Kult vraždění a symbolický řád západního barbarismu

Ukazují, že cílem války v Libyi bylo nejen její dobytí, vedoucí k plundrování ropy a libyjských aktiv, ale také, stejně jak tomu bylo v případě křížových výprav, zničení symbolického řádu, aby se vytvořil prostor pro čirou radost z aktu vraždění, jak ukázala média, která se v kapitalistickém světovém řádu utrhla ze řetězu.

Při sledování vysílaných záběrů lynčování Muammara Kaddáfího projevili naši političtí vůdci podivné potěšení. „Podivné ovoce“ (1). Tyto obrazy nám připomínají obrazy z věšení Saddama Husseina, zorganizovaného na den Eid al-Adha, svátek oběti.

Tyto dva příklady nám vrývají náboženskou strukturu, prostřednictvím nahrazení lidské oběti obětí berana (2), obnovuje to primitivní obraz bohyně Matky. Obrací to starý zákon vzhůru nohama. Takovéto náboženství bez knihy je redukováno na fetiš (3). Nemá ani řád, ani právo a zákony. Jen vybízí veřejnost, aby se radovala z ukazovaného zabíjení.

Prostřednictvím obrazů se touha po moci stává neomezenou. Hříchy již nejsou spojovány jen s obětním obřadem, ani omezovány na prostor, ani na čas, jsou všude. Je to odrazem neustálého porušování Zákona, což lze pozorovat od útoků 9/11.

Uvěznění v tragédii

Způsob, jakým bylo nakládáno s Kaddáfího tělem, je symbolem tragédie, kterou Libyjci prodělali. O zacházení s jeho ostatky to platí dvojnásob, je to dvojnásobné porušení symbolického řádu, který panuje ve společnosti. Místo toho, aby byl tentýž den pohřben, jak vyžadují muslimské obřady, bylo jeho tělo vystavováno čtyři dny v chladné místnosti, než bylo pohřbeno na tajném místě, navzdory žádosti jeho ženy předložené OSN, aby si mohla jeho tělo vyzvednout.

Tato dvě rozhodnutí nových libyjských úřadů dostávají Libyjce do situace, kterou zkoumala již řecká tragédie před dávnými časy. Protože upírají rodině právo pohřbít tělo, likvidují noví političtí vůdci symbolický řád. Protože to likviduje jakékoliv spojení mezi lidskými a božími zákony, Národní přechodná rada je spojuje dohromady a zaručuje si monopol na posvátnost, tudíž se povyšuje nad politickou úroveň.

Rozhodnutí NTC upřít rodině právo na pohřeb a ukázat tělo mělo potlačit význam těla a uchovat pouze obraz smrti. Nařízení projevovat orgasmické potěšení z obrazu vraždy překračuje veškeré hranice. Fetiš zvěčňuje kompulzivní opakování. Tato potřeba se sama živí a přesouvá se od jednoho obrazu k druhému, z obrazu smrti k obrazu zabíjení, bez jakéhokoliv rozlišování. Její funkcí je zvýšit touhu po moci.

Ovládání toho, co musí být viděno

Tudíž znesvěcení těla je pouze jedním prvkem podkladového „fetišismu“. To, na čem záleží, lze nalézt v Kaddáfího lynčování, opakovaném neustále dokola, nahraném na mobilní telefony a předané médiím. Pronikají v reálném čase do našeho každodenního života.

Jsme součástí scény, protože v sociopatickém zanícení se lynčování stává obětním aktem jen díky přihlížejícím. Na obrázcích je vidět, jak si to lidé filmují a jak jim filmovaný objekt způsobuje potěšení. A již to není subjekt, který je předkládán jako oběť, ale význam, který je předkládán, aby se řídilo to, co musí být viděno.

Lynčování jako obraz je západní tradicí. Když fotili své oběti, tak členové Ku Klux Klanu vytvořili lidskou oběť jako show. Zacházení s Kaddáfím je součástí této „kultury“. Nicméně v jednom ohledu se to liší. Provádění akcí KKK bylo vysoce ritualizováno. Napodoboval se určitý podsvětní sociální řád.

