Historie vzniku syrské krize a nekonečná válka USA

Druhá světová válka vyřešila mnoho problémů americké elity, ale ne všechny: Sovětský svaz nejen přežil, ale přeměnil se na supervelmoc. Ale Rooseveltova hlavního cíle bylo dosaženo, a pak ještě některých dalších; USA se staly světovým finančním centrem. V červenci 1944 v malém městečku Bretton Woods, na mezinárodní konferenci vítězů, byly založeny takové instituce jako Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD, po r. 1960 Světová banka) a Mezinárodní měnový fond (IMF). V té době byl americký dolar prohlášen za světovou měnu, stejně dobrou, jako zlato. V ten okamžik měly USA pod kontrolou 70% světových zásob zlata. V USA bylo 129 miliard dolarů likvidních úspor (obrovská suma, dokonce i podle dnešních měřítek).

Tyto peníze „vydělané“ americkými bankéři a průmyslníky na utrpení a smrti milionů lidí byly mocným stimulem pro výroby spotřebního zboží a tvorbu kapitálu, nemluvě o mezinárodním statutu, který USA získaly. Dokonce i Z. Brzezinski, rusofob a ideologický nepřítel Ruska, připustil: „Paradoxně zatímco porážka nacistického Německa pozvedla globální statut Ameriky, Američané nehráli ve vojenské porážce hitlerismu rozhodující roli. V tomto ohledu patří zásluhy stalinistickému Sovětskému svazu.“ V každém případě to bylo po druhé světové válce, kdy byly položeny základy současné hegemonie Ameriky.

Pro ty, kteří Americe vládnou skutečně, tato velká a strašlivá válka utvořila jejich jediný známy model chování: vyřešení vlastních problémů by mělo být vždy dosaženo na úkor jiných zemí a lidí. Po celé poválečné období se USA uchylovaly k agresi pokaždé, když se setkaly s ekonomickými problémy, nebo to bylo nezbytné k odvedení pozornosti od nepopulárních ekonomických opatření doma.

Například korejská válka byla reakcí na první poválečnou ekonomickou krizi r. 1949. Invaze do Libanonu přišla jako důsledek krize let 1957-1958. Agrese proti Vietnamu byla reakcí na ekonomický pokles r. 1967, a Carterovo „spuštění“ druhé vlny studené války bylo reakcí na propad v r. 1979. Propad let 1981-1982 dal vniknout nejen Reaganovu „vojenskému keynesiánství“, ale také americkému „postupu“ vůči Nikaragui a Grenadě. Nemluvě pak o tak rozsáhlých intervencích USA/NATO v 21. století, jako Afghánistán, Irák a Libye.

I mnoho amerických učenců a autorů si povšimlo agresivní povahy americké zahraniční politiky, coby reakce na vnitřní problémy. Například Charles Austin Beard (1874-1948), nejvlivnější historik první poloviny 20. století a jeden ze zakladatelů americké historiografické ekonomické školy, autor čtyřsvazkového díla „Vzestup americké civilizace“, věřil, že po vítězství nad Japonskem v r. 1945 měly USA vést „nekonečnou válku za nekonečný mír“.

Za použití předchozího Beardova díla jako východiska přední americký liberální autor Gore Vidal uvedl tabulky s vojenskými a dalšími operacemi provedenými Američany až do r. 2001 na několika stránkách své knihy z r. 2002 „Jak jsme dosáhli toho, že jsme tak nenáviděni“. Tento autor „z lítosti (ke čtenářům) neuvedl vojenské operace provedené CIA v různých zemích, například v Guatemale (1953) nebo v Iránu (1953), kde byl svržen Mossadeq, nebo v Chile, kde byl svržen Allende, atd.“ Ale hlavní věcí, je, jak Vidal zdůraznil, že „v těchto několika stovkách válek proti komunismu, terorismu, drogám nebo někdy jen tak, mezi Pearl Harborem a úterým 11. září 2001, jsme (Američané) dali první ránu. Ale pak jsme byli ti dobří hoši, ne?

A podobně ve své knize „Proč lidé nenávidí Ameriku?“ Ziauddin Sardar a Merryl Wyn Davies uvedli v období od r. 1890 (americká vojenská operace v Argentině) do r. 2001 (začátek operace v Afghánistánu) 124 amerických intervencí v různých částech planety. A, jak autoři uvádí, provokace měly vždy v americké intervencionistické politice zvláštní místo. Příklady? Samozřejmě.

V r. 1898 byl zosnován výbuch na lodi USS Maine; obviněno bylo Španělsko. V důsledku toho vyhlásily USA Španělsku válku.

