Jak pro-evropské protesty zachvacují Ukrajinu, židovský oligarcha Viktor Pinčuk je mostem na Západ

Pinčuk získal doktorát v průmyslovém strojírenství v r. 1987, rok poté, co Michail Gorbačov zahájil perestrojku. Když se vláda pokoušela povzbudit inovace v průmyslu, odjel Pinčuk do továrny na výrobu trubek v Mogilovu, v tehdejším sovětském Bělorusku, a nabídl, že tam zavede novou formu výroby trubek. Pinčuk měl dostat 7,5% provize z mimořádných zisků, pokud by byl nový design úspěšný – ale i když změny fungovaly, nechal si Pinčukův výzkumný institut většinu peněz pro sebe a jemu zaplatil jen zlomek.

Pak se Pinčuk vydal na vlastní nohu. V r. 1990 založil Interpipe, strojírenskou firmu, která přišla s novými designy a technologiemi v trubkárnách. Brzy Pinčuk vydělával asi 10,000 rublů měsíčně, sumu pro sovětského strojaře nemyslitelnou, neboť jeho průměrný měsíční příjem činil asi 150 rublů. Ale Pinčuk uložil velkou část svých výdělků na účet – na kterém se během hyperinflace, která následovala po kolapsu SSSR v r. 1991, vypařily.

S koncem sovětské řízené ekonomiky a spuštění tržních reforem již stát ekonomické plánování neřídil a průmyslový zásobovací řetězec se rozpadal. Trubkárny stály nemajíce ocel, ocelárny potřebovaly koks, koksárny potřebovaly uhlí, a horníci zoufale potřebovali trubky – ale také chtěli těžko sehnatelné spotřební zboží, jako lednice, mikrovlnky, odšťavňovače a auta, o kterých každý sovětský muž vždy snil. Vstoupil do toho Viktor Pinčuk. Tím, že opatřil kýžené odšťavňovače a auta Tavria pro horníky na burze v Moskvě, byl schopen získat uhlí pro koksárny, které prodal za koks, který poslal do oceláren a pak kov na trubky, a nakonec odešel s několika tisíci tunami trubek – které tehdy představovaly tvrdou měnu, v porovnání s náhle bezcennými bankovkami. „“Odšťavňovače se přeměnily na trubky,“ řekl Pinčuk na dotaz, jak se stal milionářem.

Jak jeho podnikání rostlo, začal Pinčuk nakupovat ocelárny, a pak se dal dohromady s Julií Tymošenkovou, chráněnkou obávaného guvernéra Dněpropetrovska Pavlo Lazarenka. V polovině 90. let Pinčuk a Tymošenková založili Commonwealth, firmu, která dovážela velmi potřebný zemní plyn z energeticky bohatých středoasijských států na Ukrajinu. Ale tato aliance měla krátkého trvání: Tymošenková brzy Pinčuka odkopla a založila si vlastní obchodní energetickou firmu.

Po celou tu dobu se Pinčuk oddával své vášni pro umění. Spřátelil se se známým ruským dirigentem Vladimirem Spivakovem a přivezl si ho, aby mohl hrát jeho krajanům na Ukrajině. Před Spivakovovým koncertem v Dněpropetrovsku daroval Pinčuk městu klasický klavír Steinway, aby měl orchestr řádný nástroj.

V r. 1997, při návštěvě oblíbené moskevské hry v divadle Kyjev, se Pinčuk setkal s Jelenou Frančuk, útlou blondýnou – a dcerou tehdejšího prezidenta Kučmy. Oba byli v té době ženatí, ale přesto došlo k románku. Pinčuk požádal Spivakova, který koncertoval v Kyjevě a věděl, že Frančuk tam bude den po svých narozeninách, aby udělal přídavek pro „jednu kyjevskou narozeninovou oslavenkyni“. Frančuk pochopila, že toto překvapení je určené ji, a Spivakov se později stal svědkem na jejich svatbě. (Tajně si změnila jméno na Pinčuk).

Když se setkali, Pinčuk již vlastnil dvě trubkárny, které mají nyní hodnotu miliard. Rád říkává, že jediným dárkem, který od Kučmy dostal, byla jeho dcera – ale ne každý tomu věří. Kučmovi, nyní 75letému, který byl druhým prezidentem nezávislé Ukrajiny, je přisuzováno zahájení klíčových reforem s cílem vyvést zemi z ekonomického krachu, který následoval po sovětském kolapsu, ale je také obviňován, že umožnil skupině vyvolených podnikatelů – včetně Pinčuka – získat hlavní průmyslová aktiva země za nízké ceny, výměnou za jejich podporu jeho vládě.

Zatímco v sousedním Rusku oligarchové, jako zesnulý Boris Berezovsky, si roky klestili cestu do vnitřního kruhu ruského prezidenta Borise Jelcina, Pinčuk, říkají jeho kritici, se snažit nemusel – prezident Ukrajiny seděl při večeři naproti němu u stolu. Když se Kučmovy blížil konec jeho posledního funkčního období, na počátku století, dal hlavní metalurgické a těžařské podniky do prodeje; Pinčuk, který byl tehdy také členem parlamentní strany loajální Kučmovi, se těchto tenderů aktivně účastnil.

V r. 2003 Pinčuk zvítězil v aukci, ve které se nabízel většinový podíl na Nikopol Ferroalloy, jednom z největších světových producentů ferroslitin, kdy tuto soutěž jeho konkurenti označili za zmanipulovanou v Pinčukův prospěch, což vyvolalo táhlou a špinavou při o vlastnictví. Následující rok se dal Pinčuk dohromady s dalším oligarchou, Rinat Achmetovem – dnes nejbohatším mužem Ukrajiny – aby ukořistil největší ocelárnu v zemi, Krivorožstal. O rok později byla smlouva anulována a továrna byla prodána Britovi indického původu Lakshmi Mittal za 4,8 miliard dolarů – za šestinásobek ceny, kterou zaplatil Pinčuk se svým partnerem. Prodej Krivorožstal se stal metaforou korupce za Kučmy a tato aféra znamenala tvrdou ránu pro Pinčukovu pověst, nejen doma, ale i ve Spojených státech: v diplomatickém telegramu do Washingtonu, zveřejněném WikiLeaks, bývalý americký velvyslanec na Ukrajině William Taylor napsal, že tyto dvě aukce byly „zmanipulovány“ ve prospěch Pinčuka a aktiva byla prodána za „sníženou cenu“.

O deset let později Pinčuk říká, že by s některými privatizacemi zacházel jinak, kdyby tehdy věděl to, co ví dnes. „Být členem prezidentovy rodiny není lehkou zkouškou,“ řekl Pinčuk. „Ano, udělal jsem jisté chyby,“ řekl o nákupu Krivorožstal. „Z právního hlediska bylo vše upřímné a správné,“ pokračoval. „Ale neměl jsem se toho účastnit z čistě politického hlediska.“ Nikopol, pokračoval, je jiný příběh. „V kultuře, tradicích a estetice té doby to byl jeden z nejlepších příkladů privatizace,“ řekl Pinčuk. „Jasně, nebylo vše hezké a učesané, nebylo to košer, ale byl to jeden z nejlepších příkladů. Bylo to v souladu s estetikou té doby.“