Zde jsou obrázky z mobilů prosté jakýchkoliv významů. Stávají se reálnějšími, než realita samotná. Jsou v realitě, která, de facto, existuje pouze jako zničení. Ukazují výbuch společnosti a tím moc činů říše. Tyto obrázky ukazují svět, který se nepřetržitě hroutí. Uvádí nás do stavu hrůzy a vytváří psychózu. Ničí jakékoliv vztahy, které k lidským bytostem existovaly, monády, u kterých je třeba schválení.

Zatímco jazyk nás umísťuje do kolektivního prostoru, obrazy jsou zamýšleny pro jednotlivce. Zabraňují jakýmkoliv sociálním vztahům, jakékoliv symbolizaci. Jsou paradigmatem monadické společnosti. Tudíž nám tyto obrazy vypráví méně o konfliktu samotném, ale více o stavu naší společnosti a o plánované budoucnosti Libye: permanentní válce.

Oběť obětního beránka

Na těchto obrázcích je zabití obětního beránka. Je to aktualizace pojetí divadelního násilí vypracovaného Reném Girardem v jeho čtení nového zákona (4). Prostřednictvím opakování oběti nás nutí k nutkavému násilí bez příčiny. Pokud obětní beránek přitahuje násilí, jako opak Girardových tvrzení, nelze ho zastavit. Mír může být jen krátký. Je to jen příprava na další válku. Každá oběť vede k další. Zničení Libye musí být následováno zničením Sýrie, Iránu… Násilí se stává nekonečným a základem všeho.

Stejně jako v křesťanských výrocích i komentáře v médiích týkající se vraždy Kaddáfího přeměňují obětního beránka na oběť. Je-li Kaddáfí lynčován, je to proto, že „chtěl takto zemřít“. Není obětí vnějšího útoku, ale údajně uposlechl vnitřní řád. Jeho poprava nemá být důsledkem jeho vzdoru, ale dokončením osobního osudu. Tento křesťanský postup byl také odhalen René Girardem. Postava Krista se mění z představy obětního beránka na oběť, která se obětovává, aby „vykoupila“ prvotní hřích.

Takže očištěny o tento symbolický dluh, od jakéhokoliv sociálního subjektu, tyto obrazy a jejich komentáře přispívají k systematickému převracení symbolického řádu, jakož i k permanentnímu stavu nouze, vytvořenému po útocích 9/11. Politická moc je sakralizována a nahrazuje symbolický řád.

Ústup od jazyka k obrazu jednoty s bohyní Matkou

Takové obrazy nás vrací do doby, kdy byla lidská oběť důležitým aspektem sociálního života. Představují návrat k prvotní fantazii o spojení s matkou (5). Etnologické studie, jakož i psychoanalýzy, ukázaly, že lidská oběť má za následek návrat do mateřské struktury. Láska a oběť jsou atributy sociálního života, který nerozlišuje mezi politickým a symbolickým řádem. Jsou to paradigmata matriarchální společnosti, která dosahuje spojení jednotlivce a mateřské moci.

Tyto obrazy patří do dlouhé křesťanské tradice obracení základu starého zákona. Příběh Abraháma je okamžikem nastolení zákazu lidské oběti. Kristova smrt je na druhou stranu Izákova oběť naruby. Místo aby místo obětovaného syna zaujal beran, je to syn mesiáše, kdo se stává beránkem (6). Ve starém zákoně je smrt berana smrtí primitivního boha. Symbolizuje posun od skutečné oběti k jazyku: „Pokud existuje bůh, najdeme ho ve slovech úmluvy (jazyka).“ (7). Tento posun odhaluje existenci místa, které vytváří metaforu, a tudíž transformuje realitu. Operace posunu a metafora, která tvoří jádro tohoto příběhu, jsou klíčovými procedurami pravidel jazyka (8). Zákonem jazyka je zápis neidentity slova a objektu. V libyjském konfliktu se nacházíme mimo jazyk od prvopočátku. Kaddáfí je diktátor, protože se to o něm říká. Masakry spáchané jeho režimem nemusí být prokazovány, ale jsou prostě potvrzovány. Obraz diktátora mluví sám za sebe. Neobsahuje žádné rozpory, ani nemusí čelit jakékoliv realitě. Je reálnější, než realita.

