Kvasí v tichosti ve Francii revoluce?

Lze se podívat na ekonomickou a finanční situaci Francie (katastrofická), nebo na mnohé sociální problémy zamořující již tak frustrovanou populaci, ale chci se zaměřit na jeden specifický aspekt současné francouzské krize: na naprosté odcizení většiny lidí od vládnoucí elity, což budu ilustrovat na jednom velmi výmluvném příkladu: rostoucí hysterii francouzské elity kvůli vynikajícímu filosofovi – Alainu Soralovi – a jednomu vytrvalému komikovi – Dieudonne M‘bala M‘bala.

Již jsem o těchto pozoruhodných lidech psal (zde, zde a zde) a vyzývám vás, abyste si tyto starší články přečetli, abyste dostali lepší obrázek toho, co se děje nyní. Pro ty, kteří nejsou ochotni si přečíst pár podkladových stránek, začnu s následujícím mini úvodem.

Diendonne M‘bala M‘bala je francouzský komik kamerunského původu, který byl nejpopulárnějším komikem ve Francii, dokud neuděl jeden krátký skeč o izraelském náboženském osadníkovi ve francouzské televizi. Tento skeč nebyl nijak obzvlášť vtipný, ale skutečně rozzuřil francouzský ekvivalent amerického AIPAC – ve Francii s názvem CRIF – který spustil systematickou pomlouvačnou kampaň a „Dieuda“, jak je ve Francii znám, umlčel a zakázal. Dieudo odmítl kapitulovat a v odvetu si začal dělat legraci z těch, kteří ho pronásledovali, což z něj učinilo miláčka mnohých těch, kteří nenávidí finanční elitu, která vládne Francii od r. 1969. Protože nedostal totální zákaz vystupování v médiích, je Dieudo stále nejoblíbenějším komikem ve Francii (podobný osud stihl u nás kdysi Zdeňka Izera, z velmi podobného důvodu – p.p.).

Alain Soral je francouzský autor a filosof, do jehož politické kariéry patřilo i členství ve francouzské Komunistické straně a Národní frontě. Je mu přisuzováno autorství konceptu „gauche du travail – droite des valeurs“ (doslovně „levicová práce – pravicové hodnoty“), což lze shrnout jako obhajobu socialistických/sociálních myšlenek a opatření v ekonomické a sociální oblasti a konzervativních morálních, etických a náboženských hodnot v ideologické, etické a kulturní oblasti zároveň. Je zakladatelem extrémně zajímavého hnutí s názvem „Egalite et Reconciliation“ (Rovnost a usmíření), které má usmířit domorodé Francouze („Francais de souche“) s Francouzi, kteří se nedávno do Francie přistěhovali („Francais de branche“), a prosadit jejich rovnou koexistenci. Kvůli svým četným „politicky nekorektním“ názorům a velmi otevřeným výrokům je Soral francouzskou vládnoucí třídou absolutně nenáviděn a bojí se ho. Ačkoliv byl Soral v jistých veřejných médiích zcela zakázán, zůstává u široké veřejnosti silně populární a jeho knihy jsou bestsellery.

Soral a Dieudo jsou velmi odlišní lidé, mají odlišnou minulost a jsou to velmi odlišné osobnosti. Dokonce byla doba, kdy byli vůči sobě ostře kritičtí. Ale když se francouzská elita rozhodla je zcela zničit, sblížili se a nyní jsou to dobří přátelé a otevřeně se vzájemně podporují, v důsledku čehož zde máme velmi bizarní fenomén: bílý filosof a černý komik se společně stali jakýmsi „dvouhlavým Emmanuelem Goldsteinem“ moderní Francie: elita je zcela nenávidí a média přešla do zcela orwellovského módu „dvou minut nenávisti“ a pokouší se přesvědčit Francouze, že Soral a Dieudo jsou téměř reinkarnací Adolfa Hitlera. Netřeba říkat, že tato teze je tak stupidní, že Dieudo si z toho dělá srandu ve svých show, zatímco Soral to zesměšňuje ve svých knihách a používá to k tomu, aby ukázal, že Francie je řízena malou elitou skládající se ze zkažených a arogantních zkurvysynů.

