Je svoboda zasadit si vlastní semínko základním lidským právem?

Většina Evropanů si nepochybně obstarává svou výživu v samoobsluhách a svoboda zasadit si vlastní semínko pro ně není důležitá, pokud se nedotýká jejich zahrádky. Nicméně pokud bude toto nařízení uvedeno v platnost, bude tím uzákoněna závislost každého Evropana na nadnárodních společnostech, produkujících semena. Nadnárodním společnostem, při prosazování takových nařízení a zákonů, nejde jen o to, aby zvýšily své zisky, ale tyto zisky dál zvětšují jejich vliv ve světové politice a tedy i vliv na každého obyvatele planety a rozhodování o tom, jak má vypadat jeho život.

V USA, kde už zákon o sázení pouze státem registrovaných semínek platí, sídlí jedna z největších semenářských společností na světě, Monsanto. Mezi rokem 1995 a 1998 tato společnost utratila 8 miliard dolarů za nákup středně velkých podniků zaměřených na prodej semen. Kromě výroby hnojiv, pesticidů a herbicidů, se firma zaměřuje na vývoj geneticky modifikovaných semen. V roce 2005 zaplatila pokutu 1,5 miliónů dolarů za uplácení 140 indonéských vládních úředníků a členů jejich rodin při prosazování geneticky modifikovaných plodin. Když v roce 1998 reportéři Fox News udělali reportáž o tom, že hovězí růstový hormon Posilac, vyráběný Monsantem, způsobuje kromě 10% nárůstu dojivosti krav i hnisavé záněty vemen, které jsou léčeny antibiotiky, která se dostávají do mléka a, kromě jiných zdravotních problémů, vyvolávají u žen riziko rakoviny prsu, reportáž nebyla odvysílána a reportéři dostali od Fox News výpověď. O vlivu Monsanta na americkou vládu svědčí to, že užívání prostředku Posilac je zakázáno na celém světě, kromě USA.

Od roku 1995 začala společnost Monsanto prodávat v Indii semena bavlníku v kompletu s herbicidy, které hubí všechno, kromě bavlníku. Bavlníky od společnosti Monsanto mají navíc sterilní semena, takže zemědělci si pro nový osev musí kupovat semena vždycky znovu. OSN sice prodej těchto tzv. sterilních semen odsoudila, ale zakázán dodnes nebyl. I proto v Indii spáchalo od roku 1995 300.000 farmářů sebevraždu v důsledku neschopnosti splácet své dluhy. Cena jednoho kilogramu semínek bavlníku vzrostla do roku 2009 ze 7 na 17.000 rupií. Zdražování zdůvodňovala firma Monsanto tím, že si vybírá autorské honoráře za svůj vynález. Vynález ale vyžadoval vedlejší výdaje, které převyšovaly výdaje na pěstování tradičního bavlníku. Zatímco klasickému bavlníku stačí zavlažování deštěm, bavlník od Monsanta musí být uměle zavlažován. Pro geneticky modifikovaný bavlník se ještě ke všemu vyvinuli noví škůdci a k jejich hubení musí indičtí rolníci používat 13 krát víc pesticid než museli u tradičně pěstovaného bavlníku. Z výrobce semínek se tak stal vyděrač.

V lednu 2013 americký Kongres odhlasoval a americký prezident podepsal zákon, podle kterého vláda nebude moci regulovat prodej, distribuci, setí a sklizeň geneticky modifikovaných plodin. Americká vláda tedy nejen, že zakázala lidem pěstovat si úrodu z vlastního osiva, ale zřekla se i kontroly nad společnostmi, které jim osivo prodávají. Společnost Monsanto se tak dostala z dosahu vládní kontroly. Za těmito zákony lze nepochybně tušit lobování firmy Monsanto a dalších podobných korporací. Obyčejní pěstitelé jsou, díky vládním zásahům, proti velkým korporacím, které získávají monopolní postavení na trhu, bezmocní, stejně jako přírodní zrní. V USA už i pěstitelé organických potravin očekávají, že zanedlouho budou muset, kvůli novým zákonům, jejichž dodržování těžko mohou zvládat, pěstování zastavit. To lze vysvětlit i tím, že náměstkem amerického ministra zemědělství pro bezpečnost potravin je bývalý vice prezident firmy Monsanto.

V listopadu tohoto roku zveřejnily Wikileaks znění části tajně dojednávané dohody o Transpacifickém partnerství, věnované autorským právům a investicím.

V části dojednávané dohody, věnované autorským právům je, oproti dosavad platným mezinárodním dohodám, omezena ochrana veřejných zájmů a ochrana uživatelů. V části, věnované investicím, jsou prosazovány mezinárodní investiční tribunály, které mají, za zavřenými dveřmi, řešit spory mezi státy a korporacemi. Pokud bude smlouva v této podobě uzavřena, bude schopnost vlád korigovat ve veřejném zájmu činnost firem, které budou poškozovat životní prostředí a občany jejich států, značně omezena. V podstatě stejnou dohodu vyjednává v současné době s USA i Evropská unie. Nadnárodní společnosti tak mají šanci rozšířit svou moc i v Evropské unii a je víc než pravděpodobné, že projednávané nařízení o zákazu používat vlastní semínka, souvisí s těmito vyjednáváními. Občané států Evropské unie tak mají slušnou šanci, že ani tak velký politický útvar jako je Evropská unie, nebude schopen bránit jejich kdysi přirozené svobody proti tlaku nadnárodních společností. Ty už například v českém státě ovládly většinu dodávek vody pro obyvatele. Údržbu vodovodních řadů a kanalizace přitom dál provádějí města a obce a nadnárodní společnosti pouze čerpají často nepřiměřené zisky při vybírání vodného a stočného. Nově dojednávaná smlouva mezi Evropskou unií a USA nejspíš znemožní, aby se vodovodní řady a kanalizace dostaly zpátky do správy obcí, kde by dál sloužily jejich obyvatelům, kteří by nad jejich správou měli kontrolu. Přitom je velmi pravděpodobné, že ve všech těchto mezinárodních i lokálních jednáních hraje klíčovou roli korupce, která čím dál víc ovládá politický život v celém světě.

Přímá demokracie je asi jediný způsob, jak se občané mohou bránit rostoucímu vlivu korporací na chod jejich států a obcí, chránit životní prostředí a své přirozené lidské svobody i svou peněženku a svou finanční nezávislost. Pouze přímá demokracie umožní občanům neprodleně odvolat politiky, kteří, řízeni velkými korporacemi a bankéři, začnou vyjednávat smlouvy, které ve svých důsledcích zlikvidují vliv občanů na řízení států a obcí a udělají z nich oběti, vysávané a řízené velkým kapitálem. Uvědomme si, že ztráta vlivu na dění v našem okolí bude nutně znamenat i omezení důvodů k tomu, abychom o něm přemýšleli a naše životy budou čím dál víc ovládány pouze nutností vydělat si peníze, kterými bychom mohli uspokojit rostoucí požadavky společností, které se „starají“ o naše základní životní potřeby, a na nichž budeme čím dál závislejší. Moc peněz tak postupně zlikviduje, kromě soudnosti a přirozeného vztahu ke světu i veškerou staletími budovanou morálku (kterou peníze čím dál víc nahrazují) a snadno dovede celou civilizaci k ekologickému krachu.