Konec jakéhokoliv symbolického řádu

Součástí zákonů jazyka je akceptování, že jazyk je především jazykem ostatních. Dává najevo naše uznání, že jsme neúplní. Takováto symbolizace ovlivněná zápisem závislosti na ostatních činí možným vstupovat do procesu vzájemného uznávání, a tudíž vybudování lidské společnosti (9). Zavádí symbolický dluh, síť vztahů, ve které jednotlivci zjišťují, že k ní patří, a nejsou vlastními otci. Na rozdíl od prvotního hříchu tento dluh sjednocuje, protože se týká lidí na základě společné budoucnosti, a nikoliv původu, zatímco prvotní hřích je uzavřen v obrazu superega.

Kaddáfí nebyl zcela součástí globalizovaného kapitalistického systému. Stále fungoval podle tradičních hodnot, jako dar coby akt, který vytváří sociální vazby. Zdálo se, že byl skutečně zasažen dezercí svých „přátel“ Sarkozyho, Berlusconiho, Blaira… (10). Musel si myslet, že výměnou za dary vytvořil systém vzájemného uznání, který zaručoval, že mu bude poskytnuta určitá ochrana. Tudíž ukázal, že nepochopil povahu kapitalismu, systému, ve kterém jsou všechny sociální vztahu zrušeny. Zatímco v předešlých společnostech je výměna předmětů základem vzájemných vztahů, v kapitalistickém systému se stávají subjekty peníze a tržní hodnoty. Kaddáfího dary mohly být vnímány těmi, kteří je dostali, pouze jako záloha na to, k čemu byli oprávněni. Temnými bohy této společnosti jsou pouze bohové trhu.

Obrazy orgasmického potěšení

Prostřednictvím zákona jazyka člověk vystupuje z přírody, z bohyně matky, která nemá ani vnitřek, ani vnějšek. Místo aby fungovala jako základní okamžik, je vražda zrušena, aby byl poskytnut přístup k jazyku. Lidský řád, který se vynořuje, se liší od božího řádu. Jednotlivci již nejsou všemocnými dětmi, jsou odstřiženi od mateřské moci.

Obrázky lynčování Kaddáfího nás v kontrastu s tím přivádí zpět k počátkům a k všemohoucnosti. Dostávají nás do náboženské struktury před oddělením, ke kterému došlo zákazem oběti. Opětovně nám přináší incestní násilí, destruktivní hmatovou hnací sílu (11). Imperativní příkaz sdílet orgasmické potěšení je nadřazen jakémukoliv politickému uvažování. Nejmarkantnější ilustrací je rozhovor, ve kterém Hitlary Clinton vnímá obrázky jako nějakou oběť: dělí se o svoji bujarou rozjařenost z lynčování: „Přišli jsme, viděli jsme, zemřel!“ – jak řekla na CBS (12).

Násilí spáchané na libyjském „vůdci a rádci“ bylo také okamžikem, ve kterém si ostatní západní vůdci zvolili projevit své potěšení z toho, jak úspěšná jejich iniciativa byla. „Nebudeme kvůli Kaddáfímu brečet,“ řekl Alain Juppé (13).

Pohmožděné tělo jako ikona násilí

Výroky našich politických vůdců po odvysílání těchto obrázků potvrzují, že likvidace Kaddáfího byla skutečným cílem této války, a nikoliv ochrana lidí. Texty Baracka Obamy, Nicolase Sarkozyho a Davida Camerona zveřejněné v Times, International Herald Tribune, Al Hayat a Figaro 15. dubna zmiňovaly, že (naším cílem) není odstranit Kaddáfího silou, ale je nemožné si představit budoucnost Libye s Kaddáfím u moci.“ (14). Takže jeho násilí spočívalo v podstatě jen ve faktu, že se nevzdal moci, když bylo nepředstavitelné, že by mohl zůstat. Jeho obraz má ztělesňovat diktaturu, protože neopětoval lásku západních vůdců k libyjskému lidu. „Choval se (Kaddáfí) velmi agresivně. Byly mu předloženy velmi dobré podmínky kapitulace, odmítl je,“ dodal Juppé.