Vpravdě, člověk musí připustit, že francouzská elita čelí dvěma hrozivým nepřátelům. Dieudonne je skutečně jedním z nejnadanějších francouzských komiků všech dob, zatímco Soral je bez pochyby nejpůvodnějším a skvělým francouzským filosofem po druhé světové válce. Navíc činí francouzské zákony dosti obtížným nějakou show nebo knihu zcela zakázat. Bůh ví, že se o to francouzská elita pokusila, a jak Dieudo, tak Soral byli nesčetněkrát popotahováni po soudech kvůli „rasismu“ a „anti-semitismu“, a oba jsou neustále otravováni úřady (francouzskou verzí IRS a FBI). Avšak tato systematická kampaň a pronásledování se zcela obrátila proti svým autorům a poskytla Dieudovi a Soralovi (zcela zasloužený) statut mučedníků. A konečně Dieudo a Soral ukázali, že jsou extrémně zběhlými uživateli internetu, kde jsou jejich show, zvláštní akce, rozhovory, knihy a měsíční zpravodajské svodky extrémně populární a sledují je miliony lidí ve Francii i v zahraničí.

Postupně Soral a Dieudo vybudovali skutečné politické hnutí, které je aktivní jak na domácí frontě, tak v mezinárodních záležitostech.

Jak jsem zmínil, „Egalite et Reconsiliation“ či „E&R“ prosazuje plné přijetí a integraci muslimských přistěhovalců do francouzské společnosti. To je klíčové, protože na rozdíl od francouzské Národní fronty E&R neprosazuje vyhoštění přistěhovalců z Francie. Nejen to, ale E&R dokonce popírá, že přistěhovalci jsou skutečným problémem. Samozřejmě, že E&R nepopírá, že nezaměstnanost je ve Francii obrovská, ani nepopírá, že velká část zločinnosti a násilností ve Francii je páchána přistěhovalci, ale je toho názoru, že je to následek politických omylů a nikoliv příčina problémů Francie.

A E&R je rovněž otevřeně pro-muslimská. Nikoliv v náboženském smyslu, většina členů E&R nejsou příliš nábožní lidé, ale spíše v kulturním smyslu. E&R primárně považuje islám a francouzský římský katolicismus za dva zdroje etiky, morálky a civilizace, ať je člověk pobožný, nebo ne, a akceptuje, že teologie těchto náboženství je na každém jedinci. To je dosti odlišné od neskutečně „sterilního“ dialogu, který se snaží najít společné učení Ježíše Krista a proroka Mohameda, zatímco se zoufale pokouší přehlížet velmi skutečné a hluboké teologické neshody mezi těmito dvěma náboženstvími. Místo toho E&R prosazuje společný postoj u většiny, ne-li všech záležitostí, kterým čelí francouzští muslimové a křesťané. A to dává smysl.

Zamyslete se nad tím: jak islám, tak křesťanství se jasně staví proti hodnotám kapitalismu, maximalizaci zisku, spekulaci, lichvě, sexuální amorálnosti, likvidaci tradiční rodiny, imperialismu atd. Zatímco teologické kořeny islámu a křesťanství jsou různé, většina jejich etických a filosofických učení je velmi podobných. Upřímně mne napadá pouze jeden velký rozdíl, a to od základu odlišné názory muslimů a křesťanů na trest smrti, ale protože trest smrti byl ve Francii zrušen v r. 1981, tak na tom dnes sotva záleží.

Samozřejmě, že jak křesťanství, tak islám mají své šílené perverzní úchylky, jako plutokratickou a genocidní politiku papežského stolce v minulosti, nebo játra požírající wahabisty, kterým čelí svět dnes, ale E&R nemá problémy s jejich odmítnutím a odsouzením. Na křesťanské straně E&R prosazuje typ lidového římského katolicismu Francie před r. 1789, který má jen málo co společného s některými nejhoršími excesy papežství. Na muslimské straně má E&R obzvláště blízko k učením šejka Imrana Hoseina a Sayyeda Hassan Nasrallaha. Má také blízko k Iránem podporovanému Centru Zahra v Paříži. Řekl bych, že k E&R je přitahován stejný typ muslimů jako křesťanů: politicky pokrokových, nábožensky přísných, všímavých, ale tolerantních. Netřeba říkat, že potenciál tohoto zcela nového hnutí je naprosto obrovský, protože sjednocuje levici a pravici, křesťany a muslimy, nábožné a sekulární (pokud to nejsou lidé silně protináboženští), domorodce a přistěhovalce, bílé a černé, bohaté a chudé. Ale co zřejmě spustilo skutečnou paniku mezi francouzskou elitou je hluboké pronikání tohoto hnutí do proslavených francouzských „banlieueus“, chudých předměstí, která byla během posledních desítek let naplňována přistěhovalci z Afriky a přeměnila se na zóny nezákonnosti a zločinu, do kterých není radno chodit.