7. května 1915 vyslaly USA Lusitanii na palebnou čáru německých ponorek. Tato loď, se zamalovaným jménem a plující bez jakékoliv vlajky nějaké země, záměrně vplula do oblasti určené německou vládou jako „ponorková válečná zóna“. Za válečných podmínek byla Lusitanie torpédována německou ponorkou a potopila se. 1198 z 1958 lidí na palubě bylo zabito. Tento incident byl použit k informačnímu nátlaku na veřejné mínění v mnoha zemích a náhle změnil přístup k Německu.

V r. 1941 byl Roosevelt o přípravách na útok na Pearl Harbor velmi dobře informován, ale neudělal nic, protože potřeboval důvod pro vstup do války (udělal, poslal pryč všechny letadlové lodě a v přístavu nechal jen šrot – p.p.)

V r. 1961 došlo k tak zvanému Tonkinskému incidentu, který posloužil jako záminka pro zahájení vietnamské války.

Výbuchy dvojčat 11. září 2001 se staly záminkou pro vojenský zásah v Afghánistánu.

Mytický jaderný program byl záminkou pro zničení Iráku. Jaderná provokační záminka visela dlouho nad Iránem a Severní Koreou. A nyní jsou to chemické zbraně v Sýrii.

***

Americká zahraniční politika byla dalším americkým učencem, Arno J. Mayerem, emeritním profesorem historie univerzity Princeton, charakterizována také jako vražedná. Svůj článek „Nevhodné úvahy o stavu světa“ nebyl v USA, „nejdemokratičtější zemi na světě“, schopen vydat. Nebyl schopen ho zveřejnit ani ve francouzských novinách Le Monde. Cituji:

„Až doposud, v moderní době, byly činy individuálního teroru zbraní slabých a chudých, zatímco akty státního a ekonomického terorismu byly zbraněmi silných. U obou typů teroru je samozřejmě důležité rozlišovat mezi cílem a obětí. Tento rozdíl je křišťálově jasný u fatálního útoku na WTC: cílem je přední symbol a centrum globalizující korporátní finanční a ekonomické moci; obětí je bezmocná a částečně podřadná pracovní síla. Takovýto rozdíl neplatí u útoku na Pentagon: tam je nejvyšší vojenské velení… kapitalistické globalizace, dokonce i když to znamenalo, ve vlastní hantýrce Pentagonu, „vedlejší“ škody na lidských životech.

V každém případě byla od r. 1947 Amerika hlavním a průkopnickým pachatelem „preventivního“ státního terorismu, výhradně v rozvojovém světě, a proto to zůstalo široce utajeno. Mimo neoddiskutovatelného rozvracení a svrhávání vlád v rámci soutěže se Sovětským svazem během studené války se Washington uchyloval k politickým vraždám, komandům smrti a odporným bojovníkům za svobodu (např. bin Laden). Zorganizoval zavraždění Lumumby a Allendeho; a neúspěšně se pokoušel o usmrcení Castra, Kaddáfího, Saddama Husseina… a přehlížel porušování mezinárodních dohod a rezolucí OSN Izraelem, jakož i jeho praktiky preventivního státního terorismu“.

Historie vzniku syrské krize vychází ze samotné povahy americké hegemonie. Nicméně proč se Washington zaměřil na „konečné řešení“ u Sýrie právě nyní? Proč se uchýlili ke svému odzkoušenému a spolehlivému scénáři provokací? A proč se připravili tak špatně? Hraná povaha videa vnucovaného světu jako „důkaz“ chemického útoku spáchaného údajně syrskou armádou byla zjevná prakticky hned následující den!

Fakt, že šlo o provokaci, byl potvrzen 9. září na informační schůzce „Lidská práva a ozbrojené konflikty: Vyhrožování USA silou Sýrii a mezinárodní právo“ během 24. zasedání Rady OSN pro lidská práva. Jak bylo poznamenáno v tiskovém prohlášení týkajícího se výsledků setkání: „Existují přesvědčivé důkazy, že video a fotografie obětí chemického útoku na předměstí Damašku 21. srpna byly vytvořené předem. Publiku byla představena svědectví řady očitých svědků, kteří jednomyslně potvrdili, že to byli ozbrojenci, kdo použil chemické zbraně v obvodu Východní Ghouta. Výsledky vyšetřování tohoto incidentu, provedené aktivisty, a svědectví očitých svědků byly předány Nezávislé mezinárodní komisi pro vyšetřování v Sýrii“.

Ale proč USA otočily? To je proti principům globálního vůdce, a OSN již není pro Ameriku autoritou.

Již bylo zmíněno, že USA jsou zvyklé řešit své problémy prostřednictvím mezinárodního banditismu. To je kořenem krize v Sýrii a důvodem pro její eskalaci.