Média potvrzují, že „diktátoři vždy končí takto“. Známky násilí odhalují neviditelné. Lynčování se stává důkazem, že mučený byl diktátorem. Tato stigmata nám ukazují to, co bychom jinak vidět nemohli: důkazy o masakrech spáchaných Kaddáfím. Jsou odhalením jeho úmyslů, tedy toho, ve jménu čehož NATO ospravedlnilo svoji intervenci.

Masakry přisuzované plukovníkovi a jeho zkrvavené tělo jsou postaveny na roveň. Známky na živém těle, a pak na mrtvole, nejsou vnímány jako známky násilí „osvoboditelů“, ale krve prolité Kaddáfím.

Násilí vraždy nám ukazuje, že je to o odplatě. Svědčí o tom, že jeho pachatelé jsou oběťmi a že jeho zavraždění patří k posvátnému řádu.

Projev neomezené moci

Obrázky obětního aktu umožňují, aby naši vůdci měli neomezenou moc. Francouzský ministr obrany Gérard Longuet sdělil, že na žádost NATO francouzské letectvo „zasáhlo“, tj. bombardovalo konvoj s unikajícím Kaddáfím (15). Tudíž uznává, že porušili rezoluci Rady bezpečnosti OSN.

Při stejné příležitosti Alain Juppé také přiznal, že cílem invaze bylo skutečně dostat k moci Národní přechodnou radu: „Operace musí být ukončena dnes, protože našeho cíle, tedy pomoct NTC při osvobozování území, bylo dosaženo.“ (16). Úspěch útoku NATO byl doprovázen řadou prohlášení vítězů, že systematicky, avšak oprávněně, porušovali rezoluce OSN. Bernard Henri Levy, francouzský diplomat, filosof, autor, filmový režisér a stratég, také ve své knize Válka bez lásky dosvědčil, že „Francie přímo či nepřímo poskytovala významné množství zbraní libyjským ozbrojencům bojujících za svržení Muammara Kaddáfího“ (17). Tyto různé výroky připomínají výroky Tony Blaira, když přiznával, že v Iráku žádné zbraně hromadného ničení nebyly, ale že nicméně byla válka proti Saddámu Husseinovi plně oprávněná, protože skoncovala s vládou tohoto diktátora.

Oběť jako obětina: hodnoty návratu k barbarismu

Vražda Kaddáfího, toto uzákonění odplaty oběti, má za následek, že není postaven před soud. Tato smrt je v souladu se zájmy ropných společností a západních vlád. Jejich úzké vztahy s plukovníkovou vládou nebudou odhaleny. Nahrazení obrázků z Mezinárodního trestního soudu obrázky lynčování znamená, že místo aby byl zastaven mluvou, stává se násilí nekonečným. Libye, stejně jako Afghánistán a Irák, se stanou dějištěm permanentní války, zatímco náš politický systém upadá do permanentního stavu výjimky, který doprovází vznik absolutní moci, jednající mimo jakoukoliv vládu zákona.

Vojenská intervence ve jménu lásky západních vůdců k lidem, kteří jsou oběťmi „diktátora“ (18), oslavovaná ukazováním provedení oběti tohoto diktátora odhaluje úpadek do barbarství.

Zacházení s obětí Kaddáfího jako s idolem utvrzuje křesťanský koncept války vedené z lásky k obětem. Zničení Libye silami NATO je součástí dlouhé tradice křížových výprav, válek proti symbolickému řádu vedených ve jménu boha-člověka (19). Tyto války již vedly k reorganizaci západní Evropy pod vládou papeže (20). Nyní má tento konflikt, dokonce více než válka v Iráku, za následek naprosté podrobení si evropských zemí americkou Říší.

