Poněkud závažnější bagatela

Čeho se obává BIS

V době uzávěrky tohoto čísla VÝBĚRU Z HROZNŮ situaci přece jen někdo připomněl a to tajné služby ve svých zprávách. Tak jak už si zájemci o bezpečnostní problematiku zvykli, s odstupem ne měsíců, ale se zpožděním počítaném na roky, s velkou slávou informují o trendech, které jsou již řadu let zjevné. Jen k tomu tajné služby používají „tak trochu jiný jazyk“. Takže například skutečnost, že v problémových regionech panuje stálé napětí a latentní konflikty jsou na spadnutí každý den, že všichni zúčastnění vidí, že současná politika pozitivní diskriminace k řešení konfliktu nejenže nepřispívá, ale naopak, a že tuto situaci přitom již (často přes veškerou snahu) nemohou nevnímat alespoň ti realističtější komunální politici – tak tuhle situaci nazývá BIS takto: „V Česku hrozí zejména přesunutí extremistických názorů od pravicových a levicových radikálních hnutí, která prý ztrácí na síle, ke standardním stranám zejména na komunální úrovni. Strany by se podle zpravodajců mohly radikalizovat kvůli obavě, že ztratí voliče, kteří nemají důvěru k demokratickým principům“ (ČTK, České noviny, 7. 11. 2013)

Tak se tedy pokusme vrátit zpět do reality a shrňme si situaci, kterou jsme v posledních měsících viděli opakovaně v různých koutech ČR (sever Čech – Duchcov, Jižní Čechy – České Budějovice, severní Morava – Ostrava, Karvinsko) a zkusme nazývat věci pravými jmény. „Tlakujícím papiňákem“ se totiž rozumí zejména vyhrocování konfliktu mezi minoritou (romskou) a majoritou. Média vesměs opět reagovala ve všech případech stejně a přinesla klišé, které celé dění nejlépe zplošťuje do schématu „extrémisti útočí na nešťastné Romy a policie je musí chránit“. Že tomu situace neodpovídá, tuší možná leckdo. Zkusme se tedy proto nyní na reálné dění podívat z několika konkrétnějších úhlů. Snad to může alespoň napomoci k tomu, aby dění ve výbušných oblastech a místech nebylo chybně interpretováno a tedy také chybně řešeno. Což, bohužel, v otázkách bezpečnostních bývá nejrychlejší cesta k událostem, které si nikdo soudný nemůže přát.

Jak pracuje policie: jak kde

Začněme z ostra. Je bohužel nezpochybnitelným faktem, že oblasti, kde je shodou okolností největší podíl romské populace (kromě Prahy, ale k té se ještě vrátíme), patří také dlouhodobě mezi oblasti s nejvyšší mírou kriminality (viz http://www.mapakriminality.cz/#mapa). Že to není jediný společný prvek těchto oblastí, je jasné, ale stejně tak je jasné, že není bezvýznamný.

A nyní k oné Praze. Ano, Praha celkově patří k oblastem s nejvyšší mírou kriminality v ČR. Jenže s jedním zásadním rozdílem. V Praze je v případě kriminální události po zavolání nejpozději do pěti minut hlídka PČR (často hned několik), nejčastěji v podobě pohotovostní motorizované jednotky (PMJ). Tohle je zásadní rozdílný aspekt, se kterým se jinde v republice nesetkáte, šťastnou výjimkou umí být snad jen centra některých vybraných krajských měst. Ve zbytku země jsou nyní síly a prostředky policie vesměs dimenzovány tak, že na hlídku můžete čekat a čekáte celé desítky minut a proto již ani často není volána! A není v praxi neobvyklé (byť vám to samozřejmě nikdo oficiálně nepotvrdí a vyšší zástupci policie to budou rozčíleně vyvracet), že operační důstojník v případě obzvlášť vyostřené situace (konfliktu vícero osob) hlídku, nejčastěji dvoučlennou, vysílá záměrně se zpožděním. Pokud by totiž hlídka dorazila na místo události v okamžiku, kdy konflikt kulminuje, reálně hrozí její napadení, přičemž v případě potřeby jsou posily k dispozici opět v řádu často až desítek minut.

