nejlépe umí?

Ruští politici již náruživě diskutují, jestli zrušit stávající moratorium na trest smrti: Nikolaj Pligin, poslanec za Jednotné Rusko a šéf parlamentního Ústavně-právního výboru, prohlásil, že „žádné sociální skupiny nebudou diskriminovány, nebudou prováděny žádné zvláštní aktivity proti žádné konkrétní skupině – všechny aktivity se povedou výlučně v rámci ústavních norem a v souladu s existujícími zákony“, zatímco Ramzan Kadyrov vyzýval parlament, aby „výrazně navýšil tresty pro ty, kteří nejen páchají teroristické činy, ale šíří názory teroristů, šíří jejich ideologii a školí je. Jsem si naprosto jistý, že se s tímto zlem nevypořádáme tím, že si budeme hrát na demokracii a humanismus“.

No, aspoň oba souhlasí, že správným místem pro debatu o této záležitosti a rozhodnutí, jakou politiku přijmout, je parlament. Očekávám, že Duma bude vystupovat jednohlasně a poskytne Kremlu téměř jakýkoliv zákon, který bude chtít, takže konečné rozhodnutí bude v Putinových rukách. Osobně jsem přesvědčen, že jeho volba bude velmi přísně dodržovat literu a ducha ruského a mezinárodního práva a že nedojde k žádné nadměrné reakci Ruska.