Abychom tento fenomén pochopili, je klíčové pochopit následující: zločin ve Francii není, opakuji „není“, produktem nedávných přistěhovalců nebo nábožných muslimů. Nedávní přistěhovalci a nábožní muslimové mají silné kořeny ve své kultuře, rodinách a způsobu života, který jim kategorický brání být zločinci. Ani chudoba s tím nemá co dělat… Osobně jsem žil 20 let hned naproti velké mešitě, navštěvované davy jak kostelní myš chudých muslimů ze subsaharské Afriky, Maghrebu, z Balkánu a Středního východu, a mohu dosvědčit, že nikdy, a myslím skutečně doslova nikdy, nebyl lidmi, kteří do mešity přišli, spáchán v mém okolí nějaký zločin. Právě naopak, tito mešitu navštěvující muslimové mají mnohem lepší chování, a jsou zdvořilejší, než místní. V podstatě bylo jasné, že tito lidé se chovali tak, aby ukázali (původně dosti vyděšeným místním), že se jich nemají proč bát. Nejhorším „zločinem“, který tito muslimové pravidelně páchali, bylo, že parkovali svá auta na obrubníku, a to proto, že nebylo dost parkovacích míst. Nakonec, na konci svatého měsíce ramadánu, muslimové pozvali celou čtvrť na oslavy, na ochutnávku mnoha lahodných jídel, a na návštěvu mešity. Říct, že tito muslimové byli dokonalými občany, by bylo málo.

Tak zvaný „muslimský zločin“ ve Francii vždy souvisí s druhou generací z gangů mládeže, která ztratila své kulturní a náboženské kořeny a která toho o nich ví málo nebo nic, ale která je také odmítána místní domorodou populací. Jak Soral rád říkává, „nikdo nejde z mešity rovnou na znásilňovací orgie gangu“. Skutečně je to buď, anebo, ale ne obojí. Soral tyto kriminálníky nazývá „islamo-racaille“, což lze volně přeložit jako „islámští kriminálníci“ – velmi odporní a nebezpeční týpci bez smyslu pro dobro a zlo, kteří své odcizení ventilují týráním místních, které nenávidí. Jsou to přesně ti týpci, kteří jsou hluboce přitahováni primitivní brutalitou wahabismu a kteří zabíjí policajty ve Francii, nebo se přidávají k požíračům jater v Sýrii. Jejich „islám“ je skutečně jen pouhou záminkou, zbožnou výmluvou pro jejich psychopatické gangsterské chování. Mám podezření, že většina křižáků měla přesně stejný psychologický profil.

Většina mladých přistěhovalců je samozřejmě někde mezi rodinným a všímavým typem a na zákony kašlajícími kriminálníky mimo kontrolu. A poprvé jim relevantní politické hnutí nabízí velmi atraktivní možnost: E&R.

E&R jim v podstatě říká, aby „místo toho, aby nebyli ani jedním, tak byli oběma – muslimy a Francouzy, aby nenáviděly své sousedy, kteří mají stejné utlačovatele, jako oni, a kteří jsou jejich nejlepšími přáteli a spojenci, a že se naši nepřátelé snaží nás proti sobě poštvat, aby nám mohli lépe vládnout, a abychom se proto spojili a dali se dohromady“. To je zcela nový a původní vzkaz.