Jinak řečeno, na rozdíl od Prahy, kde je policie schopná v případě přímo do dění vstupovat (např. násilný trestný čin na veřejnosti), tak ve většině jiných lokalit ČR (a to zejména v těch vypjatých) policie nebrání trestnému činu ani nezmírňuje jeho následky, ale plní úlohu „sběračů mrtvých po bitvě“.

Tento „nenápadný“ rozdíl ve výkonu policejní práce má ovšem za následek mimo jiné to, že orgány vymáhaní práva jsou v kritických oblastech (řekněme kromě zmíněné Prahy) v roli totálních statistů a s postupujícím nárůstem trestné činnosti je tento fakt občany samozřejmě vnímán. To vede k čím dál rychleji narůstajícímu množství obyvatel, kteří se (proti své vůli a neradi!) pomalu vyrovnávají s faktem, že policie je neochrání a o ochranu svého bezpečí se musejí postarat oni sami. Proto narůstá (a bude narůstat) množství případů à la v létě odsouzený střelec s kuší, či tanvaldský střelec.

Bezpečí v postprávním státě

Toto zaslouží malou odbočku. V situaci, kdy je člověk nucen přebrat zodpovědnost za bezpečí své, svých blízkých a svého majetkum a není vybaven stejnými pravomocemi, výzbrojí, výcvikem jako policie – a hlavně stejným časem na potřebné hlídání, přicházejí bohužel na řadu jiné – po staletí stále stejné – metody ochrany (sebe, rodiny, majetku). Že tyto mechanismy nemají s právním státem nic společného, to je jasné. Jednu z takových ukázkových tradičních metod je možno popsat asi takto: „pokud je chytím, seřežu či vystraším je tak, aby se příště neodvážili“. Komu by se to líbilo? Jenže – bohužel – takové metody jsou v dané situaci jediné jakžtakž funkční – pokud si tedy občan stanoví příslušnou prioritu, tedy že ochrana jeho bezpečí a majetku je důležitější, než dodržování zákona (což je priorita logická, neboť v podstatě biologická).

Že toto dilema nastává (funkčnost/zákon) ovšem není chyba ani tak občana, ale (dys)funkce státní správy a agentur vymáhaní práva. Ani na okamžik totiž není pochyb o tom, že jak tanvaldský střelec, tak i střelec s kuší, by rozhodně ochranu svého majetku raději přenechali státu (pokud by ovšem vymáhaní práva fungovalo), než aby se toho ten který musel chopit sám. Každý průměrně inteligentní člověk totiž tuší, že na jeho straně v tom problémovém okamžiku stojí jen zápory (nevycvičenost, nevybavenost, žádná zákonná opora za zády, riziko soudu atd.).

Jenže realita je taková, že stát v problematických regionech v praxi na ochranu bezpečí obyvatel rezignoval a zaměřil se již pouze na represi v případě větších následků. Vznik speciálních pořádkových jednotek v Ústeckém kraji a na Ostravsku to potvrzuje, jelikož nastálo zřízená speciální pořádková jednotka – čti těžkooděnci – není zřízena jako prevence kriminality, ale jako tvrdě represivní nástroj.

Trestná činnost, zn. bagatelní

Tady se dostáváme k dalšímu důležitému aspektu celého problému, a to k druhům trestné činnosti. Možná ctěný čtenář již i sám zaznamenal během posledních měsíců, či roku, debaty na úrovni Ministerstva vnitra, kde odbor bezpečnostní politiky (dále jen OBP MV) vyvíjí snahu vytvořit statut tzv. bagatelní trestné činnosti (viz např. http://www.pro-police.cz/pages/press_release/40)

