Kapitulace Íránu

Podepsání dohody o íránském jaderném programu, 24. listopadu v Ženevě, bylo, s výjimkou Izraele, jednoznačně oslavováno jako konec sporů. Všichni signatáři se pokusili nás přesvědčit, že této dohody by bylo dosaženo mnohem dříve, nebýt nepřístojného chování bývalého prezidenta Mahmouda Ahmadinejada.

Kvůli tomu byl mezinárodní obchod Íránu zničen a svět byl téměř málem zatažen do světové války.

Skutečnost je evidentně zcela jiná: západ neustoupil v ničem, ale Írán se musel vzdát všeho. Dokonce i když podepsaný text je pouze dočasný, vzdal se Írán výstavby elektrárny Arak, svého obohacování na 20% a své obohacovací technologie (1).

V r. 2005 mělo zvolení prezidenta Ahmadinejada znovu povzbudit Chomejního revoluci. Na rozdíl od jeho dvou předchůdců, prezidenta Rafsanjaniho (1989-1997) a Chatamiho (1997-2005), Ahmadinejad nejen upřednostňoval politiku národní nezávislosti, ale byl také anti-imperialistou, ve shodě s revolučním myslitelem Ali Shariatim. Během několika let udělal z Íránu významnou zemi v oblasti vědy a průmyslu. Rozvinul jaderný výzkum, aby mohl být vyvinut typ elektrárny, kterou by bylo možné stavět v rozvojovém světě, a aby zaručil lidstvu energetickou nezávislost na uhlí, ropě a plynu.

Nelze dostatečně zdůraznit nepřátelství mezi íránskými stranami. Rafsanjani a Chatami jsou duchovní, zatímco Ahmadinejad je strážcem revoluce. Během irácké agrese byli Gardisté těmi, kdo zemi zachránil za obětování svých životů, zatímco duchovenstvo využilo privilegia nemuset posílat své syny na frontu. Duchovenstvo spravuje obrovské bohatství, sám Rafsanjani je nejbohatším člověkem v zemi, zatímco Gardisté jsou obyčejní lidé žijící spartánským životem. Po osm let se západ ve svém hodnocení, že Ahmadinejad je nepřítelem, nemýlil, ale mýlil se, když tohoto vůdce, který je jak záhadný, tak anti-klerikální, označoval za „muže mullahů“.

V reakci na revoluční aspirace Ahmadinejada zpochybnil západ íránský jaderný program (2) a použil OSN, aby Íránu znemožnil obohacovat svůj vlastní uran, jehož má obrovské zásoby (3). Také Íránu zabránil používat vlastní zdroje a donutil ho prodávat tento svůj cenný kov za nízké ceny. Uvalil, buď prostřednictvím Rady bezpečnosti, nebo jednostranně, řadu historicky bezprecedentních sankcí, aby zemi zardousil. Navíc rozjel obrovskou propagandistickou kampaň, aby Ahmadinejad vypadal jako nebezpečný zloduch. Nakonec, za pomoci Rafsanjaniho a Chatamiho, zorganizoval pokus o barevnou revoluci, v r. 2009 (4).

Všichni si pamatují na podvodný překlad jednoho z jeho projevů, učiněný proto, aby lidé věřili, že chce vyhladit Izraelce (Reuters mu podvodně přiřkla záměr vymazat Izrael z mapy (5)). Překrucování Kongresu o holokoustu, jehož cílem bylo ukázat, jak Západ zničil ve své společnosti veškerou spiritualitu a vytvořil nové náboženství kolem tohoto historického faktu, mělo veřejnost přimět věřit, že navzdory přítomnosti rabínů na tomto kongresu šlo o popírání holokoustu, nemluvě o tvrzení, že diskriminuje židy (6).

Tým šejka Rohaniho zastupuje jak zájmy duchovních, tak buržoazie Teheránu a Isfahánu. Jeho cílem je ekonomická prosperita a nezajímá ho anti-imperialistický boj. Postupné rušení sankcí umožňuje, aby získal širokou podporu veřejnosti, na čas, kdy mají Íránci dojem, že tato dohoda je vítězstvím, které zvýší jejich životní úroveň.

Západ má však stále stejný cíl. Plán útoků prezidenta George W. Bushe předjímal zničení Afghánistánu, pak Iráku, pak zároveň Libye a Sýrie (přes Libanon), zároveň s tím Súdánu a Somálska, a nakonec by to dokončili Íránem. Z jejich hlediska byly sankce proti Teheránu, i když pod pochybnou záminkou, snadným způsobem, jak ho oslabit. Pro západ je kapitulace šejka Rohaniho srovnatelná s kapitulací Muammara Kaddáfího, který také zrušil svůj jaderný program a podvolil se všem požadavkům Washingtonu, aby se vyhnul válce. Ale ústupky šejka Rohaniho budou použity proti jeho zemi později, stejně jak tomu bylo v případě ústupků Kaddáfího.

Pro Muammara Kaddáfího bylo opravdu chybou uvěřit, že válečné štvaní USA proti němu je založeno na politickém přesvědčení. Jediným motivem, který vedl k rozhodnutí George W. Bushe, byla geopolitika. V r. 2010 se stala Libye spojencem Washingtonu v globální „válce proti terorismu“ a otevřela svůj domácí trh americkým nadnárodním společnostem. To však nezabránilo, aby s ním bylo jednáno jako s „diktátorem“ a země byla zničena bombardováním. A podobně ani Írán před válkou neochrání, když se stane spojencem Spojených států.

Během příštích čtyř let upustí Írán od svého historického snu Shariatiho a Chomejního a pozornost přesměruje na své státní zájmy. Stáhne se z arabského světa a u podnikání se obrátí na členy Organizace ekonomické spolupráce (Turecko, Írán a celá střední Asie). Postupně sníží svoji vojenskou a finanční pomoc Sýrii, Hizballahu a Palestincům. Až Teherán zruší svoji vnější obrannou linii, Washington s ním opět vstoupí do konfliktu.

Poznámky:

1. "Nuclear Deal Between Iran and six world powers (full text)", Voltaire Network, 24 November 2013.
2. "Propaganda : CNN, caught in the act , apologizes to Iran," by Osama Lotfy, Voltaire Network, 17 January 2006.
3. "Who’s afraid of the Iranian civilian nuclear program?", by Thierry Meyssan , Voltaire Network, 30 June 2010.
4. "The CIA and the Iranian experiment", "Why should I despise the choice of Iranians?" "The color revolution fails in Iran", by Thierry Meyssan, Voltaire Network , 17, 21 and 24 June 2009, "Iran: the canard of the stolen election", by James Petras, Voltaire Network, 19 June 2009 , "Rafsanjani hailed with cries of Death to Russia! Death to China!", Voltaire Network , 19 July 2009.
5. "How Reuters participated in a propaganda campaign against Iran", Voltaire Network, 14 November 2005.
6. "Iran: Anglo-Saxon governments make false news", by Thierry Meyssan, Voltaire Network, 24 May 2006.