Nevěřím, že agrese vůči Sýrii byla odvrácena

Počátkem týdne se Obama dostal mezi Scyllu a Charybdu. Na jedné straně AIPAC, Izrael, vojensko-průmyslová loby a všichni váleční štváči na Capitol Hill, co jich tam je za každým rohem deset, na druhé straně Rusko a Čína, které se tentokrát nedaly zastrašit, Británie – dosud ochotná pro každou špatnost – se tentokrát zasekla, k tomu chatrné zdůvodnění agrese, kterému nevěřil ani můj pes a dokonce ani (jaký div) samotní Američané, nepřehlédnutelné důkazy svědčící o skutečných vinících plynového útoku, celosvětové veřejné mínění jasně proti dalšímu dobrodružství. A navíc ta nešťastná červená čára, kterou Obama tak nešikovně nakreslil.

Vypadalo to na fiasko a také to fiasko pro Obamu bylo. Vyhnul se sice potupnému hlasování v Kongresu, kde i kongresmani sami byli drceni ze dvou stran, na jedné jejich chlebodárci z AIPAC, na druhé telefonáty voličů, údajně v poměru 540:1 proti válce, ale nevyhnul se škodolibým komentářům politických analytiků, kteří v jeho posledním kroku spatřují porážku. Ono to možná porážka není, záleží na úhlu pohledu. V diplomacii je vyžadována pružnost myšlení a tu konec konců Obama prokázal.

Pořád věřím, že Obama v podstatě není špatný chlap. Je jen měkký, ale není blbý. V jeho činech není ta prostoduchá tupost a fanatismus, jakými vynikal Bush junior. Možná by Obama nebyl špatným prezidentem, kdyby mohl opravdu vládnout podle svého a ne být pořád popostrkován různými vlivnými proudy. Ale je zbytečné uvažovat coby, kdyby. Faktem je, že Obama ve skutečnosti nevládne. A že válkychtiví dinosauři kolem něj se svých plánů nevzdali. Ve hře je příliš mnoho a tahle sebranka se nevzdává. Rozhodnutí odstranit Assada a rozvrátit Sýrii byla učiněna dávno. A nebyla odvolána ani změněna.

Vidím dva možné scénáře příštího vývoje.

První – přímá agrese nebude, ale rozvrácení Sýrie tlupami najatých hrdlořezů bude pokračovat s ještě větší intenzitou. Zatímco síly syrské armády a její materiální zabezpečení jsou konečné (navzdory ruské či íránské pomoci), proud nových žoldáků cvičených na záškodnickou činnost i těch, co bojují přímo, spolu s dalšími dodávkami ještě lepších a výkonnějších zbraní bude pokračovat. Finanční zdroje Saudů, Turků a Západu obecně jsou proti syrským možnostem v podstatě bezedné. Za každého zabitého žoldáka pošlou do země dva další. Mezitím budou oběma stranami dále ostřelována syrská města, civilisté budou zabíjení, budou opouštět zemi, pokud to půjde, země bude krvácet až do bodu, kdy prostě už to dál nepůjde. Assad se dobrovolně vzdá vlády nebo bude zabit najatými vrahy (slyšel jsem, že na sebe nedává vůbec pozor, dokonce jezdí sám v autě po městě), načež bude země vržena do chaosu ve stylu Iráku či Libye.

Druhý – podmínky „smlouvy“ budou takové, že je nebude možno dodržet. Stačí si vzpomenout na osvědčenou podmínku, kterou dali Američané svého času Saddamovi: Dokaž, že ZHN nemáš! Bude to něco podobného. Prostě po odevzdání všech svých chemických zbraní Američané vyrukují s tvrzením, že nejsou všechny. Že Assad má další schované na klozetu nebo ve skříni. A ať dokáže, že ne. Jak víme, dokázat, že něco nemám, nelze. V každém případě to bude vhodná záminka.

Popřípadě žoldáci vyrobí nějakou provokaci. To není složité a dá se na tom stavět. Třeba někdo vystřelí raketku s plynem směrem na Izrael a pak z toho obviní Assada. Raketa bude mít evidenční číslo dokazující, že pochází ze skladu syrské armády. Dokázat, že je jednou z těch, které zabavilo mezinárodní společenství, samozřejmě nepůjde.

Bohužel nevidím třetí možnost. Tu, kterou bychom si všichni přáli. Že syrská armáda vytlačí najaté žoldáky, kanibaly a vrahy ze země a bude obnoven pořádek, města budou znovu vybudována a syrští emigranti se vrátí. A všechno bude jako dřív. Nebude. Už nikdy. Mistrovský tah Ruska na chvíli vzal vítr z plachet válečným štváčům, ale doufat ve šťastný konec je předčasné. Karty jsou rozdány a černého Petra má Assad.