Válka za demokracii je postmoderní verzí svaté války. Ta byla posvátná, a to nikoliv proto, že byla vedena proti „nevěřícím“, ale proto, že byla nařízena papežem, neomylným zástupcem boha-člověka. Dnes posvátná povaha útoků plyne z přirozeně demokratické povahy amerického iniciátora, jehož prezident dostal Nobelovu cenu na počátku svého mandátu, dříve, než vykonal jakýkoliv politický akt. Tato cena posvěcuje prezidenta Spojených států jako křesťanský vzor, jako ztělesnění míru a demokracie. V této sekularizované verzi již člověk není zbožšťován jako obraz boží, ale jako obraz vlastní, jako obraz své mírumilovné a demokratické povahy.

Poznámky:

1. Song composed in 1946 by Abel Meeropol to denounce the ‘Necktie Parties’ (lynching) that took place in the south of the USA and to which white people took part while wearing their most beautiful outfits. This song was sung by Billie Holiday, and has known a huge success on its release.
2. When lifting a knife to strike his son, Abraham found a ram instead of the child for the sacrifice. It is the ram that must die, the father-animal, the primitive father, that is to say a fantasy line of ancestors, but also an archaic divinity, a ferocious image of God restlessly claiming sacrifices. See Jean-Daniel Causse, « Le christianisme et la violence des dieux obscurs, liens et écarts », AIEMPR, 17th international congress Religions et violences, Strasbourg, 10-14 July 2006.
3. Paul Laurent Assoun, Le fétichisme, Que sais-je ?, PUF, 1994. « Le fétiche ou l’objet au pied de la lettre », in Éclat du fétiche, Revue du Littoral 42.
4. Réné Girard, La Violence et le sacré, Le Seuil 1972.
5. The primordial significant of the desire for one’s mother is normally pushed back through the substitution of the Name-of-the-Father introduced in the symbolic order. Sacrifice is a return to the natural state of unification with the mother. In Catherine Alcouloumbré, « La métaphore paternelle », Espaces Lacan, Séminaire 1998-1999.
6. Bible chrétienne, II, Commentaires, Èditions Anne Sigier, 1990, p. 318, in Nicolas Buttet, L’Eucharistie à l’école des saints, Éditions de l’Emmanuel, Paris 2000, p. 38.
7. Jean-Daniel Causse, « Le christianisme et la violence des dieux obscurs, liens et écarts », AIEMPR, 17e congrès international Religions et violence ?, Strasbourg 2006, p. 4.
8. They are the mirror of two fundamental linguistic operations, that of substitution and that of combination, i.e. the paradigmatic and the syntagmatic axis. See Vincent Calais, La théorie du langage dans l’enseignement de Jacques Lacan, L’Harmattan, Paris 2008, p. 59.
9. Hervé Linard de Guertechin, « A partir d’une lecture du sacrifice d’Isaac (Genèse 22), Lumen Vitoe 38 51987), pp. 302-322.
10. « Kadhafi préférait mourir en Libye qu’être jugé’, La Libre Belgique et AFP, 31 November 2011.
11. « Le sacrifice se centre sur le noyau sacrificiel originel : l’endocannibalisme » in Pierre Solié, Le sacrifice fondateur de civilisation et d’individuation, résumé adhes.net,
12. http://www.dailymotion.com/video/xlvs6g_hillary-clinton-nous-sommes-venus-nous-avons-vu-il-mourut_news
13. « La mort de Kadhafi marque la fin de l’engagement de l’OTAN en Libye », LeMonde.fr avec AFP, le 21/10/2011.
14. http://www.nytimes.com/2011/04/15/opinion/15iht-edlibya15.html
15. « L’aviation française a stoppé le convoi de Kadhafi, affirme Longuet », TF1.
16. « La mort de Kadhafi marque la fin de l’engagement de l’OTAN en Libye », LeMonde.fr, Op. Cit.
17. « Les coulisses de la guerre selon BHL », La Libre Belgique, le 7/11/2011.
18. Jean-Claude Paye, Tülay Umay, « Faire la guerre au nom des victimes », Réseau Voltaire, le 9 mai 2011.
19. Maurice Bellet, Le Dieu pervers, Desclée de Brouwer, Paris 1979, pp 16-17.
20. Paul Rousset, « Les origines et les caractères de la première Croisade », La Baconnière, Neuchâtel 1945.