Nebudu rozvíjet polemiku na téma těchto snah (jejich příčin i jejich následků), ale jen připomenu, že právě tzv. bagatelní trestné činy (ve slovníku úředníků MV jsou to ty méně významné majetkové a násilné trestné činy) jsou přesně ty, které jsou typické i pro kriminalitu části romské populace v kritických regionech. Zvyšování této trestné činnosti ostatně vedlo k janovským událostem, stejně jako k neklidu na Šluknovsku, k incidentům v Duchcově, či demonstracím v Budějovicích. Navíc tato „bagatelní trestná činnost“, na jejíž potírání stát již očividně rezignoval (jelikož jinak by OBP MV neřešil to, jak ji definovat a neřešit), má samozřejmě další dopady. Jedním z nich je i dopad na samotné pachatele. Tady platí zpravidla jednoduchý model: s jídlem roste chuť. Neboli, pachatelé bagatelní trestné činnosti, která jim prochází, svoji činnost postupně posunují dále směrem k výnosnějším (či zábavnějším) trestným činům, které by již ani současný OBP MV snad ještě (doufám) jako bagatelní neoznačil. Například ona „duchcovská nakládačka“...

Druhým důsledkem je signál, který je takto vysílán majoritě občanů, tedy lidem kteří mají dobrou vůli respektovat zákon. Je jasně identifikovatelný: stát zde občany nechává už zcela zjevně napospas okolnostem a je na nich, aby své bezpečí bránili sami. Podívejme se tedy na některé psychologické aspekty. Netuším, zda-li se vážený čtenář někdy stal obětí nějakého tzv. bagatelního trestného činu. Jinak řečeno, někdo mu např. opakovaně ukradl majetek či způsoboval škodu (ale menší než 5000 Kč), kterou samozřejmě musel sanovat ze svých řádně vydělaných a zdaněných zdrojů (např. z průměrného měsíčního platu dělnické profese v ústeckém kraji cca 16 000 Kč „čistého“), či zda vám někdo bagatelně způsobil menší násilný trestný čin (pro své obveselení nafackoval, či obral např. o cigarety a skopal s fyzickými následky menšími než týdenní neschopnost, či vaše dítě okradl pod pohrůžkou nožem o 50 Kč na svačinu). Kdo takovou událost zažil, nebo byl obětí někdo z blízkého okolí, jistě poměrně často dospěl k zjištění, že „bagatelní“ není vůbec bagatelní. A tady se dostáváme k další navazující okolnosti.

I pracovníci OBP MV, či dokonce členové vlivných nevládních organizací, sami připouštějí, že právě tato „bagatelní“ trestná činnost je nejtypičtější v problémových regionech pro romské pachatele. Ano, je. A v posledních letech byla typickou trestnou činností, která u majoritní části populace v problémových regionech nabourávala a nabourává obecný pocit bezpečí a platnosti práva. To má opět několik dopadů.

Zapsychologizujme si

Například zevšeobecňování. Lidská mysl inklinuje k tomu, že je-li zdrojem nějakých negativních podnětů z okolí často (ne-li dokonce většinou) nějaký typický a opakující se prvek (zdroj), tak je takový negativní jev (i bez momentální přítomnosti zdroje) tomuto typickému zdroji přisuzován. Navíc platí, že (pro danou lokalitu či situaci) typický zdroj je na základě zkušenosti mnohými považován za latentní nebezpečí již dopředu a jako k takovému je pak k němu také přistupováno (což ostatně neplatí jen pro člověka, ale tento mechanismus funguje – a mnohem determinističtěji – i u řady dalších živých tvorů a nejen savců). Jinak řečeno, stačí několikeré opakování a z podnětu vzniká zkušenost. Ano, nemusíme s tímto mechanismem souhlasit, nemusí se nám líbit, ale slovy Járy Cimrmana to je tak asi jediné, co s tím můžeme dělat. Pokud půjde večer muž v dámské společnosti jinak opuštenou městskou ulicí a uvidí proti nim jít velmi hlučnou skupinu mladých mužů, má-li tu možnost, vyhne se jim. Možná, že se jen nadšeně baví o skvělé divadelní inscenaci, kterou právě shlédli. Ale je o dost bezpečnější zmýlit se tak, že bude nesprávně předpokládat jejich potenciální agresivitu, než aby tuto možnost opoměl vzít v úvahu nebo nad ní mávl rukou a ona byla realitou.

