Lidská práva

S lidskými právy byl odjakživa problém. V rámci mnoha evropských zemí bylo zavedeno plné hlasovací právo pro všechny muže až na přelomu 19. a 20. století, po 1.světové válce i pro ženy - ve Švýcarsku o dalších 50 let déle. Navzdory četným vyhlášením lidských práv nedochází automaticky k jejich přijetí v praxi, nebo i právní úprava je jen omezená. Např. v USA po válce Severu proti Jihu sice bylo zrušeno otroctví, prosazení všeobecné rovnosti v lidských právech pro černošské obyvatelstvo ale trvalo dalších sto let až do osmdesátých let 20. století. Ještě před několika málo desetiletími museli američtí černoši bojovat o rovnoprávnost (Martin Luther King). Přesto se Spojené státy staví do role arbitra lidských práv.

Jako reakce na 2. světovou válku je v OSN přijata Všeobecná deklarace lidských práv, která označila všechny lidské bytosti za svobodné a rovnoprávné bez ohledu na pohlaví, rasu, národnost a náboženství.

Všeobecná deklarace lidských práv je hezký dokument. Má 30 článků. Jak se však lidská práva dodržují, o tom mluví článek 23, který říká: „každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti. Každý, bez jakéhokoli rozlišování, má nárok na stejný plat za stejnou práci“.  

Tohle je výsměch realitě. Kapitalistická společnost není ochotna zajistit každému práci ani slušnou odměnu za práci. Práci lidem zajistili jen komunisté před rokem 89. A s ostatními právy je to podobné. V praxi celá Charta lidských práv slouží jen jako bič na nepohodlné režimy. Když  si uděláme seznam zemí, v nichž lidé trpí pod krutými režimy a roztřiďme jej na spojence a odpůrce USA a vedle si vypíšeme ty země, jež jsou pod palbu kritiky těchto lidsko - právních aktivistů, zjistíme, že se    nápadně kryje se seznamem spojenců USA. Potom už nám nebude divné, že v  něm budou chybět  země sice kruté, ale přátelské. Pak se ovšem musíme ptát, jestli se jim jedná o lidská práva nebo o podporu zájmů USA, prosazovanou pod rouškou morálního rozhořčení a selektivní obrany lidských práv. 

Ale jak to bylo s lidskými právy na západě, který nám nedodržování lidských práv vytýkal? Nejkřiklavější porušování lidských práv v režii Velké Britanie probíhalo v Keni v době povstání Mau Mau. Koncentrační tábory, kde lidi mučily a týrali. Byli horší než Hitlerovci - ti vězně v koncentrácích nemučili, vraždili je, ale nemučili.

Po zvolení Barracka Obamy presidentem USA se objevují zprávy i o jeho dědečkovi, bojovníkovi za nezávislost Keni. Britské koloniální úřady ve snaze potlačit povstání Mau Mau vybudovaly celou řadu koncentráků. V těchto táborech byli vězni mučeni. „Proti vězňům docházelo k sexuálnímu násilí a zohavování vězňů používáním "kastračních kleští. "To byl nástroj, jímž se mužům drtila varlata," píše Elkinsová v knize Britain’s Gulag: The Brutal End of Empire in Kenya“. Také je bodali do zadnice ostrou jehlou, zatímco měli svázané ruce a nohy a viseli hlavou dolů“. V důsledku mučení byl Obamův dědeček Onyango trvale tělesně postižený a nikdo se mu nemůže divit, že Brity nenáviděl. Násilí a mučení k dosažení poslušnosti bylo schváleno na nejvyšší úrovni.  Násilí a mučení schvalovala vláda, která v té samé době odsuzovala porušování lidských práv v Československu.

Ale nemusíme chodit do Afriky, stačí malá ukázka demokracie třeba z Irska. Padlé ženy v Irsku. Název irského filmu o šedesátých !!! letech v Irsku (vysílala ČT). Pojednával o třech mladých ženách – jedna měla nemanželské dítě, druhá osmnáctiletá koketovala s chlapci a třetí byla nevěrná.

To byl hřích a dívky se musely vyléčit. Jejich rodiče je proto poslali do „kláštera“. Tedy přesnější název by byl do koncentračního tábora. Ve stejných podmínkách ty ženy museli žít – pracovat od rána večera za chleba a vodu. Když jedna utekla, vrátili ji zpět a následné „tresty“ si s těmi nacistickými v ničem nezadaly.  Z tohoto vězení nebylo úniku. Jediná možnost byla, že si je rodina vzala zpět.

TENTO KONCENTRÁK BYL ZRUŠEN AŽ V  ROCE 1996 !!. Ukázka skutečné demokracie a lidských práv v podání demokratické katolické společnosti. Komunismus byl proti tomu ráj.

Po pádu komunismu zavládl na světě (alespoň tom západním) ráj. Že se trochu podobá tomu irskému, nevadilo. 