V minulosti se pouze dvě hnutí otevřeně zabývala otázkou přistěhovalectví. Na jedné straně to byla Národní fronta, která prosazuje politiku „národní preference“ (lepší sociální a pracovní zákony vytvořené domorodci), potlačování zločinu (více policistů, přísnější zákony, více a větší vězení) a vyhoštění všech přistěhovalců (snad vyjma těch, kteří mají francouzský pas – a i toto bylo probíráno). Na druhé straně to byla organizace vytvořená Socialistickou stranou s názvem „SOS rasismus“, která otevřeně propagovala odmítání domácí francouzské kultury přistěhovalci, kteří byli pod hezky znějícím heslem „právo na to být jiný“ vybízeni, aby nenáviděli domorodce a požadovali úplné přijetí své kultury francouzskou společností. V posledních dvaceti letech tento „tandem“ Národní fronty a SOS rasismus sloužil jen tomu, aby se záležitost přistěhovalectví ve Francii neskonale zhoršila. Poslední, a obzvláště ošklivý vývoj na této frontě byl novou politickou linií prosazovanou francouzskou elitou.

Tatáž elita, která před 20 lety vytvořila a tajně financovala SOS rasismus a její debilní heslo „Touche pas a mon pote“ (Nesahej na mého kámoše), nyní prohlásila, že muslimové jsou, nakonec, závažným problémem. Zatímco v minulosti elita systematicky zesměšňovala křesťanství, nyní říká, že „islám není s republikou kompatibilní“. Co se týká mládeže na „banlieues“, ta je nyní prezentována jako potenciální teroristé, či spící členové Al-Kejdy. V důsledku toho, když zrovna francouzská elita nelegalizuje sňatky homosexuálů, tak pilně zakazuje hidžab ve školách a stěžuje si na příliš mnoho halal jídel v obchodech. A zatímco jen velmi nepatrná část muslimských žen ve Francii si zakrývá tvář, francouzská elita nyní oficiálně zakázala burku a nikab na veřejných místech. Muslimští přistěhovalci ve Francii byli nyní jasně deklasováni z „kámošů“ na nepřátele.

Právě kvůli tomuto se stále více mladých přistěhovalců shlukuje kole Sorala, Dieudonne a E&R, jejichž popularita rychle roste. Nedávno došlo k něčemu naprosto neuvěřitelnému, ještě před pár lety zcela nemyslitelnému.

V jednom svém skeči Dieudo zpíval píseň s názvem „Shoananas“, tedy jakousi jednoduchou slovní hříčku se slovy „shoah“ (z hebrejského „hashoah“ či „katastrofa“ – výraz, kterým se francouzští židé často zmiňují o „holokoustu“) a „ananas“. CRIF, SOS rasismus a další organizace okamžitě obvinili Dieuda z „vyvolávání nenávisti“. Dieudo byl odsouzen k pokutě 20,000 euro a proti rozsudku se odvolal. V den, kdy bylo Dieudovo odvolání projednáváno u soudu, se stalo něco absolutně mimořádného. Našel jsem dvě videa na YouTube, na kterých tato událost je, kdy je uvedu obě, protože s největší pravděpodobností bude jedno z nich, nebo obě, zakázáno (stáhněte si je, dokud to jde). Zde jsou:

Krátká verze:

Dlouhá verze:

Pro ty z vás, kteří nerozumíte francouzsky, mi dovolte to shrnout.

Vynořují se členové Židovské obranné ligy (LDJ), aby vykřikovali urážky na adresu Dieuda a jeho stoupenců, kteří pak na oplátku vykřikují všemožné nadávky na adresu členů LDJ a mávají před nimi ananasy za zpěvu „Shoananas“. Policajti drží tyto dvě strany od sebe, jak nejlépe dovedou. Pak stoupenci Dieuda začnou skandovat „liberte d’expression“ (svoboda projevu), na což členové LDJ reagují „am Israel hai“ (hebrejsky „Izrael žije“) a začínají zpívat izraelskou hymnu. V tu chvíli stoupenci začnou zpívat Marseillaisu z plných plic a zcela přehluší aktivisty LDJ. Nyní se blíže podíváme na tváře zpívající Marseillaisu – vidíte, že spousta lidí, kteří ji zpívají, jsou evidentně snědí a černí? Je to přesně ten typ mladých lidí, který pochází většinou, i když nejen, z nechvalně známých „banlieues“. Mohli by to být titíž lidé, kteří v r. 2001 a 2002 vypískávali francouzskou hymnu během fotbalových zápasů (v té době velký skandál).