Rozhodně celou situaci nevyřešíme tím, že budeme spílat těm, kteří se obávají případného (v dané lokalitě obvyklého či typického) zdroje nebezpečí, budeme je zesměšňovat, či je dokonce perzekuovat jako „rasisty“. Ignorancí či zlehčováním takového přístupu se totiž člověk ocitne stejně tak mimo mísu, jako se ocitly v romské problematice mimo mísu tuzemské agentury vymáhaní práva a naprostá většina lidskoprávního sektoru. Pokud tedy budeme hledat východisko, shodneme se snad na tom, že cesta z krizové situace nevede přes zesměšňování (či perzekuci) jedněch či druhých pro jejich názor, barvu, rasu či vyznání, ale jen a pouze přes aplikaci práva a spravedlnosti pro všechny stejně, tady a teď! Tedy cestou vytlačování oné „bagatelní trestné činnosti“.

Doba pokročila

Ostatně, že právě metoda vytěsňování „bagatelních“ trestných činů vede ke snížení kriminality (a k dalším souvisejícím pozitivním jevům), byla názorně prokázána v zámoří, a to výsledky toho, co by šlo nazvat jako Giulianiho doktrína. A stojí za to poznamenat, že je zcela příznačné, že zatímco se v praxi (a dost tvrdé praxi New Yorku) ukázala Guilianiho doktrína jako funkční metoda ke snížení ohromné kriminality a k podstatnému zlepšení bezpečnosti, našim státem či nevládním sektorem placení „odborníci“ se v posledních letech ubírají ve svých myslích právě opačným směrem…

Na závěr ještě jednu poznámku, která je ale z hlediska další bezpečnostní politiky (zejména v kritických oblastech) dost zásadní. Bagatelní trestnou činnost, která je – chtě nechtě – typická pro jistou část romské populace, dokonce zaznamenaly i pomazané hlavy z ministerstva vnitra a nevládního sektoru (byť jejich zhodnocení a chystaná strategie je katastrofálně chybná). Trvalo to pěkných pár let. Jenže jak to na světě chodí, než nějaká informace či prvek z reálného světa pronikne do pražských kaváren, ministerských kanceláří a akademických kuloárů, čas už dávno trhnul oponou a svět se změnil. Posledních nejméně 8-10 let byly kritické oblasti stíhány vlnou „bagatelní kriminality“. Jenže nám mezitím vyrostla generace pachatelů, která se na bagatelní kriminalitě vyučila (skoro by se chtělo říci byla odkojena) a bere ji jako normální součást svého života a – postupuje dál. Jinak řečeno, ignorance éry bagatelní kriminality přinesla své ovoce v tom, že vyrostla generace, jejíž kriminalita není a nebude (i při přivření obou očí) vůbec bagatelní! Už jde čím dál méně často o pár facek a naopak čím dál častěji o brutální útoky ohrožující život (z těch veřejně známých třeba právě kauzy Duchcov nebo České Budějovice). Už dávno nejde o „pouliční kriminalitu“ jako jsou krádeže (přesněji loupeže) cigaret a desetikorun, ale v nové generaci pachatelů, kteří na „bagatelní kriminalitě“ vyrostli, se konstituuje klasický organizovaný zločin se vším všudy, včetně pronikání do státní správy, korupce, obchodu s drogami atd. Schémata chování, která byla posledních deset let typickým projevem „bagatelní trestné činnosti“ (napadení, krádeže, drobné loupeže), se nyní přesunula do podstatně mladší generace (8-14 let) a jejich starší přátelé se již dávno věnují výnosnějším (ale i brutálnějším) koníčkům a zábavám (živnostem). Jendou z oblíbených je například zmíněný obchod s drogami.