V době napadení Iráku si v USA jeden pán koupil v obchoďáku tričko s nápisem písně Johna Lennona  „Give peace a chance“ neboli dejte míru šanci a hned si je oblékl. Na odchodu ho zatknul policista. Protože to tenkrát ještě byl problém – zákon Patriot Act se teprve rozbíhal - byl obviněn za vstup na soukromý pozemek – obchodní dům. Kolik ten chudák dostal, už média nepsala. Ale patřilo mu to - v době, kdy celý národ oslavoval útok na Irák jako vlastenecký čin.

Během poslední americké presidentské volební kampaně bylo zatčeno osm politických aktivistů na základě zákona Patriot Act z roku 2002, který zásadním způsobem omezuje občanské svobody včetně svobody projevu. Účastníky protestů proti republikánskému sjezdu v St Paul v Minnesotě zatkla policie za to, že protestovali proti dosavadní Bushově politice. Celkem se k "uvítání" účastníků republikánského sjezdu sešlo na deset tisíc protestujících. Státní zástupkyné Ramsey County, Susan Gaertner, obvinila členy "Uvítací komise RNC" ze spiknutí se záměrem vyvolat nepokoje a napomáhat tak terorismu. Obvinění nikdy předtím nespáchali trestný čin, ale teď čelili možným sedmi a půl letům ve věznici. Obviněni byli na základě tvrzení placených informátorů, kteří skupinu infiltrovali. Dnes je situace horší, dnes by mohli - podle nových zákonů - být uvrženi na doživotí do vězení bez soudu. 

Smyčka kolem občanských svobod americké veřejnosti se utahuje pevněji a pevněji.  Ale v Americe v tom mají praxi - přesně tak stejné to bylo dlouhá léta v době Mccarthismu – proti tomu byli komunisté v ČSSR lehký čajíček.

Ale i v Evropě už máme nové zákony dbající na lidská práva. Třeba v Anglii, v tom pudlíkovi velkého bratra. Tam byli vyhozeni z práce a odsouzeni dva popeláři, kteří vyváželi popel od obchodníka, který neplatil za odvoz. Nikdo nedbal na jejich námitky, že oni to nemohli vědět.  Ale zajímavější je, jak to majitel popelářské firmy zjistil. Bylo to podle nového zákona - britské obdobě Patriot Act, který používají městští radní při špiclování svých občanů. Zjistili také a pokutovali pána, který neuklidil po svém pejskovi.

Situaci na poli lidských práv sleduje americká organizace Human Right Watch. („Dohled nad lidskými právy“ – už ten název signalizuje mocenskou organizaci osobující si právo dohlížet) Human Rights Watch  je prodloužená ruka americké vlády. Human Rights Watch označí za porušování lidských práv každého, na koho ukáže Bílý dům. A Bílý dům ukáže na každého, kdo nechce poslouchat příkazy z Bílého domu. Proto ukázala na Jugoslávii a posléze na Srbsko. Ukazuje na Kubu a Bělorusko. Zprávy o stavu lidských práv HRW publikuje na internetu. 

My velmi dobře známe činnost této instituce. Stále informovala o porušování lidských práv u nás. Human Rights Watch je však podivuhodně zticha, když se jedná o její mateřskou zemi, její západoevropské satelity nebo spřátelené diktátory.

Celá léta nám západní „civilizovaný“, demokratický a humánní  svět neustále opakoval, že se u nás nedodržují lidská práva, že žijeme v komunistické totalitě. Nevím, proč s takovým nasazením nebojoval a nebojuje proti ostatním totalitám světa. Proč nechce osvobodit obyvatele Haiti nebo Saúdské Arábie. Na světě je a bylo mnoho diktátorských režimů – některé z nich západní „demokracie“ samy vytvořily a podporovaly, jako třeba v Chile. Možná je to proto, že „Je to bastard, ale náš bastard“. – jak řekl jeden americký president. 

Dnes se nejvíce odsuzuje nedodržování lidských práv na Kubě.  Na internetových stránkách   Human Right Watch se o Kubě píše (4 strany), že na Kubě není svoboda tisku a projevu. Disidenti jsou vězněni. Ale Fidel Castro lehce kontruje - viděl jsem billboard : Dnes v noci bude spát na ulici 200 milionů dětí – žádné z nich na Kubě.

Přes všechny právní záruky i bohatství společnosti jako celku je v USA 1,4 miliónu bezprizorných dětí, tzv. street-children. Podle oficiálních údajů žilo v roce 2009 ve Spojených státech 43,6 miliónu lidí pod oficiálně stanovenou hladinou chudoby, což představovalo 14,3 % obyvatel. Na to je těžko odpovědět. Tady žádná propaganda nestačí.

Při tomto boji za lidská práva na Kubě pohled těchto lidsko právních aktivistů  nepadá na Guantanámo. A neslyšeli jsme od nich nikdy žádné vyjádření k dění v iráckých věznicích pod americkou správou. Naopak Václav Havel i nadace Člověk v tísni vyjádřili jednoznačnou podporu Bushovy útočné války proti Iráku. Takto chápaná lidská práva je možno označit za sentimentální žvásty.