Marseillaisa je úplně první revoluční píseň, a když není ani tak zpívána, jako řvána z plných plic velkým davem, jde o velmi, velmi závažný vývoj. Netřeba říkat, že nic z toho se ve francouzských médiích neobjevilo. Ale můžete se vsadit, že elita to vše viděla, a lze si jen představovat, jaký strach při těchto obrázcích pociťovala.

Možná souhra okolností, možná ne, ale faktem je, že když policajti slyšeli dav za sebou zpívat Marseillaisu, začali vytlačovat aktivisty LDJ ze soudní budovy. To není příliš překvapivé, vzhledem k obrovské popularitě, které se Dieudo a Soral těší v různých uniformovaných službách (více o tom níže).

Ve Francii se děje něco důležitého a velmi nového. Tradiční politické paradigma pravice versus levice se rozpadá, třeba jen proto, že oficiální „pravice“ a oficiální „levice“ se staly nerozlišitelnými. A mezitím se fenomén E&R stává nejen větším, ale i hlubším. Stále více Francouzů se dívá zpět do francouzské historie po roce 1945 a postupně začínají chápat, že této zemi vládla arogantní kabala plutokratů, kteří svrhli v r. 1968 de Gaulla a nahradili tohoto pozoruhodného národního vůdce chráněncem Rothschilda, Georgem Pompidou, který začal svoji kariéru jako ředitel Banque Rothschild a kterým později francouzská elita nahradila de Gaulla. Francouzská plutokracie, která, společně se CIA, tajně organizovala nepokoje „května 68“, aby dosáhla „změny režimu ve Francii“, měla nyní volnou ruku k radikální změně „suverenistického“ politického kurzu raženého de Gaullem. Tušíte, kdy začala politika šíleného dovozu levné zahraniční práce do Francie? Za Pompidoua, samozřejmě! Nyní, díky E&R, jak domorodí Francouzi, tak přistěhovalci znovu objevují svoji společnou historii a začínají chápat, že jsou všichni obětí stejných politiků.

Mezitím režim u moci seká jednu chybu za druhou. Ta poslední je jak velmi humorná, tak velmi vážná. Jde o velký skandál kolem „quenelle“.

Původně bylo „quenelle“ francouzské jídlo, které když je dobře připravené, je velmi chutné. Takto vypadá „quenelle“ ze štiky:

Podlouhlý tvar „quenelle“ má ještě druhý, slangový význam. Takže francouzský výraz „dám ti „quenelle““ je významově velmi podobný „trhni si!“.

Dieudonne pravděpodobně nepochopil dalekosáhlé důsledky svých slov, když začal ve svých vtipech zesměšňujících režim u moci mluvit o „quenelle“. Aby tomu přidal na váze, Dieudo pak začal ukazovat rukama různé velikosti „quenelle“, které on a jeho stoupenci „ukazovali“ elitě. Malé jsou dlouhé asi jako paže, zatímco velké, skutečně úspěšné, se ukazují na délku celé ruky. Toto je typický obrázek, kde Dieudo ukazuje „velkou „quenelle“.

Toto gesto se rychle rozšířilo a stalo se internetovou klasikou a stále více lidí začalo toto gesto používat jako znamení něčeho jako „seru na systém“, „pryč s vládou“ nebo „to je pro vás, pane prezidente!“.

Aby byly věci ještě horší, stalo se jakýmsi sportem přistupovat ke známým osobnostem a fotit se s nimi za ukazování „quenelle“. Lidé dělali „quenelle“ všude, obzvláště když se fotografovali v blízkosti režimních představitelů,

Podívejte se na tuto fotografii s francouzským ministrem vnitra Manuelem Vallsem, zuřivým sionistou, který otevřeně vyzýval k potíráni Dieudonne a Sorala ve svém velkém projevu na kongresu Socialistické strany:

Valls je ten rozšklebený pitomý idiot uprostřed, obklopen skupinou mladých Francouzů ukazujících „quenelle“. Netřeba říkat, že když byla tato fotografie zveřejněna, celá země vybuchla smíchy a „quenelle“ to ještě více proslavilo.