Jenže tohle pronikne do pražských kaváren, kde se rozhoduje o bezpečnostní politice této země, bohužel asi až tehdy, až ze severních Čech, severní Moravy a jiných části země potečou potoky krve. První kapky té krve už v ulicích našich měst padly a z chodníku je smyl déšť. Ale ve vyhřátých pražských kavárnách přece tak příjemně cinkají lžičky v šálcích…

Když se nechce, je to horší, jako když se nemůže

Zatímco komunální representace na nejnižší úrovni, která se obětem frekventované „bagatelní“ (a dnes tedy stále více i té hrubší...) kriminality musí dívat denodenně do tváře, má přirozený zájem na tom, aby stát skutečně bezpečnost zajistil (ostatně jde i o ně samotné, o jejich blízké, o jejich majetky...), representace regionální je na tom jinak. Alespoň v Ústeckém kraji zcela určitě.

I kdyby se nakrásně chtěla k celé věci postavit čelem, nemůže. Musela by se totiž prvně střetnout s levicovou lidskoprávní lobby, která má své silné zastoupení nejen v nevládním sektoru, ale i v médiích, v akademické sféře a v exekutivě, a která nepřipustí žádná řešení, která by neodpovídala jejím představám a nebyla v její režii. Z velké části je to pro tyto lidi „jejich chleba“, tak se není co divit, že si monopol na tuto problematiku žárlivě střeží. To proto je každý jiný názor, který se ve veřejné debatě na toto téma objeví, nálepkován jako „populitický“ – to v lepším případě, v tom horším rovnou jako „extremistický“ či přímo „rasistický“ nebo „neonacistický“.

Ještě horší však je, že regionální elita, a přidržme se zmíněného Ústeckého kraje, tuto otázku ani řešit nechce. Důvody jsou zejména dva. Předně řada z těchto lidí, kmotrů, napříč politickým spektrem, má přímo kořeny v prostředí organizovaného zločinu. Je přímo v jejich zájmu současný stav udržovat. V první řadě, pokud je prostý lid primárně frustrován něčím jiným, podstatně bližším a palčivějším, nebude věnovat pozornost rozkrádání již tak chudého kraje, který byl vládnoucí elitou raketově přiveden na buben. Není lepšího způsobu, jak odpoutat pozornost, než činitel, který působí přímo na fyzické rovině. Hněv a frustraci je tak možno v krajním případě svést zcela jiným směrem – a ještě do čela „lidového odporu“ prosadit lidi, kteří jsou pod jejich kontrolou.

Kromě toho, i romský organizovaný zločin (lichva, drogy...) nese peníze. A ty, jak známo, neznají hranic – ani těch etnických. Propojení organizovaného zločinu napříč etniky dodává celé věci ještě nový rozměr: proč řešit romskou kriminalitu, pokud se na ní dá i vydělat? Známá skutečnost, že žádný organizovaný zločin nemůže dlouhodobě úspěšně fungovat bez alespoň částečného krytí z politických a policejních posic, ukazuje stejným směrem.

Dění v Ústeckém kraji však není ničím izolovaným – může mít významný dopad na celou zemi. V kontextu uvedeného je přeci až groteskní, že zrovna z tohoto kraje vzešla JUDr. Bradáčová, která byla právě tam celých 8 let zodpovědná na Krajském státním zastupitelství za trestní problematiku. Řada médií, stejně jako mnoho lidí z nevládního sektoru, dr. Bradáčovou označuje za náramnou bojovnici proti organizovanému zločinu a korupci. Kdo však jen trošku zná reálie kraje, ve kterém po takovou dobu působila, vidí, že to nesedí. Vždyť Ústecký kraj je jedním z nejzkorumpovanějších v zemi – a v tom případě musela být dr. Bradáčová v době svého tamního angažmá buď úplně slepá, nebo v tom augiášově chlévě vězela až po krk.