Naše klesající tolerance vůči riziku

Tři příklady:

1. Dovolili jsme policii, aby se přeměnila na polovojenskou organizaci. Nasazují protiteroristické týmy několikrát denně, téměř vždy v ne nebezpečných situacích. Používají na lidi taser při sebemenší provokaci, často protiprávně. Nevyprovokovaná střelba je na vzestupu. Jedním z výsledků těchto opatření je, že skutečné omyly – špatná adresa na zatykači či nedorozumění – mají za následek terorizování nevinných lidí, a více mrtvých při tom, co kdysi bývaly nenásilné střety s policií.

2. Akceptujeme politiku nulové tolerance ve školách. To má za následek absurdní situace, kdy malé děti jsou vylučovány za to, že namíří prsty s gestem zbraně na jiné školáky, nebo že pastelkami nakreslí obrázek pistole, a středoškolští studenti jsou kázeňsky trestáni za to, že si mezi sebou předávají volně prodejné léky proti bolesti. Náklady této politiky jsou enormní, jak co se týká jejího zavádění, tak dlouhodobých dopadů na studenty.

3. Utratili jsme v posledních deseti letech bilion dolarů a přišli o tisíce životů v boji proti terorismu – včetně ve válkách v Iráku a Afghánistánu – peníze, které mohly být lépe použity jinak. Nyní víme, že NSA se přeměnila na obrovskou domácí šmírovací organizaci a že její údaje jsou také používány jinými vládními organizacemi, které pak o tom lžou. Naše zahraniční politika se změnila k horšímu: šmírujeme všechny, zadupáváme lidská práva v zahraničí, naše bezpilotní letouny zabíjí nevybíravě a naše diplomatické mise byly buď uzavřeny, nebo se z nich staly pevnosti. Po 9/11 mnoho lidí raději jezdilo autem, než létalo, takže následná úmrtí silně překonala samotný teroristický útok, protože auta jsou mnohem nebezpečnější, než letadla.

Existuje spousta dalších příkladů, ale obecně máme tendenci fixovat se na konkrétní riziko a pak dělat všechno možné, abychom ho zmírnili, včetně toho, že se vzdáváme našich svobod.

Existuje přesné psychologické vysvětlení. Tolerance vůči riziku je jak kulturní, tak závisí na našem okolním prostředí. Jak jsme jako společnost technologicky pokročili, snížili jsme mnohá rizika, která tu byla po tisíce let. Fatální dětské nemoci jsou věcí minulosti, mnoho nemocí dospělých je léčitelných, úrazy jsou vzácnější a lze je lépe přežít, budovy kolabují méně často, násilná úmrtí silně poklesla, atd. Na celém světě – mezi námi bohatšími, kteří žijeme v poklidných západních zemích – se naše životy staly bezpečnějšími.

Naše pojetí rizika není absolutní; je založeno více na tom, jak daleko jsou věci od toho, co považujeme za „normální“. Takže jak se naše vnímání toho, co je normální, stává bezpečnějším, zbývající rizika vyčnívají více. Když naše populace umírá na epidemii, je ochrana před příležitostným zlodějem nebo vrahem luxusem. Když jsou všichni zdraví, stává se nezbytností.

Část tohoto strachu má původ v nedokonalém vnímání rizika. Jsme v přesném vyhodnocování rizik špatní; máme tendenci přehánět senzační, podivné a vzácné události, a bagatelizovat běžné, známé a obyčejné. To nás vede k víře, že násilí proti policii, střelba ve školách a teroristické útoky jsou běžnější a více smrtící, než jsou ve skutečnosti – a že náklady, nebezpečí a rizika militarizované policie, školního systému bez pružnosti a šmírovacího státu bez soukromí jsou menší, než jsou ve skutečnosti.

Část tohoto strachu má původ ve faktu, že lidi pověřujeme pouze jedním aspektem rovnice rizika. Nikdo nechce být velícím důstojníkem, který neschválil použití protiteroristického týmu pro doručení předvolání, které mělo za následek zastřelení jednoho policisty. Nikdo nechce být ředitelem školy, který netrestal – bez ohledu na to, za jak nepatrný přestupek – toho studenta, který pak začal střílet. Nikdo nechce být prezidentem, který zmírnil protiteroristická opatření, právě v době, kdy nějaký komplot uspěl. Lidé ve vedoucích pozicích budou mít přirozeně k riziku odpor, protože nesou osobně na bedrech tak velkou zátěž.

Očekáváme také, že věda a technologie budou schopny tato rizika zmírnit, protože mírní tolik dalších. Na průsečíku těchto bezpečnostních opatření a vědy a technologie je jeden základní problém, který souvisí s typem rizika, proti kterému jsou namířena. Většina rizik, kterým v životě čelíme, má původ v přírodě: nemoci, úrazy, počasí, náhody. Jak se naše věda zlepšila – medicína je skvělá, ale další vědy také – zlepšujeme se ve zmírňování těchto rizik a ve zotavování se z jejich následků.

Bezpečnostní opatření zápasí s mnoha typy rizik: rizik majících původ u nějaké další osoby. Lidé jsou inteligentní a mohou se adaptovat na nová bezpečnostní opatření způsoby, kterými příroda nemůže. Zemětřesení není schopné zjistit, jak nechat spadnout struktury vybudované podle nějakých nových a bezpečnějších předpisů, a auto nevymyslí novou formu nehody, která podkopá lékařský pokrok, který učinil existující nehody více přežitelnými. Ale terorista svoji taktiku a cíle v reakci na nová bezpečnostní opatření změní. Jinak nevinný člověk změní své chování v reakci na policejní sílu, která si vynucuje poslušnost pod hrozbou taseru. Všichni se změníme, když budeme žít ve šmírovacím státě.

Když zavedete opatření ke zmírnění dopadů náhodných rizik, jste v důsledku toho ve větším bezpečí. Když zavedete opatření ke snížení rizik plynoucích od lidí, lidské bytosti se budou adaptovat a budete mít menší snížení rizik, než jste očekávali – a dostanete také více vedlejších účinků, protože se přizpůsobíme všichni.

Musíme se naučit, jak rozpoznat plusy a mínusy plynoucí z řízení rizik, obzvláště rizik plynoucích od dalších lidských bytostí. Musíme se naučit, jak akceptovat rizika a jak je dokonce vstřebat, jako klíčovou věc pro lidský pokrok a naši svobodnou společnost. Čím více budeme očekávat, že nás před lidmi technologie ochrání stejným způsobem, jakým nás chrání před přírodou, tím více budeme obětovávat hodnoty naší společnosti, v marném pokusu této bezpečnosti dosáhnout.