Tatáž organizace – HRW - popisuje situaci na Haiti. Haiti je pod správou a kontrolou OSN a USA – na Haiti je americká armáda. Tam bylo v letech 95 až 99  zabito ročně přes 50 lidí přímo na policejních stanicích – většinou střelou zezadu do hlavy. Na Haiti umírají násilnou smrtí 2 až 3 osoby týdně. Každoročně tam dochází k desítkám případů lynče. Oběti jdou do stovek. Proč se nedozvídáme o činech kapitalistické totality na Haiti, když porušuje lidská práva mnohem víc než komunisté na Kubě?

Další zajímavou zemí je Saúdská Arábie. V Saúdské Arábii monarchistická vláda nedovoluje vytváření politických stran, nedovoluje kritizovat vládu, jsou zakázána všechna náboženství kromě islámu. Používá mučení a tresty smrti. Ženy nemají volnost pohybu a jsou diskriminovány ve vzdělání a v práci. Jejich nevěra se trestá ukamenováním.

Proč naši demokraté, kteří se vyžívají v posuzování lidských práv, nekritizují Haiti nebo Saúdskou Arábii? Z jednoduchého důvodu  Obě země jdou na ruku světovým nadnárodním korporacím a to stačí na to, aby se nikdo nezajímal o dodržování lidských práv. Proto humanisté jako Václav Havel, nechtějí osvobodit porobené národy na Haiti nebo v Saúdské Arábii. Nemůžou je osvobodit od kapitalistické totality, jako nás osvobodili od komunistické totality.

Spojené státy odtajnily několik manuálů, které používaly diktatury v Latinské Americe proti levicovým organizacím, proti odborářům. Manuály byly vypracovány pracovníky Pentagonu a CIA. Byly to manuály jak vyslýchat a mučit lidi – o zajištění lidských práv tam nebylo ani slovo. Ze srovnání zločinů spáchaných pravicovými vládami v Latinské Americe se zpětně zjistilo, že byly prováděny přesně podle těchto amerických manuálů. 

Venezuela vypověděla ze země regionálního šéfa mezinárodní organizace Human Rights Watch poté, co kritizoval vládu prezidenta Huga Cháveze. HRW vydala zprávu, ve které konstatuje, že venezuelské demokratické instituce jsou po téměř deseti letech vlády vedené Chávezem oslabené. Podle zprávy HRW se situace v zemi zhoršila především po neúspěšném pokusu o puč pravicových vojenských sil v dubnu 2002.

Teď ukázali na Venezuelu. Postupně ukáží na všechny jihoamerické vlády, které už mají dost nadvlády amerických koncernů nad jejich hospodářstvím. Vyhodit je ze země je záslužný čin.

Velmi tristní situace na poli lidských práv panuje u nás. Celé pole ovládá několik jednotlivců a skupin. Podíváme se, jak si počínají známe skupiny a jednotlivci, kteří se u nás angažují na poli lidských práv.  Na prvním místě to bude jistě Václav Havel, který se velmi staral o porušování lidských práv na  Kubě. Velmi aktivní je bývalý novinář J. Štětina, který kandidoval za Zelené do senátu. Voliči mu jasně řekli, co si o něm a jeho práci myslí. Z organizací je známá zpolitizovaná nadace Člověk  v tísni. Ta se velmi angažovala ve válce v Jugoslávii. Traduje se, že pod pláštíkem humanitární pomoci pašovala kosovským Albáncům zbraně. Nakonec, když může být humanitární bombardování, proč ne dodávky zbraní, že. V Čečensku už jim to neprošlo - z Čečenska tuto “humanitární“ organizaci Rusové vypověděli. Na této situaci mně nejvíce vadí, že činnost této organizace platíme my, televizní koncesionáři.

Všichni tito lidé mají široký prostor ve sdělovacích prostředích a rovněž politické ambice. Když se podíváme na aktivity výše zmíněných subjektů, zjistíme zajímavou skutečnost. Porušování lidských práv je nejvíce pálí právě v těch zemích, které nejsou příznivě nakloněny USA.  Avšak, když byl V. Havel v Saúdské Arábii, tak se o lidských právech nezmínil. V. Havel to sám komentoval takto: "Určité zvyklosti či úkazy zdejšího života, které nám připadají vzdálené a které bychom v jiných zemích mohli považovat za nespravedlnost, jsou historicky zformované tvary místního povědomí" (LN 12.2.2001, s.8). Selektivnost v chápání lidských práv by nikdo nemohl vyjádřit lépe.

Dnes už žijeme ve svobodné společnosti. Už se nemusíme bát říci nahlas, že president je vůl. Jenom to však neříkejte mistrovi ve fabrice. To by vás vyhodil na dlažbu a být nezaměstnaný není zrovna med. Ale byl byste svobodný nezaměstnaný. Na rozdíl od minulosti, kdy jste ani nezaměstnaný být nesměl.