Mezitím Liga proti rasismu a anti-semitismu (ekvivalent americké ADL ve Francii) prohlásila, že „quenelle“ je „převrácený nacistický pozdrav a symbol sodomizující oběti shoah“, a fakt nekecám! Předvídatelně francouzský internet vybuchl smíchy. Režim to za humorné vůbec nepovažoval a reagoval jakousi paranoiou, kterou by člověk očekával od diktátorů jako Stalin nebo Saddam Hussein: doslova rozjel hon na čarodějnice, aby se pokusil odhalit více či méně skryté „quenelle“, a když bylo takové gesto odhaleno, pokusil se potrestat zodpovědné, pokud šlo o státní úředníky, obzvláště členy policie a armády. A opravdu, internet zaplavili všemožné typy lidí, kteří ukazovali „quenelle“, ke vzteku režimu.

Dieudo samozřejmě pozval uniformované představitele do svého divadla v Paříži, aby tam na jevišti ukazovali „quenelle“ spolu s ním. Také vytvořil internetovou stránku věnovanou výhradně fotografiím uniformovaných lidí, vzdorovitě ukazující toto gesto: http://www.dieudosphere.com/les-quenelles.html.

Nyní je režim zcela bezradný a zmatený. Na jednu stranu je prostě nemožné trestat lidi, kteří ukazují taková gesta, a dokonce i disciplinární potrestání lidí v uniformě je nemožné. Zpočátku francouzský náčelník generálního štábu požadoval „exemplární tresty“ pro první dva vojáky, kteří ukázali “quenelle“ (před synagogou, kterou měli nařízeno hlídat), ale nyní by musel potrestat celé zástupy vzdorných vojáků, z nichž většina režim nenávidí tak či tak. Na druhou stranu, jak může režim ignorovat fakt, že se mu otevřeně vzdoruje, je zesměšňován a vysmíván?

Zde se dostáváme k problematice, jejíž význam nelze dostatečně zdůraznit: jak lze dosáhnout změny režimu v demokracii, který je plně koupen a placen plutokracií? To je otázka, která je pro Francii zcela klíčová, stejně jako pro USA, Británii nebo jakoukoliv jinou zemi EU, a odpověď na tuto klíčovou otázku uniká, zdá se, většině z milionů lidí na západě, kteří jsou režimem u moci zcela znechuceni, ale kteří nevidí žádnou realistickou cestu, jak to změnit.

Násilí není evidentně řešením. Režim byl velmi mazaný a onálepkoval jakoukoliv formu „přímé akce“ jako „terorismus“, zatímco vytvářel monstrózní šmírovací stát, proti kterému je Ceausescova Securitate jen slabým odvarem. Když se pokusíte hodit po politikovi pouhou cihlu, označí vás za teroristu a zavřou vás na mnoho desítek let.

Hrát hru s volbami je zbytečné a neúčinné. Plutokraté vlastní média, která se stojíc na bedrech takových týpků jako Edward Bernays naučila, jak vymývat mozek populaci mnohem účinněji, než to kdy dokázal Hitler nebo Kim Il-Sung. V podstatě, jak ukázalo včerejší hlasování v americkém státě Washington, jsou volby koupené. Tečka. „Jeden člověk jeden hlas“ již bylo dávno nahrazeno „jeden dolar jeden hlas“.

Pokoušet se přesvědčit lidi pravidelnými informačními kampaněmi se ukázalo být zbytečným také. Třeba fakta, která hnutí za pravdu o 9/11 dokázala mimo rozumnou pochybnost, a to že dvojčata a WTC 7 byly strženy řízenou demolicí, A fakt, že to mělo přesně nulový dopad na politický proces v USA, dokazují, že většina lidí byla buď zombifikována mimo možnou záchranu, nebo se vzdala naděje v naprostém znechucení a beznaději.

A přesto my, obyčejní lidé, máme hrozivou zbraň, kterou můžeme demonstrativně ukázat svůj totální nedostatek respektu k tomuto režimu a jeho hodnotám. Jako Dieudo to můžeme dělat prostřednictvím humoru a smíchu. Bůh ví, že dnes všichni potřebujeme důvod se smát! A můžeme to dělat tak, že projevíme své naprosté opovržení všemi institucemi, které režim používá, aby se pokusil nás přimět k respektu. Zaprvé a především, musíme „odstřelit“ hlas režimu – korporátní média – a musíme „odstřelit“ posvátnou liturgii režimu – volby. Ale nemůžeme udělat jen toto, protože je to jen první krok. Pak si musíme vzít příklad z Dieuda a Sorala a využívat každou příležitost k otevřenému vyjádření svého naprostého opovrhování každým blbcem, který projevuje respekt k tomuto režimu a jeho hodnotám. Nejen to, ale musíme odsuzovat tyto propagandisty jako „režimem placené šašky“ (kterými samozřejmě jsou). A konečně musíme nutit režim, aby ukázal svoji pravou tvář, tím, že ho budeme nutit proti nám zakročit.