Zaprvé, americká ekonomika se nyní blíží k „fiskálnímu útesu“. V takových podmínkách je sliby, které Obama dal během své volební kampaně – snížení daní, zvýšení mezd a legalizace přistěhovalců – nemožné splnit. V zemi vznikla patová situace, doprovázená poklesem popularity Obamy a jeho týmu. Poradci a analytici Bílého domu viděli cestu ven v „malé vítězné válce“. Bylo by obtížné najít příhodnější místo pro takovou válku, než je vyčerpaná a zničená Sýrie. A řešení vnitřních ekonomických problémů prostřednictvím vojenských intervencí je „starou dobrou“ anglosaskou tradicí.

Zadruhé, síly stojící za Obamou aktivně podporují a realizují projekt „řízeného chaosu“, od Mauretánie, přes Kyrgyzstán po Kašmír. „Oblouk nestability“, který začal na Balkáně, sahá, podle jejich logiky, až do Ruska a Číny.

Nicméně na cestě ke globální destabilizaci se objevil „problém“ – Sýrie. A Damašek je spojencem tří velkých mocností zároveň: Ruska, Číny a Iránu. Pro Rusko nejsou Syřané jen spojenci, jsou to také přátelé, jak Vladimir Putin obzvláště zdůraznil.

Co se týká „chaosu“, tak ten je potřeba z velmi specifických důvodů. Jedním z nich je přeprava uhlovodíků. A zde opět vstupuje na scénu ruský faktor. Věřím, že eskalace syrské krize by měla být považována za přímou reakci na intenzifikaci ruské energetické politiky. Základní skutečností je, že 13. srpna, během návštěvy ruského prezidenta V. Putina v Baku, bylo dosaženo závažných dohod o přepravě ropy: odpovídající smlouvy byly podepsány mezi ruskou státní společností Rosněft a jejími ázerbájdžánskými partnery, a byly definovány nové oblasti a formáty spolupráce v oblasti palivového a energetického komplexu. A tyto podepsané dohody mají dlouhodobou povahu, „na 15, možná 20 let, což je dobrý základ pro spolupráci po mnoho, mnoho nadcházejících let“. Po tomto setkání ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev zdůraznil: „Myslím, že velká spousta věci v oblasti regionálních energetických otázek bude záviset na aktivní spolupráci a koordinaci našich snah. Jsme orientováni na rozhodnou spolupráci a posílení spolupráce s Ruskem v této důležité oblasti ekonomického a politického vývoje.“ Důležitým faktorem tohoto setkání bylo vytvoření rusko-ázerbájdžánské ropné unie, tedy přesně toho, čeho se západ obával a pracoval proti tomu po mnoho let.

Od počátku byla geneze syrské krize z velké části určována problémem přepravy energetických zdrojů. Jak je dobře známo, byla objevena plynová pole v oblasti jižního Středomoří, jak na kontinentálním šelfu, tak na území Sýrie (Kara). V syrské krizi existuje ještě další „plynový faktor“: pokud bude režim Al-Assada svržen, Katar, který je vývozcem zkapalněného zemního plynu, bude schopen přepravovat toto „modré palivo“ přímo z pobřeží Středozemního moře přes Sýrii. To jeho vývozy nejméně zdvojnásobí a zároveň to zkomplikuje snahy Iránu. Posílení Kataru na trhu s plynem automaticky povede k oslabení pozice ruských společností. A když si k tomu přidáte ovládnutí alžírského plynu (na kterém Američané aktivně pracují), hrozí to blokádou všech ruských ropných a plynových exportů.

Když mluvíme o ropných a plynových válkách na Středním východě, nesmíme zapomínat na to, jaká bitva se rozhořívá kolem South Stream, ale to je další příběh.

Pro eskalování syrské krize a agresivní postoj Washingtonu existují další důvody. Například přání rozbít alianci Teherán-Damašek-Hizballah, která způsobuje problémy USA a Izraeli. Nicméně hlavním cílem „konečného řešení“ syrské otázky stále zůstává předvést Rusku a všem ostatním, že vše na světě půjde podle USA a nadnárodních struktur globálního vládnutí, které stojí za tím a rozhodují.

A nyní je perfektní chvíle pro připomenutí Stalinových slov, která rád opakovával: „Existuje logika záměrů a existuje logika okolností. A logika okolností je silnější, než logika záměrů.“ Ale provokatéři logiku okolností nevzali v úvahu. Nevzali v úvahu fakt, že Rusko se změnilo, stejně jako svět. Unipolární systém již neexistuje a Moskva již na pokřik s Washingtonu nereaguje tak, jak reagovala před dvaceti lety.

Zároveň musíme připustit, že syrská krize není ani zdaleka vyřešena. Je pouze mírně zmražena. Před námi jsou tuhé a vyčerpávající diplomatické bitvy…