Humor zde hraje klíčovou roli, protože – aspoň prozatím – nebyl prohlášen za nezákonný. Humor je také silnou zbraní pro útok na legitimitu režimu. Zde myslím na mnoho skečů, které zesnulý George Carlin udělal o režimu v USA, jako tyto:

Carlin byl skvělý, ale neměl tak obrovskou příležitost, jakou nyní využívají Dieudo a Soral s devastující účinností: neměl k dispozici velkou část populace, která je již nejen hluboce odcizená vůči režimu u moci, ale která má kulturní, náboženské a historické kořeny, aby se odvážila poohlédnout po jiném modelu: mluvím o muslimských přistěhovalcích ve Francii.

Jistě, USA mají Nation of Islam vedenou dosti zajímavým vůdcem, Louisem Farrakhanem, ale problém s NOI je, že jeho učení nejsou skutečně islámská, a to ho odřezává od zbytku mnohem většího islámského světa. Mimo to od zavraždění Malcolma X dvěma aktivisty NOI mám podezření, že NOI byla skrz naskrz infiltrována FBI.

Ve Francii má nicméně islámská komunita mnohem organičtější napojení na islámský svět, včetně zemí jako Irán, které podporují mnohem vybroušenější a komplexnější pohled na chyby moderní společnosti, než prorežimní mešity ve Francii či v zahraničí, nebo wahabisté.

Je samozřejmě ironické, že Francouzi, kteří po mnoho let považovali muslimské přistěhovalectví do jejich země za prokletí, nyní pomalu začínají chápat, že by to mohlo být klidně požehnáním. Nechci vykreslovat růžový obrázek islámu ve Francii: je zde spousta nevyřešených problémů, jak pro domorodce, tak pro přistěhovalce, a jisté formy islámu jsou pravděpodobně skutečně neslučitelné s původními francouzskými tradicemi a kulturou. A ano, existuje spousta známek toho, že současný sociální var by mohl dříve či později explodovat. Ale fenomén Dieuda, Sorala a E&R mi dává naději, že tato exploze nemusí být destruktivní, mohla by být také osvobozující.

Jsem si jistý tím, že k nějaké formě exploze dojde. Nejen, když bude Francie zruinována ekonomicky, ale režim u moci ztrácí svoji legitimitu doslova každým dnem. Pokud dojde na konfrontaci, a to je ve Francii velmi reálnou možností, není v žádném případě jisté, že policie a bezpečnostní složky budou i nadále loajální vůči plutokracii u moci, která nakonec učinila život obyčejného poldy mnohem horším. Dokážu si snadno představit, že se „bankovní prázdniny“ přemění na násilné povstání a pak se může stát cokoliv. Jeden z nejlépe informovaných pozorovatelů francouzské politické scény – ekonom a autor Pierre Jovanovic – věří, že prezident Francois Hollande nebude dokonce ani schopen zůstat ve funkci do konce funkčního období.

Samozřejmě že neočekávám, že Dieudo nebo Soral se stanou prezidentem nebo premiérem, ani E&R se nestane v dohledné době velkou politickou stranou (nemluvě o tom, že její tvůrci ji jako stranu nezaregistrovali). O tom to není. Doufám v to, že toto hnutí zapříčiní předefinování francouzské politické scény a vytvoří sílu dostatečně troufalou na to, aby vytáhla proti současné mocenské elitě přímo, což je něco, co se nestalo od května 1968 (Národní fronta, jejímuž vzestupu tajně napomáhali francouzští socialisté, aby rozdělili francouzskou pravici, byla již dávno kooptována systémem). Vzhledem k mnoha hlubokým systémovým a strukturálním krizím, které v současné době zaplavují Evropu, by mohla Francie být příkladem, neboť francouzské problémy se příliš neliší od problémů, kterým čelí zbytek západní Evropy.